Obdiv a respekt jsou asi hlavní slova, která shrnují, co cítíte po rozhovoru s válečnou fotografkou a dokumentaristkou Jarmilou Štukovou. Dvě desetiletí zachycuje objektivem fotoaparátu největší hrůzy páchané nejen v rámci válečných konfliktů, nezřídka jí šlo o život, přesto neztrácí optimismus a pomáhá, kde se jen dá. Za svou práci obdržela mnoho prestižních ocenění a není divu, její fotografie jsou totiž plné emocí, vyprávějí příběhy a přimějí vás k zamyšlení. Začtěte se do následujících řádků a věřte, že na spoustu věcí budete na konci rozhovoru pohlížet zcela jinak.
Původně jste vystudovala DAMU, kdy přišel zlom, že jste se rozhodla věnovat tak specifické oblasti jako jsou dokumenty a reportážní fotografie?
Už ve druháku na DAMU jsem zjistila, že divadlo je skvělé, baví mě, ale nechci ho mít jako svou hlavní profesi. Dnes se k divadlu vracím, když fotím vizuály, ale tehdy jsem prostě nějak vnitřně cítila, že se musím vydat jinou cestou. DAMU jsem ale dokončila a pak si po absolutoriu říkala, co dál. Náhoda tomu chtěla, že jsem se potkala s reportéry, kteří odcházeli z České televize a zakládali agenturu A-NEWS zaměřenou na reportáže a dokumenty, především z válečných oblastí. Marek Vítek, Radan Šprongl a Petr Vrabec hledali někoho, kdo by jim pomáhal s různými, hlavně organizačními věcmi. Věděli, že umím dát dohromady i text, mám státnice z autorského práva a mám velký vztah ke kreativním věcem, tak mi doslova u piva nabídli práci. Neměla jsem jasně definovanou pozici, vařila jsem i kafe a dělala podržtašku… Ale také jsem poprvé chytila do ruky kameru a zcela mě okouzlil fotoaparát. Dokonce jsem si říkala, proč jsem místo DAMU nešla studovat raději dokument a fotografii. Zpětně si to vysvětluju tak, že mi asi přišlo, že se tím nedá uživit.
Momentem, kdy jsem si uvědomila, že chci dělat dokumentární fotografii, byly reportáže z Indie. Odjela jsem tam tehdy s jedním fotografem připravovat dvě velká témata. Jedno se týkalo prodeje orgánů, kdy jsem v Madrásu viděla opravdu bolestné věci. Spoustu mladých skvělých maminek, které opustili manželé a ony byly nuceny prostituovat a prodávat orgány, jenže bohužel ani prostituce jim nevydělala tolik, aby se mohly postarat o děti. Bylo to doslova děsivé, podobně jako druhé téma, život lidí s virem HIV a mapování způsobu, jak se tato nemoc šíří. Ukázalo se, že nejčastěji se tak děje přes řidiče náklaďáků a prostitutky. Muži pak nakazili své ženy a ty pak své ještě nenarozené děti. Zažila jsem tam jak dospělé, tak i malé děti, kterým propukla nemoc AIDS a ve velmi nehostinných podmínkách umírali. Po návratu jsme téma publikovali i v zahraničních magazínech a mně tehdy došlo, že se tímhle způsobem dá i pomáhat. Síla fotografie a článku může být natolik vypovídající a sugestivní! Začali mi psát lidé a ptát se na možnosti pomoci, kam mohou ženám z reportáže poslat peníze, aby nemusely prodávat například ledvinu. Začalo mi dávat hluboký smysl, proč vídat svět v těch jeho těžkých konturách – můžu totiž na něco poukázat a třeba to i malinko změnit.
Nedělám si velké iluze, z dat jasně víme, že třeba tématem číslo jedna u žen mého věku je celulitida. To nás ale nesmí zastavit. Když totiž potom vidím, kolik má nějaká reportáž zhlédnutí a jak na ni lidé reagují, vím, že to stojí za to. Například na začátku války na Ukrajině jsem tam odjela jako spíš humanitární fotografka s pomocí pro seniory, kteří zůstali v místě bojů opuštění. Chtěli jsme upozornit na jejich příběhy a proč je potřeba jim pomoci, tak jsme na mobil natočili takovou rychlou reportáž, kterou skvělá duše Nora Fridrichová zařadila do pořadu 168 hodin. Díky tomu se o opuštěných seniorech dozvěděla spousta lidí a nakonec se tam přivezla i spousta pomoci. Dokonce i kamiony s postelemi a dalšími potřebnými věcmi. Tohle vás nakopne k další práci, protože vidíte tu sílu novinařiny a fotografií.
