Velmi často diskutovaným tématem poslední doby je pokles porodnosti, zároveň se však již delší dobu hovoří o tom, jak náročný je návrat zpět do práce po rodičovské dovolené. A právě najít řešení pro snazší skloubení rodičovství a kariéry a také cestu, jak zajistit rovné příležitosti, může být i jedním z kroků k zajištění vyšší porodnosti (samozřejmě zdaleka ne jediným). Tématem „jak udělat z Česka zemi pro rodiče“ se zabývala konference Ženy zítřka.
Generálním partnerem konference se stal Heineken, jehož Managing Director – CEO pro Českou republiku, Andrea Vogliazzo, zdůraznil, že ačkoliv rosteme v oblasti technologií, bude stále důležitější, zda rozumíme lidem kolem nás a chápeme potřeby druhého. „Empatie je ženskou supersilou, máte ji na daleko vyšší úrovni než muži, nebojte se ji používat. I své tři dcery učím, aby si šly za svým, byly vstřícné, milé a využívaly svou supersílu,“ dodal Andrea.
Jednotliví řečníci se dále zaměřili na různá témata či workshopy a zajímavé byly rovněž panelové diskuse. Měli jsme také příležitost položit řečníkům individuálně několik otázek, ovšem než se k nim dostaneme, jistě neuškodí podívat se na pár čísel, o která se podělil Tomáš Ervín Dombrovský, datový analytik Alma Career. Dle statistik je u nás dlouhodobě nízká nezaměstnanost (nyní 2,6 %), o čem se však již příliš nemluví, že nedostatek zaměstnanců zvláště v některých oborech je pouze zdánlivý, neboť mrháme potenciálem žen na rodičovské dovolené. Ukazuje se totiž, že 93 % matek dětí do 4 let věku by rádo pracovalo, ovšem 48 % jich nepracuje ani na částečný úvazek. Důvod? Nemají příležitost, nebo je jim nabídnuta tak malá odměna za práci, že by to ve výsledku pro rodinu nedávala ekonomický smysl, neboť je třeba vždy vzít v úvahu také náklady s návratem do práce spojené.
Rovněž zmíněné platové ohodnocení patří k velkým problémům. Průměrná mzda se nyní uvádí téměř 50 tisíc korun, ovšem 2/3 lidí na ni vůbec nedosáhne. A podíváme-li se na mzdy žen a mužů, pak u mužů je průměr více jak 45 tisíc, ale u žen kolem 38 tisíc korun hrubého.
Dále zde má problematiku stárnutí populace, zde je třeba lépe zapojit ženy v produktivním věku a rovněž ve skupinu lidí ve věku 64-74 let. U těchto lidí je nutné zamyslet se nad větší motivací pro setrvání v práci, i když už mají důchodový věk, zároveň však i pracovat na prevenci a prodloužení doby, kdy jsme zdraví a aktivní. „Uvědomme si, že stárnou nejen zaměstnanci, ale i klienti, proto by firmy ve svých řadách měli mít někoho, kdo jim rozumí,“ uvádí Dombrovský.
Mnohé firmy i stát jsou mnohdy krátkozrací, hledají okamžité efekty, ale v tomto případě je nutné dívat se na věci z dlouhodobého hlediska.
Andrea Bohačíková
Founder a CEO M.arter
Mnoho žen řeší během rodičovské otázku kariérního restartu. Co podle Vás nejvíc pomáhá překlenout tuhle fázi a znovu najít své profesní místo – nebo i úplně novou cestu?
Tady si myslím, že jsou minimálně dvě roviny. Jedna je o tom, co pomáhá na trhu práce a druhá o tom, co pomáhá mně, jako ženě. Co pomáhá na trhu práce, je získat nějakou sebedůvěru, sebevědomí, a uvědomit si, že mám tomu trhu co nabídnout, protože trh práce v České republice je takový dosti nepřívětivý k ženám-matkám. Proto sebevědomí jde ještě dolů, když si uvědomíme, jak dlouho jsme byly na rodičovské. Takže uvědomit si, že jsem v něčem profesionálka, a v případě, že si myslím, že profesionálkou nejsem, nebo jí skutečně nejsem, tak rodičovskou dovolenou, nebo její konec využít na nějaké rekvalifikace, získání nových dovedností, nebo navýšení stávajících. Tím pádem navýším kapitál a stávám se cennou komoditou pro trh práce, a takto pak přijdu žádat o místo. Co to znamená? Třeba takové maličkosti, že když jdu na pohovor, řeknu svou představu o platu a už ji neobhajuji. Připravím se na vyjednávání, k tomu se třeba hodí jeden z našich kurzů v M.arter. Připravit se tedy vnitřně.
