Tereza byla zvyklá neustále posouvat svoje hranice. Tvrdě trénovala, pracovala na své fyzičce, pozitivní mysli, cestovala, vybudovala tělocvičnu na funkční tréninky a užívala si života. Prostě inspirativní žena s tahem na branku, která si žije svůj splněný sen. Jenže, jak se říká: Jestli se nad něčím někdo nahoře směje, tak jsou to naše plány. Jednoho dne se Tereze Šauer otočil život o 180 stupňů. A začal boj o život…
Terezo, jak se dneska máte? Váš dramatický příběh začal na Bali. Pojďme se tam teď zase zpátky přenést v čase. Proč jste tam vlastně před pandemií odletěla?
Děkuji za optání, dnes je jeden z mých lepších dnů, takže se těším na tento rozhovor. Na Bali jsem odletěla vyčistit si hlavu po všech útrapách, které mě tu potkaly. Od pandemických opatření, omezení provozu tělocvičny, která vedla k jejímu uzavření, přes úmrtí čtyřnohého člena rodiny až po pocity stagnace, najednou jsem se nemohla pohnout z místa a vymyslet další plán. Nakonec se naskytla šance odletět na Bali (paradox, že jsem před 7 lety, kdy jsem tam byla poprvé, řekla, že Bali už nikdy, ehm, „odříkaného chleba největší krajíc“).
Na Bali jste žila téměř rok. Jak na něj vzpomínáte?
Vzhledem k tomu, že cestování na Bali bylo tou dobou velice omezené, bylo tam nádherně. Prázdné Bali je sen, především pro návštěvu turistických atrakcí, kde bývá hlava na hlavě a tou dobou jsem tam byla sama. Nejvíc jsem si užívala chvíle na pláži s pivkem, toulavým psem a pohledem na nekonečný oceán. Ale vše nebylo zalité sluncem, jak se může zdát. Potkalo mě tam několik úrazů, nejvážnější byl (když nepočítám infekci z Campylobactera) natržený břišní sval ze surfu, když učitel přecenil mé síly.
Vlastně celý váš život se vám obrátil naruby den předtím, než jste odletěla zpátky do České republiky navštívit rodiče na krátkou dovolenou. Co se vlastně stalo?
Pár dní před odletem jsem připravovala kuře na vývar, ostatně to jsem dělala nesčetněkrát během mého pobytu. V této chvíli jsem za sebou měla Covid, který mě skolil o pár týdnů dříve (mírný průběh, ale dobře mi nebylo). A ještě nedostatek spánku, přehnané tréninky a celkové vyčerpání. U dvou nehtů jsem měla záděry, jedna byla opravdu velká (pro mě opět nic nového, mívala jsem je často). Vzhledem k tomu, jak jsem byla oslabená, tak právě tyto záděry byly vstupní branou pro bakterii Campylobactera při práci se syrovým kuřecím masem. A tím to celé začalo…
Když se 2 dny po příletu do České republiky dostavily vysoké horečky, jež střídalo zase obrovské podchlazení, přisuzovala jste to onemocnění Covid-19, které jste měsíc před odletem z Bali prodělala?
Ano, přisuzovala jsem to post-covidovému syndromu, který mělo spousta lidí z mého okolí, střídavé horečky a zimnice.
Kdy jste poznala, že je tentokrát něco úplně jinak a špatně?
Když jsem ve středu, což bylo 4.den po příletu, upadla v koupelně do bezvědomí, kde mě našel taťka a okamžitě mi zavolali záchranku.
Co následovalo potom, co vás přivezla záchranka do příbramské nemocnice?
To byl první převoz do nemocnice. Po několika hodinách mě v noci propustili domů s tím, že hodnoty ukazují na virózu, a ať si v pátek dojdu znovu na krev. V pátek už jsem se ale neudržela na nohou, nepila jsem, nemohla jsem ani mluvit. Sestra přijela ke mně domů, vzala mi krev a když byly výsledky, okamžitě pro mě poslala záchranku s tím, že jsem v ohrožení života. CRP 430 (u zdravých lidí je kolem 5), tlak 70/40, selhávání ledvin a oběhového systému, zánět pobřišnice, nefunkční střeva. Infekce zasáhla i plíce.
Septický šok je podle odborníků druhým nejčastějším typem způsobující úmrtí v nemocnicích. A přesto se o něm tak málo ví… Takový zákeřný zabiják. Měla jste o této nemoci předtím nějaké povědomí?
Ano, samozřejmě jsem o sepsi i septickém šoku povědomí měla. Ale většinou se vyskytuje u starších nemocných lidí nebo u dětí a většinou při dlouhodobých hospitalizacích na jednotkách intenzivní péče, po úrazech, po velkých a náročných operacích. Právě proto mě nenapadlo, že se to může týkat i mě, už jen díky věku, proto, že jsem za celý život neměla žádné zdravotní problémy (nepočítám úrazy) a jsem sportovec.