Navštěvujete země zmítané válkami, chudobou a celkově problémy, které rozhodně nikdo nechce zažít. Jak se vypořádáváte s tím vším, čeho jste svědkem? Je tou motivací právě pomoc? Člověka i tak určitě někdy napadne, že už je toho moc a potřebuje změnu?
Musím říct, že byly chvíle, kdy už jsem toho měla dost. Vidíte další zmrzačené dítě, a i když jsem jako žena hodně emocionální, musím se držet, protože rozhodně nikomu nepomůže, když se rozpláču. Jenže toho násilí už je někdy tolik a jste třeba v daném místě opakovaně a tak dlouho, že už se potom někde stranou sesypete. Máte pocit, že tohle už nejde unést. Pak se vrátíte, publikujete fotky a zase vás to motivuje, vidíte, že to má smysl. Takže byly situace, kdy jsem si řekla, že už to prostě neunesu, pak ale přijde to nakopnutí a já vím, že dokud budu mít sílu, chci dělat těžká témata a jezdit na ta místa, kam se drtivé většině lidí nechce. Nedivím se, ono třeba focení na obřích skládkách v Sierra Leone, kde je tak toxické prostředí, že nemůžete dýchat a propadáte se neustále do páchnoucích odpadků, není fakt nic příjemného.
Kdybych ale zůstala doma, začnu být asi hrozně nespokojená, úzkostná a budu si připadat málo užitečná. Už od dětství mám silnou vnitřní potřebu pomáhat a mou profesí se jen znásobila. Proto realizuji nejrůznější projekty pomoci nejen mimo, ale také u nás v České republice. Například jsem se skvělým týmem filmařů natočila dokument Moje nová tvář o kyselinovém útoku spáchaném na Martince. Jde o příběh mladé silné ženy, která se přes všechny těžkosti nevzdala a dnes pomáhá dalším popáleným. Vypráví o odvaze a velké vnitřní síle vzít si svůj život zpět do vlastních rukou, i když je to nepředstavitelně těžké a bolestné. Skrze Martinku jsem se více propojila s popálenými i popáleninovou medicínou. Spolu s dalšíma skvělýma „fighterkama“, které přežily popáleninový úraz, jsme založily platformu Burn Fighters, která radí, motivuje a pomáhá stejně postiženým lidem. A také spolupořádáme nejrůznější akce. Od kempů pro popálené děti, až po rehabilitační víkendy. Vymýšlím a spoluprodukuji i nejrůznější osvětové popáleninové kampaně (vagonari.cz, 70stupnu.cz nebo care4scar.org), s přáteli a mým mužem Andrejem podporujeme vojáky skrze projekt civilistedekuji.cz, ale také připravujeme nejrůznější workshopy pro mentálně handicapované, připravujeme velký projekt jak se zachovat v krizových situacích nebo stojím na sále a fotím náročné operace mozku. Pamatuji si, jak jsem přišla k jedné operaci a jeden neurochirurg mi říká: „Zvládnete to, koukat se na tu otevřenou hlavu?“ Okamžitě jsem si vzpomněla na Afghánistán, kde po útoku Tálibánu na zdi zůstal doslova jen obrovský krvavý flek a části těla kolem, tak jsem řekla, že to asi zvládnu. Je to těžké, ale nějak si zvyknete tohle vídat, na co se ale zvyknout nedá, je dětský pláč a nepředstavitelná válečná traumata, která ti civilisté zažívají.
Vnímáte ještě vůbec strach? Nebo v tu chvíli pracuje adrenalin a dolehne to na Vás třeba později?
