Umělé oplodnění: Každá injekce pro mě znamenala být blíž k vytouženému miminku

Rozhodnutí založit rodinu je pro každý pár vzrušující krok. Přichází období snažení, očekávání, těšení. Dny ubíhají. Těhotenství oznamuje vaše nejlepší kamarádka. Vaše sousedka právě porodila dvojčátka. Sociální sítě vás neustále bombardují obrázky spokojených rodin. Na ulici potkáváte maminky tlačící kočárky. A vy? Trpělivě čekáte. Přemýšlíte. Zkoušíte. A po čase si to nevyhnutelné prostě přiznáte: mám problém otěhotnět. Bum! Svět se otřásl v základech. Je vám to povědomé? Tohle je bohužel realitou mnoho žen mezi námi. Stejně tak Daniely, kterou na Instagramu najdete jako @ivf_mama_from_prague. Jak už název jejího účtu napovídá, na sociální sítě přináší svůj pohled na život zahalený oparem umělého oplodnění neboli IVF. S láskou, citem a respektem v něm odhaluje svou cestu za vytouženou holčičkou, kterou přivedla na svět před třemi lety, i touhu po dalším miminku, jež si s manželem moc přejí. V jejím příběhu je mnoho smutku, ale i naděje, o kterou se s námi rozhodla podělit.

Tvůj profil na Instagramu @ivf_mama_from_prague napovídá o mnohém. Sama jsem si IVF prošla a musím přiznat, že obdivuju s jakou „lehkostí“ dokážeš vyprávět svůj příběh a šířit povědomí o umělém oplodnění jako takovém. Kdy vznikla myšlenka založit si veřejný účet na Instagramu a předávat své zkušenosti? 

Již delší dobu jsem na Instagramu sledovala zahraniční účty s IVF tématikou. Strašně mi příběhy ostatních pomáhaly. Po třetím neúspěšném transferu jsem se rozhodla skrze Instagram vyprávět i ten svůj. Nejdříve anonymně, po čase už i se svým obličejem a fotkami. Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik žen, ať už bojující s neplodností či nikoliv, můj příběh bude zajímat.

Vraťme se teď na začátek… kdy jste se s manželem začali snažit o miminko?

Protože jsem diagnózu neplodnosti získala již v útlém věku po operaci velkého nálezu, věděla jsem, že s procesem otěhotnění nemůžu otálet. Nebyla jsem ale ještě ve věku, kdy by mě myšlenka na neplodnost nějak tížila. S manželem jsme spolu rok bydleli a až poté jsem se rozhodla pro zmrazení vajíček (do zásoby).

Po jak dlouhé době jsi se rozhodla navštívit lékaře? 

Po dalším roce jsme se vydali na kliniku už společně a započali to opravdové snažení. Bylo to tedy ještě před svatbou a já si představovala, jak mi bude v den D bříško slušet. Realita byla ale bohužel jinde.

O procesu umělého oplodnění koluje na internetu řada mýtů a polopravd. Popiš mi, jak všechno probíhalo u vás? 

Slyšela jsem třeba, že děti ze zkumavky jsou jiné. Nejsou. Setkala jsem se i s názorem, že je to proti přírodě. Přitom ten finální výsledek, jestli se miminko narodí či ne na přírodě zůstává.

Když jsi se chystala na první IVF, jaké u tebe převládaly pocity? Měla jsi strach? Cítila jsi naději?

U prvních transferů převládala až nesmyslná naděje a euforie. Čím více neúspěchů bylo, tím byla i menší naděje. Strach přišel až s prvním těhotenstvím a následným potratem. Od té doby převládá nad nadějí bohužel ten strach.

Jak celý proces zvládal tvůj manžel? 

Manžel je můj velký hrdina. Nebojí se ničeho, nevadí mu nic, co je pro miminko třeba. Nemá problém o procesu mluvit, nestydí se za to. 

Co bylo při prvním IVF pokusu pro tebe nejhorší?

Samozřejmě negativní test. Měla jsem pocit, že když jsem mladá a krom chybějících vejcovodů zdravá, musí se podařit hned první pokus. Vlastně jsem si ani nic jiného nepřipouštěla.

Z čeho jsi čerpala pozitivní energii?

Ze sociálních sítí, kde jsem měla a mám úžasnou komunitu, a na procházkách s naší fenkou, se kterou jsem byla v pražském parku Stromovka snad celé dny.

Vzpomínám si, jak mi všichni říkali: „Hlavně na to nemysli“. No ono se to v případě každodenních injekcí a čekání na výsledek hodně těžko udělá. Co ti pomohlo zaměstnat hlavu?

