Radku Fišarovou zná většina z vás jako muzikálovou zpěvačku, avšak jejímu hlasu sluší mnohem více hudebních žánrů. Navíc, v posledních letech, které příliš nepřály kultuře, ukázala, že se nezalekne ani jiných oblastí činnosti. Tato krásná a milá žena si prošla nelehkým obdobím, které ale zpětně považuje za velmi přínosné.
V posledních letech jste absolvovala několik rekvalifikačních kurzů a začala studovat andragogiku. Co Vás k tomu vedlo a proč právě tyto obory?
Jak se říká: „Vše zlé je k něčemu dobré.“ Jen najít ten správný úhel pohledu, což je někdy náročné. Ke všemu jsem se totiž rozhodla během covidové uzavírky všech kulturních aktivit. Říkala jsem si, že když nemůžu něco přinášet svou profesí, tak zkusím ten čas využít k tomu, abych se něco naučila. Účetnictví a jakékoliv papírování je pro mě zcela vzdálená záležitost, tak jsem si řekla, že bych do toho měla trošku nahlédnout, ať se s touto oblastí trochu skamarádím. Samozřejmě bych své služby v oblasti účetnictví nemohla nikomu nabídnout ani dnes. Na to mám své okolí příliš ráda (smích). Nicméně jsem získala základní povědomí, a to jsem si přála.
Kurz počítačové grafiky jsem si chtěla udělat už dávno, jen na to nebyl čas. Moc mě to bavilo, a i když probíhal on-line, byl naprosto profi (Draw Planet). Nicméně Covid dál postupoval, už se vyhlásil i zákaz zpěvu, pozice veškerého uměleckého světa naprosto klesla, jako by kultura nic neznamenala a do toho se začalo vše kolem mě rozpadat. Vážně onemocněl tatínek, museli jsme začít jezdit 3x týdně na dialýzu, maminku sejmul Covid, že byla dlouho v nemocnici na přístrojích, pak mi nabourali auto a přišel zcela nečekaný, hodně nepříjemný soud o syna. Mezitím distanční výuka a finanční realita umělce s hypotékou a bez příjmů. Měla jsem tedy volbu, buď se zbláznit nebo jít rychle do hlavy sypat něco smysluplného a zaměstnat ji ve volném čase něčím přínosným. No a vzhledem k tomu, že působím několik let jako mentor, tak andragogika mi přišla jako skvělá a pro mě zajímavá volba.
Dnes už je to trošku jinak. Ale s ohlédnutím jsem za celou tu nadílku zkušeností moc vděčná. Navíc jsem před sebou vždycky viděla syna… říkala jsem si stále, že mu musím ukázat, že se i vážné potíže dají buď vyřešit nebo jimi projít se ctí. Pokud je umíme přijmout a otočit je v něco prospěšného.
Dokonce jste působila jako asistentka pedagoga na ZŠ. Jak vnímáte české školství? Mnozí jej považují za zastaralé, rodiče třeba hledají alternativní způsoby výchovy a vzdělávání. Jako maminka jste určitě tyto otázky také častokrát řešila?
Je to tak, třetí kurz, který jsem ještě absolvovala během uzavření kulturních aktivit, byl kurz asistenta pedagoga. A vzhledem k tomu, že mě zajímají děti a ve studiu andragogiky pak především psychologie, tak jsem byla moc ráda, že jsem dostala příležitost nastoupit na rok jako asistentka na Základní škole v Počernicích (Chvalská škola). Byl to úžasný rok ve skvělé třídě, v báječném kolektivu, ve škole se skvělým vedením, zkrátka za odměnu.
Co se týká samotného školství, to už je jiná kapitola. A jistě by se nabízelo, abych se rozpovídala o nedostatcích, kterých je určitě hodně. Myslím, že celý systém, ve kterém se nyní nacházíme a který živíme, se nějak tak sám do sebe hroutí a stejně tak to postupně asi bude ve školství. Ale protože jsem idealista, tak pevně věřím, že to bude smysluplná změna. Takže místo, abych poukazovala na nedostatky, tak bych spíš poukázala na to, že je zde řada skvělých pedagogů, ale i rodičů, kteří už vědí, že hodnota dětí nestojí na výkonu, ale na kvalitě znalostí a na podpoře individuálního talentu. Že osobní rozvoj a postup je víc než srovnání se spolužákem nebo sousedovic dítětem. Také, že hodnocení nemá strašit, ale motivovat a víceleté gymnázium nemusí znamenat pro dítě štěstí a spokojenou budoucnost a už vůbec na něm nestojí hodnota dětí. Že kritické myšlení je víc než slepý dril, smích je víc než tlak a pokus je víc než teorie. Že znalost historie je důležitější než větný rozbor a vzdělání bez výchovy je poloviční… Tedy těm učitelům, kteří jdou za novým systémem a nebojí se, neskutečně fandím a moc jim za tu snahu děkuji. Vždyť jde nakonec o naše děti.