Začátkem března jste podstoupila operaci. Jak na tento den vzpomínáte?
Ano, bylo to 3.3. V tento den budu slavit své druhé narozeniny. A to díky primáři Svobodovi z příbramské nemocnice, který operaci provedl. A vzpomínám na to hezky, protože jsem se díky narkóze konečně pořádně vyspala (smích).
Jak dlouho jste pak byla ještě v nemocnici?
Od operace ještě 9 dní, 5 dní na chirurgické JIP, zbylé dny na normálním oddělení.
Co následovalo potom, co vás propustili domů? Začalo se vše obracet k lepšímu?
Uf, ten masakr teprve začal. Co bylo v nemocnici si místy ani nepamatuji. Ještě v nemocnici mě sestřičky učily znovu chodit, takže si dovedete představit, jaké to bylo, když já, sportovec, se nejsem schopná postavit na vlastní nohy a udělat krok… Měla jsem -12kg, doslova mi to sežralo veškeré svaly, na kterých jsem si tak zakládala. Teď jsem místo rukou měla kouzelné hůlky, stačilo si jen přát, haha. Takže návrat vypadal tak, že když mě taťka přivezl z nemocnice, musel mě v náručí vynést do schodů. Ven jsem se odhodlala až po týdnu, kdy jsem velmi pomalu začala chodit kolem domu. Do té doby jsem seděla na židli u okna a vystavovala se prvním jarním slunečným paprskům. K aktivitě mě nutilo především to, že na plíci mi zůstal výpotek, který bylo potřeba zničit. Takže jsem se každý den snažila obejít dům, pak dva, tři, celý blok, celé sídliště. Po víc jak měsíci jsem se vydala pěšky i do města, což je 600m od domu. Stav, kdy hlava chce a tělo nemůže, je něco strašného. Nemohla jsem si den krátit ani čtením, absolutní ztráta koncentrace, vydržela jsem přečíst jednu větu a knihu zahodila. Výkon byl vyndat věci z myčky, ustlat si postel. Naprosto běžné domácí práce pro mě byly výzvou. Když jsem se odhodlala vytřít dvě malé místnosti, trvalo mi to téměř tři hodiny. To člověka povzbudí, že (smích)?
Post-septický syndrom zahrnuje psychické i fyzické projevy. Jak se projevoval u vás?
Bohužel o tom ještě nemůžeme mluvit v minulém čase. Post-septický syndrom stále přetrvává. Co se týká fyzických projevů, které se u mě vyskytly, tak to byla bolest kloubů a svalů, neustupující bolest hlavy, změněné chutě, nechuť k jídlu, nevolnost, extrémní padání vlasů (vypadalo mi 80% vlasů, takže si stále hraju s myšlenkou, že půjdu dohola) a extrémní únava.
Co se týká psychiky, tak ta si rozjela svou show. Noční můry, nespavost, strach, že se to bude opakovat, ztráta krátkodobé paměti, neschopnost najít správná slova, deprese, kolísání nálad, neschopnost koncetrace a posttraumatická stresová porucha. A jako bonus mám extrémní strach najíst se jinde než doma, návštěva restaurace nepřipadá v úvahu. Pivo si dám ráda, ale nenajím se.
Byla jste poměrně úspěšnou sportovkyní, která neváhala zdolávat jednu výzvu za druhou. Co je dnes pro vás největší výzvou?
Po propuštění z nemocnice pro mě byla výzva začít chodit a obejít dům. Teď, po 5 měsících od propuštění, je pro mě největší výzva nepřepínat se, a i když se zrovna cítím relativně dobře, tak být v klidu. A opravdu poslouchat svoje tělo, ono fakt ví! Takže jóga a chůze jsou na denním pořádku. Snažím se chodit co nejvíc. V květnu jsem oslavila narozeniny a dala si za cíl ujít co nejvíc kilometrů. Zadařilo se, ušla jsem 115km. Bylo to neuvěřitelné a uvěřila jsem, že mé tělo je zázračné a i přes to, jak jsem ho trýznila, tak se na mě nevyprdlo a ukázalo mi, že mě má rádo. Ale to samé očekává ode mě. Takže jsme k sobě našly cestu a vycházíme si vzájemně vstříc a funguje to líp, než kdy předtím.
Máte po prodělané nemoci nějaké omezení?
Velmi omezující je již zmíněná posttraumatická stresová porucha a samozřejmě fyzická omezení. Zdaleka nejsem tam, kde jsem byla a potrvá to ještě dlouho. Musím si často připomínat, že mi dávali 10% na přežití a byl by zázrak, kdybych vyvázla bez vývodu a dialýzy… ten zázrak se stal.
Řešila jste, co bude s vaším životem úspěšné trenérky a zakladatelky vlastní tělocvičny na funkční tréninky dál?