To je časté a zjistíte to jenom na tom daném místě. Dřív jsem si myslela, že to nebudu nikdy zvládat, že zamrznu a nebudu moct strachy udělat krok. Ani ne tak kvůli střelbě na mě, ale vidět ty hrůzy. Pak jsem ale zjistila, že jsem člověk, který v daný moment dokáže fungovat relativně racionálně. Dokážu běžet, rozhodnout se, ale všechno to na mě doléhá ex post. Musím říct k tomu strachu, že když se ocitnete na frontě a někdo po vás střílí, bojíte se hrozně, nechcete umřít, ale je to tady a teď a jak to přišlo, tak to odejde. Jste na to připravená, největší stresor pro mozek je totiž nejistota. Když jdete na frontu, víte, že se tam střílet může, už jste to zažila a váš mozek ví, co ho čeká za pocit. Ale nikdy jsem se nesrovnala s násilím páchaným na civilistech a co s nimi bude. To je pro mě ten stresor, ta obávaná nejistota.
Nebo třeba příslušníci Islámského státu unesli děti Jezídů a zneužívali je jako dětské vojáky nebo prostitutky. Vy si pak říkáte, co s těmi dětmi bude, až se vrátí. Jak to zvládnou, kdo bude s jejich traumaty pracovat…a dopad nepocítí jen ony, existuje transgenerační přenos traumatu, který trvá z podstaty generace. Vy si to za ta léta všechno uvědomujete ve vší té komplexitě. Těžko se to popisuje, ale když jsem třeba přijela do války s Islámským státem, tak kromě toho, že jsme pracovali na různých frontových liniích a mluvili s příslušníky nejrůznějších složek, navštívili jsme i uprchlický tábor. Tam jsem viděla ty mrňousky, kteří se po válce vrátili. Mnozí z nich nemají klasické dětské projevy. Například vidíte holčičku, která jen sedí před stanem, dívá se na jedno místo a vydává jakési tlumené, hekavé zvuky. Pak se potkáte s druhou. Ta jen nehnutě leží na posteli, má na sobě šrámy od šrapnelů, znetvořené oči. Nepláče, jen tam tak je. Těžko se mi o tom mluví, mám ty obrazy pořád živě před očima. Některé z těch dětí mají zcela zploštělé emoce, je to něco nepřirozeného, nedětského. Po takovém zážitku přijedete domů a bez přehánění máte pocit, že se zblázníte, pokud něco neuděláte. Nedivím se, že hodně kolegů tyhle zážitky zahání alkoholem… Já se tam v tomhle případě vrátila, abych dala dohromady příběhy těch dětí a zeptala se místních, co by jim nejvíce pomohlo. Protože když pomineme čistou empatii, že jde o dětské duše, kterým se prostě má pomáhat, tak je tu ještě bezpečnostní hrozba. Takto traumatizované, vyloučené děti, často sirotci, jsou do budoucna jednoduše rekrutovatelné k nejrůznějším teroristickým organizacím. To si pochopitelně uvědomují především místní lidé. Požádali mě tedy o to, zda by jim někdo fundovaný poradil, jak s takovými dětmi pracovat. Spojila jsem se tehdy se skvělými psychology jako je prof. Radek Ptáček a další, kteří předložili metodiku, jakým způsobem pracovat s traumatizovanými dětmi. A přes jednu německou organizaci, která tam právě takhle účinně pomáhá, byla nakonec aplikována.
Konečně jsem zase mohla klidněji spát a naplno jsem pochopila, že tohle je moje cesta. Znovu jsem si vyzkoušela, že právě taková práce mi dává hluboký smysl. A v současnosti se někdy doslova musím na sílu zklidňovat, abych to nepřeháněla. Smysluplných hezkostí vytvářím celou řadu, ale říkám si, že nemám neomezenou kapacitu. V současné době máme čtyři zásadní projekty, kterým se potřebuji naplno věnovat. Dělají mi radost, i když se někdy rodí dost náročně a celý tým do nich vkládá dost emocí, ale je to něco, co mi přináší důležitý pocit užitečnosti, který je pro můj život asi už nezbytný.
To jsem se právě chtěla zeptat, jak člověk vůbec dokáže odfiltrovat ty hrůzy, aby se úplně nezbláznil. Takže skrze dobročinné projekty?