Další věc, proč to celé může ztroskotat na té vnitřní rovině, je, že nemám zajištěný podpůrný systém. Mám-li tedy partnera, měla bych to s ním mít prodiskutované – jak to bude, co se změní, jak to uděláme a zařídíme s péčí o dítě a podobně. To stejné pak ale musím probrat i se zaměstnavatelem, ať už se vracím ke stávajícímu, nebo jdu k jinému. Pobavit se o možnostech, jestli tam vůbec jsou. Komunikace je strašně moc důležitá a velice často, ve více jak 85 % případů, podceňovaná. Takže tohle jsou věci, které si sama připravím a také si uvědomím, jak to chci, jak to můžu mít, kolik hodin práci můžu dát, kolik peněz potřebuji vydělat, jak to potřebuji celé zorganizovat.
Pak je zde druhá strana trhu práce, a to nebrat rodiče jako problém. Jedná se o další cílovou skupinu ze zaměstnaneckého mixu, která má nějaké potřeby, a měli bychom se na ty potřeby podívat. Zkrátka hledat cesty. Každý šéf by se měl zamyslet, co udělá a když to funguje v jeho týmu, tak to ukazovat jako příklad dobré praxe. Je to vlastně o proaktivitě na obou stranách, o hledání řešení.
Myslíte si, že trh práce už je připravený na skutečně rovné podmínky pro rodiče, nebo nás ještě čeká kus cesty?
Naše konference se jmenuje Ženy zítřka: Jak udělat z Česka zemi pro rodiče, čímž už na to tak trochu odpovídáme. V tuhle chvíli ne, nejsme tam, takovou zemi musíme udělat. Čísla mluví jasně, pouze 6,9 % částečných úvazků za minulá rok, nabídka home office nám stále klesá a flexibilita je tak trochu sprosté slovo. Před 2 měsíci jsem byla součástí kulatého stolu v Poslanecké sněmovně, kde jsme řešili, jak flexibilitu a rodinný život adaptovat interně ve státní správě. Tam tedy potřebujeme dojít a máme i dost příkladů z praxe, stačí se podívat na Estonsko, kde mají 14 % částečných úvazků, v Holandsku dokonce kolem 40 %.
Takže my tam ještě nejsme, protože nemáme rovnocenné podmínky na trhu práce, protože se to bere jako problém. Za rodičovství jste vlastně i penalizováni – na jednu stranu společnost říká: „Buď v klidu, jsi máma, je to to nejkrásnější období. Zůstaň doma a užívej si to.“ Každá máme názor na to, jak se vychovává nebo nevychovává dítě, co mu škodí, co mu neškodí, to by bylo všechno v pořádku, ale pak ta společnost není připravená na ten návrat a ženy, když si to uvědomují, může přijít určitá frustrace nebo hysterie. Potřebujeme tedy podpůrný systém, konkrétně místa ve školkách, zapojené muže, ne pouze 1,7 % mužů na rodičovské, ale zapojené muže. Potřebujme prorodinné firemní prostředí, nějakou sebedůvěru a proaktivitu na straně rodičů, a tohle všechno dát dohromady a konečně odstranit stereotypy typu táta hlídá, manžel pomáhá nebo my nějakou maminku zaměstnáme a ona bude vděčná.
Klára Šimáčková Laurenčíková
Zmocněnkyně vlády pro lidská práva
V rámci konference Ženy zítřka byla zmíněna také problematika samoživitelů, úloha OSPOD apod. Co vím z praxe, tak by určitě byla třeba změna ve fungování OSPODů a podobných institucí? Měly by pomáhat a mít na zřeteli blaho dítěte, v čemž ale často selhávají. Nechystají se nějaké změny v této oblasti?
Změna je určitě třeba. Nejprve bych ale chtěla říci, že existuje řada orgánů sociálně-právní ochrany dětí, které odvádí fantastickou práci a rodinám pomáhají s velkým nasazením a dělají to citlivě a naplno. Pak jsou ale bohužel i případy, kdy nějaká část té profesní skupiny nefunguje tak, jak by bylo potřeba, a je proto velmi důležité co nejrychleji přijmout zákon o ochraně dětí a podpoře rodiny, který by řešil i nastavení nějaké kontroly kvality fungován právě třeba OSPOD, ale i dalších složek v systému péče o ohrožené děti. Také je velmi důležité určit, kdo má být do budoucna zodpovědný za oblast prevence, protože tam dnes vidím velké deficity, a dále i za oblast identifikace ohrožených dětí a rodin a hlavně za oblast včasné intervence. To znamená, kde v systému má být zakotven nástroj rychlé pomoci ve chvíli, kdy problémy vznikají.