Spustila jste projekt Krámek s nadějí. Můžete nám ho více přiblížit?
Krámek s nadějí je naše písnička s příběhem, je to název našeho nové CD a jeden z projektů, které vznikly během Covidu. Tedy během první vlny. Když se děti vrátily po první pauze do školy, tak tam probíhala lehká zmatenost, roušky, samé testování atd. Však všichni víme. A mě napadlo, že bych mohla oslovit třídu Oskárka k takovému malému charitativnímu počinu. Spolupracuji už hodně let s NF Slunce pro všechny a nějaký čas jsem patronkou mobilních zahrádek pro Pontis Šumperk o.p.s. Nějak mi došlo, že na tyto organizace nebude vůbec prostor, všude se řešilo jen jedno téma a nadace, neziskovky byly zcela v pozadí. Tak jsem požádala Oskarovy spolužáky, zda by vytvořili projekt „Slunce a květy“. Všichni se zapojili a pod vedením paní učitelky vznikl nádherný motiv. Ten potom grafička zpracovala a výsledkem byly etikety na víno (rakouské vinařství Studeny) a látky, ze kterých jsme nechali ušít různobarevné penálky. Produkty jsme pustili do světa a výtěžek putoval do Slunce a za seniory do Pontisu. No a dětem to přineslo vedle malého výdělku hlavně skvělý pocit, že podpořili skvělou věc. Daly totiž někomu svou pozornost. A vím, že i malá pozornost dokáže přinést velkou radost.
Druhým projektem, do kterého jsem se během tohoto období pustila, byla soutěžní výzva Chci Tě slyšet! Pro děti, které zpívají nebo hrají na hudební nástroj. Byl zákaz zpěvu a pro hudebně nadané děti už to bylo dost frustrující. Děti, které znám z okolí už ani nechtěly zpívat nebo cvičit, protože měly pocit, že to nikoho nezajímá. Tak jsem oslovila kolegy a vyslali jsme „do světa“ výzvu, aby děti poslaly svoje domácí nahrávky přímo nám umělcům, protože nás prostě zajímají. Patrony byli Petr Malásek, Monika Absolonová, Pavel Šporcl a Honza Cina, a v porotě byla řada úžasných hudebníků z klasické, jazzové i populární scény. Např. operní diva Soňa Godarská, violoncellistka Terezie Kovalová, japonská bubenice Junko Honda nebo klavírní virtuóz Lukáš Klánský. Do soutěže se přihlásilo skoro 700 dětí a v těchto dnech finišujeme společnou píseň vítězů a čeká na děti ještě vánoční videoklip. Soutěž byla sice organizačně hodně náročná, ale podpořila nás Frekvence 1 a Pigy, a prostě strašně moc to za to stálo. Navíc jsem si díky této soutěži a dětem uvědomila, jak nesmírně důležitá hudba je. Nikdy mi ještě nepřipadala v mém životě důležitější.
V posledních letech jsou prý Vašimi největšími učiteli děti. Co Vás třeba naučily nebo v čem Vás inspirují?
Děti jsou naše lepší já. Moc věřím, že z nich vyroste lepší a pokornější generace, než se povedlo nám. Jsem v přítomnosti dětí nesmírně ráda. I náš dům je vlastně stále plný dětí, přespávačky, střílečky, zpívání, hraní, prostě živo. Nevím, jestli je to tím, že mám naděleno mít jen jedno dítko, ale děti u nás mohou skoro vše (smích).
Pokud jde o zpěv a výuku, tak tam je to hodně citlivé, neustále musíte být ve střehu, co sledují, co je baví zpívat a jak to spojit s nějakým cvičením, naučit se vycházet z nich. Jsou jiná generace a učí mě dívat se na svět jinýma očima. Díky tomu se mi pak mnohem lépe chápou rozdílné pohledy dospělých. Každý má na svůj pohled nárok, stačí jej umět respektovat a brát jej jako obohacení. A mohla bych, co se týká učení se od dětí jmenovat mnohem víc. Například ještě to, že se nebojí zastavit svou práci třeba na 5 minut a jen se smát a smát … To jsem u dospělých nikde neviděla, my se raději zkrotíme, hlavně ať neuteče práce…škoda…smích je víc…
Jste součástí projektu MenART pro umělecky nadané děti. Jak k této spolupráci došlo a co pro Vás znamená?