Přesně tak a zároveň miluji umění, kulturu. Když se někdy potřebuji zachumlat do sebe a do něčeho inspirujícího, volím divadlo, kino nebo i klasickou hudbu. Jezdím klidně po celé Evropě, abych slyšela své oblíbené interprety. Není to tak dlouho, co jsme zajeli do Berlína poslechnout si Chopina v interpretaci Kathi Buniatishvili. Také hodně čtu beletrii, i když většinou také zaměřenou na náročná témata, nebo mě moc baví výtvarné umění, ať už výstavy nebo workshopy. Ráda chodím i na přednášky o neurovědách, protože chci lépe pochopit, jak nám funguje mozek a proč se rozhodujeme, jak se rozhodujeme. A když potřebuju úplně zrelaxovat, zajdu si prostě do wellness. Také dost sportuji. Díky tomu se při mé energické povaze dokážu soustředit na odbornější texty nebo témata. A nesmím zapomenout na občasné večerní setkávání s přáteli u dobrého vína.
Všichni vídají hrůzy války, přesto vznikají další konflikty. Čím to, že se lidé neponaučí? Je to vždy jen o něčí touze po moci?
Tyto otázky si kladu stále, mluvím o tom s různými lidmi, třeba se skvělým neurovědcem Jirkou Horáčkem. Za sebe bych doporučila přečíst si Luciferův efekt od Philipa Zimbarda, který je velmi inspirativní osobností v oblasti sociální psychologie. Populárně naučnou formou vysvětluje, proč se z hodných lidí stávají lidé zlí a proč jen tak malé procento společnosti dokáže naplňovat koncept Heroes, těch nezlomných hrdinů, kteří se nenechají strhnout k nějakým špatným činům. Jsem přesvědčená o tom, že my, lidé, jsme strašně křehcí a naše jednání definují nejen geny, ale i životní zkušenosti. Jedna věc je, co máme vrozené, druhá potom, co získané. O tom se přou genetici, neurovědci i psychologové. Poslouchala jsem nedávno například Cyrila Höschla, který mluvil o typech osobnosti, jak velmi odlišně mohou číst stejnou situaci. A jak už dávno nemáme jen od Antiky známé čtyři typy osobnosti. Proč někdo jde do rizika a jiný ne, jak velkou roli v tom hraje dětství, resp. LG, což znamená Licking and Grooming. U myší se totiž ukázalo, že pokud matka myš své mládě olizuje a stará se o něj, je potom bojovnější, má silnější osobnost a tolik se nebojí. Kdežto mládě, které tuhle péči nemělo, je úzkostnější a bázlivější. Těch aspektů, které naše chování i cítění ovlivňují, je strašně moc. Čím více se o tom dozvídám, tím více si uvědomuji, jak málo mozku rozumím. Jistě, už trochu vím o různých strukturách, o shlucích bílkovin, nebo o neurotransmiterech… ale proč se někdo rozhoduje, jak se rozhoduje, to kolikrát netuším ani sama u sebe. Někdy mám problém vydržet sebe sama, jak těžké pak je fungovat v nějaké skupině, kde je tolik rozdílných mozků a pohledů.
Můžeme se dívat na stejnou věc, situaci, slyšet stejný názor, ale naše mozky je budou vyhodnocovat hodně odlišně. Takže i v těch válkách je to otázka prizmatu, jak se na věci díváme. Pro nás je Islámský stát explicitní zlo, pro jeho příslušníky jsme však ono „zlo“ my. Spousta kluků, kteří se nechali naverbovat, vlastně neměla moc na výběr. Někdo jim dal pocit, že někam patří a jsou vnímáni jako bytost, ne pouze jako pasáček ovcí z rurální oblasti někde v iráckých horách. To je pro ně pak hodně přitažlivé přidat se k Islámskému státu. V podstatě nevzdělaným osobnostem, které se těžko orientují ve světě, je snadné vštípit, že jediná správná cesta je ta, kterou jim nabízejí. To je síla psychologie – patřičnosti někam, té člověk velmi snadno propadne.