Vždy dělám vše, co se dá. Tvořím, čtu, uklízím a pracuji. Snažím se zaměstnat hlavu i tělo na 200 %. Zní to možná trochu sebedestruktivně v situaci, kdy bych měla spíše odpočívat a zvolnit, ale mně to strašně pomáhá.

Samotný proces umělého oplodnění zahrnuje řadu injekcí a vyšetření. Co bylo pro tebe nejhorší? Zvládala jsi jejich aplikaci nebo pomáhal manžel?

Co se týče léku neměla jsem nikdy s ničím problém. Injekce na ředění krve jsem si musela aplikovat již od operace v sedmnácti letech, a tak jsem byla dostatečně připravená. Každá injekce pro mě znamenala být blíž k miminku.

Dodnes vzpomínám, jak jsem se na odběr folikulů těšila, protože probíhá v narkóze, a já věděla, že se „konečně“ krásně vyspím (s nadsázkou řečeno). Jak vzpomínáš na tohle období ty?

Jsme asi jedny z mála, které se na narkózu těší. Obecně, když jdu na operaci pod narkózou, jsem naprosto v klidu. Vím, že je to ta nejlepší možnost a že jsem v péči doktorů v bezpečí. Narkózu mám spojenou ale nejčastěji s revizemi po potratech. Již se ale na každou z nich opravdu těším. Vždy to pro mě znamená nový začátek. Novou šanci začít znovu.

Ženy jdou do IVF často s velkými obavami a s tím, že to nevyjde. Nebo naopak jsou stoprocentně přesvědčené o výsledku. Jak jsi to měla ty?

Po třetím neúspěchu jsem měla pocit, že se to nikdy nepodaří. Pak přišlo první těhotenství a potrat a já myslela, že je to definitivní konec a už neotěhotním. Momentálně už si vždy přeji, abych po dalším pokusu našla raději negativní test než pozitivní, který skončí potratem.

Vzpomínáš si, jak jsi se cítila při zjištění výsledku prvního pokusu IVF?

Velké zklamání. Obrovské slzy a v duši prázdno. Bylo to takové první setkání s realitou. Bolelo to.

Věděla jsi hned, že chceš zkusit další pokusy, nebo chvilku trvalo se z negativního výsledku vzpamatovat?

Ihned jsme do toho šli znovu. Musela jsem na další odběr a ihned pak přišel druhý transfer. Nehodlala jsem dát smutku šanci! 

Už jsi věděla do čeho jdeš… byl průběh pro tebe snazší? 

Čím víc jsem toho měla za sebou, tím to pro mě bylo lehčí. Nejdřív jsem si injekce píchala potají v autě, když jsme někam s manželem vyrazili. Teď už nemám problém aplikovat injekce prakticky kdekoliv, kde to není úplně nevhodné. V kabelce běžně nosím všechny lékařské zprávy, kdyby náhodou. Stala se ze mě po těch letech prostě „Ívéefka“, tak mi přátelé začali říkat. Dnes už skoro vše opravdu beru jinak a lépe. Moc mě toho nevykolejí.

Co by podle tebe nikdy nikdo neměl říkat ženě, která podstupuje umělé oplodnění?

Všechny nevyžádané rady. Srovnávání s jinými neplodnými páry. Návrhy na adopci či náhradní mateřství. Všechny věty začínající „alespoň…“

Co jí tedy naopak říci? Je lepší se tématu vyhýbat, přestože víš, že kamarádka procesem prochází, nebo ne? 

Někdo se o tom bavit nechce. Proto je podle mě fajn téma nenačínat, pokud se tak žena nerozhodne sama. V případě, kdy se o zkušenosti s IVF a neplodností podělí, tak naslouchat. Nic víc není třeba. Připomenout jí, že jste tu pro ni a že vám může cokoliv říct. Nechceme, abyste nás vyléčili (to ani není možné), potřebujeme, abyste nás poslouchali a objali.

Vzpomínáš si na moment, kdy jsi po tolika měsících držela v ruce pozitivní těhotenský test? 

Byl to jeden z mých nejšťastnějších momentů v životě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Škoda, že každý další už má v sobě již zmíněný strach ze ztráty…

Jaké jsi měla těhotenství? 

Těhotenství s Maruškou bylo psychicky velmi náročné, i když naprosto bez komplikací. Těhotenství po potratu a IVF je dle mého názoru vždy těžké. Každý den plný stresu, zda nezačnete krvácet. Sledování kopání, zda se miminko dostatečně hýbe. Z ultrazvukových vyšetření mám dodnes velké nervy, protože více než dobré zprávy jsem v ordinaci slyšela ty špatné.