Akademie uměleckých talentů MenArt je stipendijní program napojený na projekt ZUŠ OPEN. Podporuje základní umělecké školství, které je ve světě unikátem a naším pokladem. Jedná se o mentoring uměleckého vzdělávání v roční spolupráci s vybranými talentovanými žáky a jejich učiteli, v pravidelných setkáních, a to ve všech různých uměleckých odvětvích a žánrech. V MenArtu působím již několik let jako mentor populárního zpěvu či zpěvu bez žánrového omezení. Společně s pedagogy se snažím posouvat hranice mladých zpěváků, rozsvítit v nich ještě víc zájem o hudbu a zároveň poukázat na profesní požadavky v širších souvislostech. Zpěváci tvoří vlastní hudbu, tvoří individuálně i společně. Ale také propojujeme zkušenosti jednotlivých pedagogů a poznáváme se stipendisty spoustu novinek. Je to vždy nesmírně obohacující a věřím, že pro všechny zúčastněné.
Věnujete se i vlastní autorské tvorbě. Kdy Vás poprvé napadlo něco sama složit a co je Vám při tvorbě inspirací?
První text jsem napsala jako předškolačka: „Leze, leze chlupatá, rozježená, vousatá, vytažená do tenka, leze, leze housenka.“ (smích) Tak to byla moje první tvorba. Pak jsme hodně tvořili s mojí starší sestrou a následně v mojí country kapele Auris. Zkoušeli jsme vymýšlet texty, muziku, aranže, vícehlasy, byla to skvělá škola. Všem dětem, co mají rádi muziku, bych doporučila vyzkoušet si kapelové hraní. Později jsem psaní písniček dala trochu na druhou kolej a zpívání bylo hlavní. Ale stejně jsem se opět vrátila. Osobní vyjádření je tak nějak vždy nejsilnější. A inspiraci čerpám samo sebou ze situací, které se mě dotýkají, a velmi často jsou to příběhy mých kamarádek. Každopádně, když jsem prvně zařadila vlastní písničky mezi francouzské šansony, tak jsem se začala učit francouzsky, protože jsem si uvědomila, co to se mnou dělá, když textu zcela rozumím.
Lidé Vás asi nejvíce znají z muzikálů. Je nějaká role, která Vám opravdu přirostla k srdci?
Mě bavily opravdu všechny, co jsem hrála. Určitě zásadní byla Evita, jak ta první v divadle Spirála v Praze, tak ta po dvaceti letech ve Studiu Dva, kde jsem získala dvě sezóny za těhotnou Monču Absolonovou (díky Moni). A potom samozřejmě Edith – vrabčák z předměstí, představení, které mě provází dodnes již 23 let. Důležitá pro mě byla i Kleopatra, díky které jsem vstoupila na půdu Divadla Broadway, které v tu dobu vznikalo a také například Lucrezia Borgia v Národním divadle v Praze. Mým oblíbeným představením byla Touha v Kalichu, Divotvorný hrnec na otáčivém hledišti v Českém Krumlově anebo Mamma Mia v Kongresovém centru v Praze, Romeo a Julie ve Fóru Karlín. Ještě bych mohla jmenovat dlouho. Jsou to krásné vzpomínky a je neskutečné, že se některá tato představení stále uvádějí, a navíc v nich můžu stále hrát.
Mluví se o Vás jako o české Edith Piaf. Jak tuto ženu vnímáte, jste si třeba v něčem podobné (kromě krásného hlasu :))? Čím Vám učaroval francouzský šanson?
Edith a francouzský šanson mi přišly do života díky představení, které jsem již zmiňovala. Byla to náhoda nebo možná osud. Ani Piaf, ani šansony jsem do té doby vůbec neposlouchala. Když mi Petr Malásek a režisér Libor Vaculík nabídli roli, vzala jsem ji, aniž bych věděla, o koho jde. Dnes je to pro mě životní napojení. Asi i díky našemu stejnému datu narození (19.12.). I když naše životy jsou určitě dost rozdílné. Byla to fascinující profesionálka, s bohatým osudem a zvláštní povahou a s duší a srdcem v hlase. Jsem za Edith v životě moc vděčná. Rozhodně, co se týká našeho „setkání“, ničeho nelituji.
Při jakých příležitostech se s Vámi mohou lidé potkat?