Jako příklad udávám konspirační teorii Pizzagate, která dost pomohla vyhrát Donaldu Trumpovi prezidentské volby v roce 2016. Členové demokratické strany v čele s jejich prezidentskou kandidátkou Hillary Clinton měli být zapleteni do nechutných pedofilních praktik v jakési tajné místnosti v pizzerii Comet Ping Pong. A i když tento nesmysl postupně mnohá respektovaná média, jako například CNN, The New York Times či The Washington Post, vyvrátila, stejně tak i washingtonská policie, dodnes spousta lidí této konstrukci obludných rozměrů věří. A nezáleží na vzdělání.
Takže všichni si stále klademe otázku, jak je možné, že se z historie nepoučíme nebo že někdo může vzít dítě a používat ho jako živý štít, jak je možné, že v 21. století v takovém informačním zázemí, které máme, někdo uřízne někomu ucho a nechá ho sníst jeho blízkému. Myslím si, že zkrátka my, lidé, i když už jsme v rámci svého vývoje hodně vysoko, žijeme pořád v zajetí nižších pudů a principů, které nás prostě nepustí. Jako bychom všechny ty alarmující zprávy od bezpečnostních analytiků, ale i vědců zabývající se životě na naší planetě, neslyšeli. Asi dokud se nás to nebude týkat osobně, budeme na nějakou změnu kašlat. Je to velká škoda.
Velmi jsem třeba chápala Petra Pavla nebo Pavla Řehku, náčelníka Generálního štábu, když říkali: „Jak si vůbec může někdo myslet, že my, kteří jezdíme do válečných oblastí a vidíme všechny ty hrůzy, bychom chtěli válku? Naopak, my ji nechceme, protože dobře známe ty ničivé dopady na danou zemi i známe to trauma a transgenerační přenos traumatu. My přece pouze říkáme, pojďme se psychicky zodolnit a připravit, kdyby se v budoucnu něco stalo. Pak nebude naše společnost snadno ovlivnitelná, nebude žít v bludech, náš mozek bude mnohem lépe připravený a nebudeme tolik propadat negacím i dezinformacím.“ Uvědomme si, že se svět proměňuje, máme tady nějaké hrozby, ale máme také mozky a lidi, kteří to můžou změnit, a to i tím, že začneme už malé děti učit kriticky nazírat na informace a pomůžeme jim se zorientovat a zklidnit. Klid a orientace jsou pro mě dvě slova, která velmi akcentuji, proto i děláme velký projekt Krize info. Nechceme děsit, naopak, srozumitelnou a vizuálně přitažlivou formou předkládáme lidem, jak se chovat v krizových situacích. Ve spolupráci se specialisty na lidskou psychiku, bezpečnost i první pomoc vysvětlujeme, jak se chovat a na co se připravit, když se střetneme s agresorem. Jak komunikovat v nejrůznějších krizových situacích, jak se lépe pohybovat v ulicích města, ale také jak se připravit například na blackout. To jsou strašně důležité věci.
Mám okolo sebe hodně mladých lidí. Říkám jim, že nemusí hned jezdit do válek nebo se přetrhnout s pomocí druhým. Stačí být laskavější a vnímavější. Snažit se slyšet, co mi říká ten druhý. Je to práce, znám to sama a rozhodně ne vždy se mi to daří. Když se mě ptají, jak je možné, že nejsem úplně psychicky zdevastovaná, tak vysvětluju, že proto, že se snažím svět okolo sebe číst pozitivně. A není to žádné pokrytectví, ale holý fakt. Už jen to, že žijeme v téhle zemi, nemusím nosit hidžáb, můžu bez lynče říct nahlas slovo sex, zajít si na víno, jít sama po ulici… ono to zní neuvěřitelně, ale pro mě to jsou velké benefity. Nebo i to, že přijdu domů, pustím kohoutek a teče čistá voda, kterou můžu i pít. Tohle všechno si hlavně po návratu z afrických zemí užívám a snažím se si to pěkně stlát do paměťových stop. Protože když jste v Sierra Leone, Etiopii, Gambii nebo Senegalu a jdete do nějaké vesničky fotit třeba zápasy, máte možnost pít v podstatě jen vodu z louže. Takže s sebou máte takové hnusné kapsle, které ničí bakterie a viry, abyste tu vodu mohli vypít. Ale chutná to doslova hnusně. Na sprchu tedy můžete zapomenout, i na dámičkovství v jídle – dostanete polosyrovou kozu a fufu bez chuti a jinak máte smůlu. Ale i například koncept lásky je v zemích, kam jezdím, zcela odlišný. Tam si nemůžete vybrat partnera, kterého chcete, ale určuje vám ho rodina. Tohle ve mně všechno zůstává, takže si život pak snažím užívat v té jeho komplexnosti.
