Dyslexie patří mezi specifické poruchy učení a zjednodušeně řečeno se jedná o poruchu čtení. Ačkoli se snad v každé třídě učitelé se žákem, který dyslexií trpí, dennodenně setkávají, a nejspíš i vy jste měli dyslektika za spolužáka, koluje o této poruše spousta nesmyslů.
Které mýty stále znesnadňují pochopení dyslexie a často odsouvají děti s touto poruchou na druhou kolej jako „ty zlobivé, co se prostě málo učí nebo nejsou dost chytré“?
Klučičí záležitost
Obecně se věří, že dyslexií trpí hlavně kluci. Ale ve skutečnosti tato porucha poskytuje jak chlapce, tak dívky rovným dílem. Jak tedy tento mýtus vznikl? Nejspíš za to může fakt, že klučičí dyslektici jsou ve škole mnohem „viditelnější“. Dívky jsou spíše tišší a často uniknou pozornosti učitelů. To se ale malým žáčkům nepovede, a tak jsou na pranýři častěji. Z čehož se může zdát, že dyslexie se jejich spolužaček snad vůbec netýká.
Je to prostě dědičné
Je a není. Ano, dědičnost hraje v případě dyslexie svou roli, ale pravdou také zůstává, že lidé s dyslexií vykazují určité změny ve struktuře a funkcích mozku, které s dědičností nesouvisí. Nicméně se odhaduje, že přibližně 40 procent sourozenců, dětí nebo rodičů lidí, kteří dyslexií trpí, mají tuto poruchu také. Ale to ještě neznamená, že pokud vy sami s dyslexií žijete, bude se s ní potýkat i váš potomek.
Přehazuje písmenka, je to dyslektik
Spousta dětí skončí s nálepkou „dyslektik“ (případně s podezřením na tuto poruchu), protože zaměňuje při čtení písmenka, takže vidí jiné slovo než ostatní. Ale pozor, to samo o sobě ještě není nutně příznak dyslexie. Ano, problémy se čtením a porozuměním psanému textu (ve smyslu napsaným znakům) tuto poruchu charakterizuje, ale znervóznět pokaždé, když vaše dítko přečte něco jiného, než je napsáno, není nutné. Kolikrát i my dospělí čteme spíš to, co chceme vidět! A dítě, jež do světa čtení teprve proniká, má situaci mnohem obtížnější!
Jde jen o čtení
Dyslexie je problémy se čtením charakteristická, ale není pravdou, že nijak jinak už na dítě nepůsobí. Může se projevovat také při psaní, mluvě nebo socializačních dovednostech. Jedná se o poměrně komplexní mozkovou poruchu, která se navíc nemusí projevit u každého člověka stejně.
Prostě se musí víc snažit
Spousta lidí považuje dyslexii za projev lenosti. „Prostě se to dítě musí víc snažit a učit!“ Tak zní docela častá rada frustrovaného okolí (do nedávna bohužel i z řad některých učitelů). Jenže to je naprosté nepochopení dyslexie. Většina tradičních učebních postupů u ní nepomáhá a dítě se může snažit, jak chce (a ono se opravdu snaží), ale k žádným extra pokrokům a lepším známkám to nevede. Zoufalství pak panuje na obou stranách – u malého dyslektika i u rodičů a učitelů. Naštěstí již existuje řada návodů a nových způsobů učení pro dyslektiky, díky kterým se dítě naučí bez potíží číst.
Je to dyslektik, to nebude moc chytrý…
Tohle je jeden z největších nesmyslů, který vyplývá právě z faktu, že malý dyslektik mívá často potíže ve škole. Jenže ty nemají s inteligencí nic společného! Lidé trpící dyslexií jsou stejně chytří jako ti, kteří tuto poruchu nemají. Dyslexie postihuje schopnost učení a především čtení, nikoli hodnotu IQ. Nikdy se nenechte něco takového namluvit.
Foto: Shutterstock
Autorka: Lucie Pražáková