Jak jsi zvládla Marušky porod a první měsíce?

Všechen ten strach ze mě v momentě, kdy se narodila, opadl a já byla zaplavena naprostým štěstím. Ani nedokážu popsat, jaké to bylo mít u sebe po těch třech letech, dvou IVF, pěti transferech a potratu konečně svoje zdravé miminko. Po císařském řezu jsem chtěla ihned vstát a fungovat. Čekala jsem tak strašně dlouho, nemohla jsem vydržet už ani minutu. Byla jsem tak šťastná a plná lásky, že jsem nevnímala žádnou bolest. První měsíce byla jedna dokonalá pohádka. Po půl roce samozřejmě přišly zuby a všechno možné. I tak jsem si každou probdělou noc vlastně užila. Tak dlouho jsem po tomhle toužila… Zpětně si připadám jako blázen, ale tak jsem to tehdy cítila.

V průběhu prvního roku s Maruškou jsi si otevřela vlastní on-line obchůdek Piccolecose s nádhernými personifikovanými kousky, kde prodáváš oblečení pro děti i jejich rodiče nebo třeba IVF milníkové kartičky. Kdy vznikl tento nápad? 

Vždy jsem sledovala zahraniční obchody s úžasnou nabídkou různých IVF podpůrných produktů. Byly to šťastné ponožky k transferu, náramky pro štěstí. Nic takového tu nebylo a já se rozhodla, že nám podstupujícím IVF to chci dopřát. Jak jsi zmínila, máme v nabídce i oblečení a doplňky. To proto, že jsem vystudovala návrhářství a oděvnictví a po mateřské jsem se k mému koníčku chtěla vrátit. Každým balíčkem jsem k lidem blíže. Když balím IVF diář nebo taštičku na léky, modlím se za zákaznici, která si zboží objednala. Nejraději bych byla, kdyby tyto věci ženy nepotřebovaly, aby otěhotněly, jak chtějí a kdy chtějí. Alespoň jim ale tuto cestu můžu trochu zpříjemnit. A to mě opravdu naplňuje.

O pár let později jste se rozhodli jít do dalšího IVF s manželem znovu. Jaké byly tvoje pocity tentokrát? Změnilo se něco ve tvém přístupu?

Určitě jsem to už tak moc neřešila. Naprosto jsem zavrhla všechny babské rady. Měla jsem pocit, že další miminko půjde mnohem snáz. Že jsme si vytrpěli vše ošklivé předtím. Moc jsem se vlastně na ten celý kolotoč těšila.

Bylo pro tebe snazší s krásnou dcerou vedle sebe snášet další neúspěch nebo to bolelo stejně (možná více)? 

IVF určitě snazší s Maruškou je. Už jen proto, že vedle sebe mám živoucí důkaz, že se zázraky opravdu dějí. Horší je to ale s neúspěchy. Maruška celou cestu za sourozencem velmi vnímá. Nepřišlo mi fér injekce a vše kolem toho před ní schovávat. Chci aby viděla, že je to v pořádku. Během roku jsme přišli o dvě miminka a každý potrat byl s komplikacemi. Dlouho jí trvalo, než pochopila, že tentokrát miminko nebude. Dnes už si před spaním povídáme o nebi a o andělech, když se mě na ně zeptá. Stále ale po sourozenci touží a nejméně každý týden mě o něj poprosí. To pak velmi bolí.

Co ti dneska udělalo radost?

Objednávka od jedné z mých sledujících, která si prošla IVF a narodila se jí po potratu nádherná holčička. Objednala si obleček s duhou.

Kdybys mohla dát ženám jen jednu jedinou radu, jak IVF zvládnout, jaká by to byla?

Většinou po mně všichni chtějí zaručenou radu, ale taková bohužel neexistuje. Můžu pouze říct toto: Není to vaše chyba. Nemělo to tak být. A nemusíte se za to stydět. Naslouchejte svému srdci a tělu.  

Máš nějaké životní motto?

Nejsilnější ženy se stanou nejsilnějšími maminkami ještě předtím, než je jejich dítě vůbec počato… Dodává mi pocit neuvěřitelné síly, a ta je při neplodnosti velmi potřebná.

Foto: se souhlasem Daniely / @ivf_mama_from_prague

Zdroj: IVF_mama_from_prague

Autorka: Lucie Janotová