Z toho důvodu někdy otravně a repetitivně prosím lidi okolo mě, abychom k sobě byli laskavější. Vůbec nebagatelizuji problémy, které máme tady u nás, je naprosto v pořádku se cítit špatně, smutně, úzkostně. Ale zlé ropuchy mě prostě štvou a vyčerpávají. Když je jich nějak moc nebo se v ní začnu proměňovat já, utíkám do lesů. Hodně mi pomáhá příroda, hledám cesty a místa, kam nikdo nechodí, tak pak čerpám energii. A taky mě baví dětský svět. S dětmi si ráda povídám o tom, co se okolo nás děje. Ono je to zajímá, svým neteřím i nedávno popáleným prckům ukazuji i fotky z míst, kam jezdím, samozřejmě volím jinou rétoriku, aby to pochopily, ale ony to chápou a přemýšlejí o tom.
Jaké to pro Vás jako ženu je pohybovat se v prostředí, které je především mužské. Nemáte někdy obavy?
Ono to má dva takové pohledy. Oklikou se dostanu k Vaší otázce, protože je důležitá, ale je potřeba říct i to, že být ženou v zemích, kde panuje islám, je v drtivé většině případů výhoda. Tamní muži vás totiž neberou jako svoji ženu, jste pro ně takový spíš cizokrajný hermafrodit. A to mimo jiné znamená, že máte legitimitu pracovat v mužském i ženském prostředí. Třeba v pásmu Gazy jsem seděla v místnosti jen se samými chlapy, pili jsme přeslazený čaj, protože to tam zkrátka musíte, povídali jsme si o politice a takových těch mužských věcech. Ale zároveň jsem se pak mohla odebrat do čistě ženské místnosti, kde mi ženy ukazovaly, jaké nosí spodní prádlo, jak tancují mužům před sexuálními radovánkami a velmi otevřeně hovořily i o jiných intimních věcech, že se až divíte. Tohle žádný mužský kolega ze „západu“ nemůže zažít. V tom tkví výhoda ženy reportérky a také v tom, že pracujete s mužským egem, které je tam vyhraněnější než u nás. My nemáme takové rozpočty jako CNN, BBC nebo Al-Džazíra, kteří si mohou najmout drahé průvodce a auta, my si vše platíme sami, takže většinou spolupracujeme s nějakým studentem a jezdíme taxíkem. Když se tedy potřebujete někam dostat, potom se vyplatí umět pracovat s mužským egem a přesvědčit je o tom, že i když jste žena, prostě musíte být na frontě. A že jediný, kdo vám může pomoci, je zrovna ten generál naproti vám. Sice to často trvá a ne vždy to dopadne, ale nakonec předčíte i ta velká média s neomezenými rozpočty a jedete na místo, kam se oni nedostanou.
Také máme hezké zkušenosti s místními majiteli obchůdků. Například za války s Islámským státem jsme od nich dostávali za odměnu, že s nimi zažíváme jejich těžké chvíle, nejrůznější dárečky. A v Sýrii i naposledy před rokem v Iráku nám děkovali majitelé restaurací, že jsme si vybrali je a fotili se s námi jako s celebritami. My vždy ze zásady jíme jen u místních a musím říct, že výborně vaří, takže tam vždy trochu přiberu. Na ulici jste neustále pod dohledem dětských, mužských i ženských očí. Po návratu domů mi vždy přijde zvláštní se projít po ulici, aniž by se někdo otočil.