Řeším to dnes a denně. Zatím nejsem ve stavu, kdy bych se znovu vrhla do zařizování nové tělocvičny. Teď jsem se dala na první místo a snažím se nabírat síly. A jde to, především díky mé fantastické rodině a zázemí, které mi je poskytnuto.
Jak vypadá dnes váš běžný den?
Když je to jeden z dobrých dnů a cítím se dobře, zacvičím si ráno jógu nebo se jdu projít do lesa. Užiju si snídani, to je takový můj rituál, ten prostě musí proběhnout. Přes den si čtu, vařím nebo peču (začala jsem péct domácí chleba, strašně mě to baví). Chtěla jsem se učit další cizí jazyk, ale zatím to nejde, nemůžu se soustředit a navíc si spoustu věcí nepamatuji (to jsou ty problémy s pamětí po sepsi). Konečně mám čas vyklízet a třídit věci a vídat se s přáteli, které jsem dlouho neviděla.
Když přijde ten špatný den, tak se snažím co nejvíc spát a zaměstnat hlavu zajímavým čtením a posttraumatické ataky zaháním v lese, to je ten nejlepší lék.
Jaká byla Tereza před nemocí a jaká je Tereza dnes?
Tereza před nemocí byla magor, co se nezastavil před ničím. Hon za její pomyslnou dokonalostí jí stál zdraví. Nežila, čekala, až… až si odcvičí 30 tréninků za týden, pak si v sobotu dá s velkou slávou pivko, až se ještě víc vyrýsuje, pak teprve půjde někam mezi lidi, až se něco naučí na 120%, pak s tím teprve půjde na veřejnost. Všechno muselo být „dokonalé“, což samozřejmě nikdy nebylo, takže jsem byla v neustálém stresu. A Tereza teď? Zjistila, že je na tom světě hezky i bez sebetrýzně, že dokonalost neexistuje a nemá smysl se stresovat věcmi, které stejně nezměníme. To mi připomíná větu z jedné knihy, kterou právě čtu „všechno je tak jak je a bude tak jak bude“. A to nejdůležitější, Tereza se má konečně ráda. Samozřejmě stále se vloudí pochybnosti, srovnávání se, ale rychle se vrátím zpátky a řeknu si „hej, prober se, málem jsi zdechla, tak neřeš pár ďolíků na zadku“ a je klid (smích).
Co byste dnes vzkázala svému já před rokem? Změnil se nějak váš náhled na život a váš životní styl jako takový?
Myslím, že i když bych si něco vzkázala, nemělo by to smysl. Jsem býk, tvrdohlavost, urputnost a jít si za svým, dokud to nedostanu, to mě vystihuje. Takže dokud sama nepadnu na hubu, neuvěřím.
Náhled na život a svůj dosavadní životní styl jsem změnila. Nic nehrotím, nejedu přes sílu, když nemůžu, tak fakt nemůžu a s čistým svědomím si lehnu a odpočívám, snažím se užívat si každého dne, kdy se cítím fajn a můžu být s rodinou.
Na co se teď nejvíce těšíte, když se váš zdravotní stav po operaci zlepšil?
Pokud vše půjde podle plánu, tak mě čeká v rámci Světového dne sepse, který připadá na 13.9., cesta do Bruselu na 5. výroční zasedání Global Sepsis Alliance, což je nezisková organizace, jejíž posláním je zvýšit povědomí o sepsi. Akce, které pořádají, sahají od lékařského vzdělávání po informace pro laiky, sportovní aktivity atd.
Můj příběh je v zahraničí velice zaujal, moc ráda jsem přijala jejich pozvání, jako přeživší, na tuto událost. Doufám, že i díky tomu se mi podaří zvýšit povědomí o sepsi a zlepšit podmínky pro pacienty i přeživší tady u nás v České republice. Sama jsem pátrala po pomoci víc jak měsíc po propuštění z nemocnice. Fyzicky vás vyléčí, propustí domů a dál? Dál nic. Starejte se sami. Když máte zázemí a podporu, jde to, i když je to náročné, ale když je člověk sám, nemá nikoho, kdo by se o něj postaral, tak si neumím představit návrat zpátky do běžného života, navíc třeba s doživotními následky (amputovanou končetinou, dialýzou, psychickými problémy apod.).
Plánujete se vrátit na Bali?
V plánu to mám, vše záleží na výsledcích, zda mi dovolí odcestovat. Musím být úplně v pořádku, odletět se strachem opravdu nechci. Ale za pár dní mi tam odlétá taťka, čerstvý sedmdesátník.
Máte nějaké životní motto?
Nikdy nelituj toho, co jsi udělal, ale toho, co jsi neudělal.
Foto: se souhlasem Terezy Šauer
Zdroj: Tereza Šauer
Autorka: Lucie Janotová