Možná to vůbec nemá být součást portfolia kompetencí OSPOD, protože rozumím tomu, že řada rodičů, leckdy i oprávněně, můžete OSPOD vnímat jako nástroj kontroly a moci a mohou mít strach jít si tam říci o pomoc, přiznat, že se jim v nějaké oblasti nedaří, selhávají, protože je tam určitá zkušenost a vědomí toho, že OSPOD je zároveň i tím místem, které může třeba navrhnout odebrání dítěte, což si samozřejmě žádná máma ani táta nepřejí. Tohle mohou vnímat vnitřně jako velkou hrozbu a může to být i důvod, proč své problémy častokrát skrývají a rozhodně se sem neobrátí s důvěrou o pomoc.
Jenž my potřebujeme taková místa v systému rozvinout, která budou fungovat bezpečně a nabídnou včasnou pomoc. Pokud mají být na obcích někde mimo OSPOD, tak je důležité se rychle domluvit kde a jak mají fungovat. I o tomto má být nově připravovaný zákon z dílny MPSV o ochraně dětí a podpoře rodin. Myslím si, že do systému potřebujeme zavést také nové nástroje, jako třeba terénní rodinnou asistenci, kdy by například pečovatelská služba nebo sociálně-aktivizační služba docházela do rodiny, v níž řeší buď nějakou akutní nečekanou krizovou událost (typu onemocnění, úmrtí, uvěznění jednoho z rodičů) nebo do rodin, kde rodič potřebuje nějaké, nejen v krizovou dobu, ale i dlouhodobé doprovázení v posílení kapacit rodičovských kompetencí. Teď hovořím o takových rodičích jako jsou třeba ti, kteří sami vyrostli v ústavní péči, jsou velmi mladí a nemají oporu v širší rodině, nebo třeba sólo rodiče, kteří mohou vážně onemocnět a potřebují nějakou podporu na nějaké období, případně rodiče s lehkým mentálním postižením, nebo s vážnými psychickými obtížemi. Takové rodiče, kteří by na své rodičovství neměli být sami a měli by mít možnost opřít se o nějakou službu, která přijde za nimi do jejich vlastního sociálního prostředí a pomůže na nějakou dobu či delší čas rozšířit kapacity tam, kde jim podporu nemůže zajistit širší rodina, nebo si ji z finančních důvodů nemohou dovolit zaplatit externě.
Věřím ale třeba i v další nástroje, jako je sdílená pěstounská péče, kde by třeba starší manželé, kteří již vychovali své děti, mohli za úplatu od státu pravidelně pomáhat jako takoví náhradní prarodiče těm rodičům, kteří jsou na své děti sami a potřebují nějakou občasnou, ale pravidelnou podporu a pomoc. Zároveň věřím v to, že má smysl rozvíjet nástroje sociálního bydlení, zlepšovat dostupnost sociálních, zdravotních služeb pro rodiny v nějakých složitých situacích a hlavně přesměrovat financování podpůrných služeb tak, aby ty peníze šly za dítětem a za rodinou včas, v momentě, kdy se krize a problém rozvíjí, nikoliv až třeba v momentě, kdy situace je už tak dramatická a vyeskalovaná, že dnes dokážeme nabídnout jen umístění dítěte mimo rodinu.
Konference Ženy zítřka se dívá do budoucnosti. Jaká je podle Vás role státu v podpoře rodiny a rovných šancí pro ženy a muže?
Myslím si, že rolí státu je snižovat nerovnosti, odstraňovat strukturální, institucionální, legislativní bariéry, které brání tomu, aby ženy a muži měli stejné, rovné příležitosti pro to slaďovat pracovní a rodinný život, aktivně se angažovat v politice, ve veřejných a vrcholných funkcích a mít za stejnou práci na stejné pozici stejný plat, důstojné finanční ohodnocení, dělit se o péči, ať už jde o péči o malé děti či starší členy rodiny, nebo nemocné členy rodiny. Stát se musí snažit odstraňovat sociální a institucionální bariéry, podporovat všechna opatření, jež přispívají k větší rovnosti. My se o to snažíme skrze odbor rovnosti žen a mužů, odbor lidských práv, naše poradní orgány jako je třeba Rada vlády pro rovnost žen a mužů a k ní přidružené vládní výbory. Máme vládou schválenou strategii pro rovnost žen a mužů, nebo také akční plán prevence domácího násilí, to všechno jsou nějaké jízdní řády podle kterých se snažíme jednotlivá systémová opatření dostávat do praxe. Snažíme se sbírat data, monitorovat zdroje nerovností, přinášet příklady dobré praxe, co se má měnit třeba právě v systému legislativy, financování, v politice zaměstnanosti, v dávkových systémech atd. Je to však dlouhodobý úkol, na kterém musíme spolupracovat se všemi důležitými partnery na národní a krajské úrovni – resorty, zaměstnavatelé, odborné organizace, nevládní sektor, akademická a výzkumná sféra.