Nevýhoda být ženou je v tom, že jste asi z podstaty citlivější na situace, které tam zažíváte. A také musíte respektovat místní kulturu, takže se hlavně v Afghánistánu snažím zahalovat. Proto mě pak dokáže naštvat, když jdu v Čechách po ulici a vidím, jak se na mě opovržlivě dívá žena zahalená v abáji a nikábu. To se mi stalo krátce po návratu z Iráku. Vedla malého chlapce a opravdu znechuceně si mě prohlížela. A to bych ráda dodala, že jsem nešla nahatá, ale v obyčejném tílku a džínách. Odchytla jsem ji, abych jí vysvětlila, že já respektuji jejich kulturu a zvyky, ale tady je v naší zemi, takže ona musí respektovat naše obnažené šíje v tílkách. Nemám ráda takové ty extrémy, buď všechno povolovat nebo naopak zakazovat, je to těžké, ale je třeba se pokoušet najít nějaký konsensus všech zúčastněných stran.
Jsem přesvědčená o tom, že člověk by si měl vždy nastudovat kulturní i sociální zvyklosti země, kam se chystá. Když nastala uprchlická krize, pořádali jsme besedy pro lidi, kteří pracovali v detenčních centrech, o tom, jak jednat s nejrůznějšími příslušníky nejrůznějších etnik. Například s Paštúny či Jezídy. Asi už z povahy mé práce, když někdo řekne, že to jsou „Arabáči“, tak mi to není příjemné. Mezi státy Asie i Blízkého východu jsou opravdu velké rozdíly. A mezi etniky někdy ještě větší. Mnoho lidí, které jsem například potkala v Afghánistánu, by nás ve svém vědění strčilo do kapsy. Znají Českou republiku, hovoří osmi jazyky a mohla jsem si s nimi popovídat třeba o Kafkovi. Vím, že generalizování je jednoduché a sama se ho dopouštím, známe své bubliny, ale bylo by moc fajn se tomu vyhýbat.
Stejně je ale překvapující, že Vás muži takto vpustí mezi sebe, ač tedy jste Evropanka.
Obecně samozřejmě platí, že jsou tyto země více patriarchální a ženy tam nemají zdaleka taková práva. Ale najdou se i výjimky, domácnosti, kde to mají pevně v rukou ženy. Já jsem třeba v Afghánistánu od roku 2012 viděla obrovský posun ve společnosti, díky tomu, že ženy byly přizvány k diskuznímu stolu, jak ve vládě, tak začaly mít kvóty i v armádě. Zažila jsem tam ženské fotbalistky, takže se společnost celkově zjemňovala právě tím ženským prosociálním cítěním. Bohužel se to změnilo ve chvíli, kdy se k moci vrátil Tálibán. I ten pomalý progres země se tak zcela zastavil a Afghánistán se velmi rychle vrátil ke starým pořádkům, což je velká škoda. A Afghánistán v tom bohužel není sám.
Chápání a naslouchání jsou asi jedny z věcí důležitých pro Vaši práci, abyste dokázala blíže proniknout mezi ty, jejichž příběhy sdílíte?
Je to nejzásadnější, bavit se s těmi, kteří mohou za chod země, až po lidi z nejnižších sociálních poměrů. Když si vzpomenu, v jakých hotelech jsem bydlela s politickou delegací, když jsem například jela fotit bývalého prezidenta Izraele Rivlina. Neuvěřitelný luxus. A pak se ocitnete na nehostinném místě, kde spíte na vydělané kozí kůži v afrických chýších nebo se brodíte v blátě na frontách. Ta komplexita přístupu je pro moji práci hrozně důležitá. Opravdu mě zajímá, jak se kdo cítí, potřebujete vědět, jaké skupiny proti sobě bojují, kdo tvoří jaké organizace a jakým způsobem uvažují. Potřebujete slyšet obě strany. I v uprchlických táborech vám dá zcela jiný pohled člověk z Damašku a ten ze zapadlé rurální oblasti. Pak z toho musíte poskládat puzzle a zorientovat se.