Mou muzikálovou scénou je stále Divadlo Broadway, kde účinkuji v představení Kvítek Mandragory, Tři mušketýři, Muž se železnou maskou, Kat Mydlář, Kleopatra a nově v představení Okno mé lásky. Naše koncertní pražská scéna je Malá scéna Studia Dva, kde uvádíme pravidelně program Pocta Edith Piaf s běloruským akordeonistou Aliaksandrem Yasinskim a mou kapelou (Ondřej Kabrna, Mirek Linka, Petr Dvorský, Radek Doležal a stepař Dominik Budlovský). Na konci října vydáváme a křtíme nové CD Krámek s nadějí, které je jakýmsi uzavřením celého příběhu této písně.
Připravujete se na účinkování v muzikálu Okno mé lásky, který bude mít premiéru 3. listopadu v Divadle Broadway. Jak se těšíte?
Upřímně se moc těším na výsledek. Myslím, že toto představení v mnohém překvapí a moc doufám, že pozitivně. Představení stojí na nastupující generaci a je radost je sledovat. Skvělá choreografie Anet Antošové, báječné výkony. Příběh smutný i veselý, tak jak to vždy umí režisér Radek Balaš propojit. Možná budou pro příznivce Olympicu překvapením nové aranže Marcuse Trana, ale jsou opravdu moc zajímavé, dobré a představení nesmírně sluší. Prostě uvidíme, jsem ale ráda součástí.
Vystoupíte v rámci programu Dne, kdy se mám ráda, který proběhne 22. října v Olomouci v Galerii Šantovka. Máte se Vy ráda? Co pro Vás vlastně znamená stále častěji skloňovaná sebeláska?
Sebeláska, to je asi základní stavební kámen ke vztahu s kýmkoli dalším. Někdo si tedy zaměňuje sebelásku a sebevědomí se sobeckostí a s nesebekritickým vzhlížením sám k sobě. Sebeláska je ale naopak přijetí sebe sama i s chybami, nikoliv poukazování na vlastní dokonalost a skrývání nedostatků. Nakonec dokonalí jsme beztak všichni, jako jsme všichni jedním…
Jak se ale sebeláska ztrácí, tak i jakákoliv sebehodnota a jak se navrací, to je velmi individuální. Řekla bych, že tam bude vždy hrát roli nějaký strach. A náprava je cesta zpět k sobě, do sebe, zastavení se, odpuštění, přijetí, laskavost a naděje. Určitě ale vynaložené úsilí na hledání sebevědomí a lásky stojí za to! Rozhodně se mějme rády! Zasloužíme si rozhodně víc lásky, než dostáváme, tak s tím začněme samy u sebe!
Češky prý mají jedno z nejnižších sebevědomí v Evropě. Myslíte si, že jsme na tom opravdu tak špatně? A jak se podle Vás dá nejlépe pracovat na zvýšení sebedůvěry?
To je tedy dost těžká otázka. Bohužel si myslím, že sebevědomé ženy tu opravdu moc nejsou. Spíš utahané. A rozhodně to není vlivem emancipace, ale spíš jim nic jiného nezbývá. Platy mají stále menší než muži, pozice matek u nás je velmi slabá, vše se posunulo velmi nenápadně směrem, kde se žena nemá moc o co opřít. A mužů gentlemanů tedy opravdu mnoho neznám. Přitom sebevědomí žen často svírají v rukách právě muži, kteří s ním mohou hodně udělat. Říká se přeci, že žena je odrazem péče muže. Navíc právě úcta k ženě je podle mě klíč ke spokojeným a pevným rodinám s kvalitními hodnotami.
Často si kladu otázku sebevědomí i při spolupráci s dětmi. Kam mizí to přirozené, kdy a proč? Odvaha a chuť učit se beze strachu ze selhání něco nového. Nevím, asi vidí své málo sebevědomé maminky? Které jsou málo sebevědomé z nedostatku podpory nesebevědomých tatínků? A ti zas ze strany jejich rodičů, šéfů atd. Pak vidíme skoro celý dost nesebevědomý národ. A stěžujeme si na tlak společnosti, kterou ale sami vytváříme. Je to trochu začarovaný kruh a na toto žádný obecný lék neznám. Jen vím, že to za nás nikdo nevyřeší. Každý musí najít sílu z toho kruhu vystoupit a začít sám u sebe.
Jaká je Vaše životní filozofie?
Věřím, že vděčnost je klíč ke štěstí. A že i malá radost dává naději…a že naděje je silnější než zkušenost.
Kterých lidí si nejvíce vážíte?
Vážím si slušných lidí. Slušnost je totiž čím dál víc vzácná.
Foto: se souhlasem Radky Fišarové
další krásný rozhovor
inspirativní
Inspirujici Zena
Inspirující žena