Musíme se snažit zvyšovat povědomí celé společnosti o tom, že právě ta společnost, která rovné šance nabízí a podporuje bezpečné a stabilní dětství pro všechny děti bez rozdílu, podporuje pozitivně rodinnou politiku, možnost slaďování profesního a rodinného života, péči o duševní zdraví a bezpečné vztahy v rodinách, tak je tou společností, která je soudržná, schopná odolávat nejrůznějším přítomným i budoucím krizím, společnost, která je ekonomicky stabilní a je také bezpečná. Protože jenom tam, kde společnost nefunguje roztříštěně, tak můžeme mluvit o nějakém bezpečném prostředí pro všechny, kde každý cítí, že do té společnosti patří, že tam má své místo a že ve chvíli, kdy mu dojdou síly, nebo se stane něco nečekaného, nenadálého, tak na tu těžkost nezůstane sám, ale může se opřít o nějakou funkční politiku státu, o nějaký funkční systém podpory.
Myslíte si, že se dá prosadit nějaká systémová změna, která by přispěla k tomu, aby ženy mohly naplno rozvíjet svůj potenciál i tehdy, kdy se stanou matkami?
Určitě, jsou to samozřejmě všechny ty změny systému a legislativy, které podporují zkrácené pracovní úvazky, sdílená pracovní místa, flexibilní formy zaměstnávání, které podporují rozvoj kapacit v předškolní péči, zpřístupňují volnočasové aktivity i dětem ze sociálně slabších rodin. Jsou to také veškerá opatření, která přispívají k tomu, aby ve chvíli, kdy se třeba v rodinách rozvíjí nějaké partnerské konflikty, se tyto rodiny mohly obrátit na státem financované služby, jako poradenství, terapie, mediace, a mohly skrze tu včasnou podporu třeba těmi úzkými místy v životě rodiny projít bez nějakých větších následků, dramat a traumat. Jsou to vstřícné předškolní a školní služby, vstřícný zdravotnický systém a veškeré nástroje, které přispívají k tomu, že ženy mohou bez jakýchkoliv stereotypů vyrůstat v prostředí, které je podpůrné, rozvojové, nediskriminační a otevírá naprosto stejně šance a příležitosti jak mužům, tak ženám, a je vlastně ochotno reflektovat některé stávající bariéry a aktivně je rozpouštět.
Co Vás osobně motivuje v práci na tématech lidských práv, rovnosti a inkluze? Někdy jistě musí být náročné či frustrující udržet si nadšení pro věc.
Agenda lidských práv, podpora rovnosti a sociální koheze jsou témata, která mi dávají obrovský smysl. Mám pocit, že péče o tyto principy a hodnoty je nějakou bází silné, stabilní společnosti, je také cestou k tomu, jak udržet naživu demokratické ideály a principy. Také jak odolávat erozi svobody demokracie, která hrozí v dnešní době významně i zemím evropským, je třeba dívat se na dění na Slovensku, v Maďarsku, ale i ve Spojených státech, a intenzivně se ptát, co můžeme a máme dělat pro to, abychom ten svobodný demokratický prostor udrželi a abychom naopak ještě v těch hodnotových tématech a lidskoprávních tématech přidali a dobře propojili všechny důležité aktéry a všechny části společnosti tak, aby vzrůstalo porozumění tomu, že investice do těchto agend je prospěšná všem, vyplácí se a je investicí do pozitivní perspektivní budoucnosti jak nás, tak třeba i našich dětí.
Co byste vzkázala ženám, které chtějí a snaží se přispět ke změnám?
Já bych jim vzkázala velké díky za snahu, díky za veškerou vaši aktivitu posouvat věci dál, ať už jsou to nějaké změny ve vašem nejbližším okolí, nebo změny, které mají třeba širší společenský dopad. Každá drobná pozitivní věc se počítá a má obrovský význam a smysl, v dnešní době možná ještě více než kdy jindy. Děkuji vám za vaše nadšení, za vaši energii, za ochotu spolupracovat s ostatními ženami, podporovat se navzájem, fandit si, přát si a za ochotu pomáhat si ve chvíli, kdy jedna z nás třeba klesá na mysli, ztrácí sílu a potřebuje pocítit, že v tom snažení není osamocená, že někdo vidí hodnotu v tom, co vytváří, o co usiluje a je tady pro ni, když třeba potřebuje vyslechnout, poradit, povzbudit, na chvíli si odpočinout, nabrat nějakou inspiraci, energii, aby zase mohla jít dál.
Zdroj: redakční text, M.arter (marter.cz), Alma Career (magazin.almacareer.com)
Foto: se souhlasem Kristýny Solničkové (Ženy s.r.o.)