Stačí pár kilometrů a podmínky a názory jsou zcela jiné. Ocitnete se v oblasti plné chudoby, kde probíhají boje, pak jedete někdy dokonce pár desítek kilometrů a vidíte drahá auta, kavárny, ženy na podpatcích, které řeší botox a umělé nehty. Téma botoxu bujícího v období války nás zajímalo s kamarádkou Ivou Rose. Do bagdádských salonů krásy jezdili dokonce i vojáci z fronty nechat si píchat botox do mračivky, aby nevypadali staře. To byla neuvěřitelná zkušenost. Nechápaly jsme, proč řeší zdánlivé banality v období válečného běsnění. Jenže díky našemu ponoru do tématu a mnoha a mnoha rozhovorům nám to začalo dávat jasný smysl. Ti lidé se za tu dobu už prostě nechtěli čistě zabývat jen válkou, začali téma války spíše vytěsňovat. Nechtěli myslet stále jen na to, že jim blízcí a přátelé umírají na frontě. Válka má více fází, první je šok, pak si mozek na hrůzy a pláč postupně zvykne a musí se s tím nějak vyrovnat. Někdo to má dokonce úplně kontra, někteří lidé zažívající hrozné věci se začnou smát, aby se s tím prožitkem nějak vyrovnali. Jiní jen sedí a pláčou, další řvou. Proto vždy říkám lidem okolo sebe a hlavně sama sobě, nesuďme lidi za jejich projevy.
A říkala jsem to i teď, když došlo ke střelbě na fakultě. Hodně lidí a studentů se mě ptalo: „Jak se s tím máme vyrovnat, že je to tady u nás? Měli bychom okamžitě zrušit veškerou zábavu.“ A já jim říkala, ať nic neruší, naopak, ať nechají každého jednat autenticky. Ano, pieta a pokora jsou velmi důležité, pojďme zavzpomínat, ale ne celou situaci tak exponovat celé týdny a měsíce. Už tak je to pro rodiny, které přišly o děti těžké. Nutné je samozřejmě zpětně analyzovat chyby a snažit se makat na tom, abychom byli lépe připraveni. Ale jakmile se vše zastaví na příliš dlouho, může to aktivovat lidi, kteří si řeknou, že také něco udělají. Nikdy bychom neměli ospravedlňovat hrubost a neempatii, ale že někdo nepláče a má potřebu se jít opít a schovat se někde s přáteli, je prostě také akceptovatelné prožívání bolesti. A vidíte, oklikou se zase dostáváme k mozku a náhledu, protože objektivně zcela stejnou situaci vyhodnocujeme každý podle sebe.
Jezdíte do nebezpečných oblastí a nikdy nevíte, co se semele. Máte i nějaký výcvik v sebeobraně?
Mám, ale přiznám se, že to bude znít paradoxně, ale jsem nastavením spíše pacifista. Nemám ráda hrubost, agresivitu a násilí… Někdy se mi dokonce stalo, že se mi z pohledu na zbraň udělalo zle, protože mi připomněla nějaký hnusný zážitek. Byla jsem ale několikrát střílet dlouhou i krátkou zbraní, umím rozložit a složit kalašnikov, létala jsem v Black Hawku, jezdila v nejrůznějších obrněných transportérech a podobně. Chodila jsem i na Krav magu a dodnes si sem tam chodím zaboxovat, ale uvědomila jsem si, že stejně asi kdyby šlo do tuhého, tak bych nedokázala vystřelit na člověka nebo mu jednu napálit. Boxuju jen do pytle. Navíc, když jedete do válečné oblasti, kde létají střepiny, tak vám žádná sebeobrana nepomůže. A já se pohybuju tam, kde je vojáků hodně, takže tam vám stejně pomůže jen mít zkonsolidovaný mozek a utéct. Spíš když se například vracím v noci domů, tak právě proto, že vím, co se může stát, mám v tu danou chvíli situační pozornost už trochu jinak nastavenou. Rozhodně bych nešla v noci se sluchátky v uších a dávám si pozor, i teď, když tu spolu sedíme. Dělám to už automaticky, například hned si zjistím, kde jsou východy a pár takových bezpečnostních důležitostí.
Vím, že toho je hodně, ale existuje přece jen nějaký moment nebo příběh, co třeba znamenal určitý zlom?
Asi dětští vojáci a prostitutky, ale těch příběhů je dlouhá řada. Příběhy jezídských dětiček a náctiletých mi utkvěly v paměti, protože dětství bez pohádky je prostě strašně nefér. Práce s nimi znamenala asi mezník v mé tvorbě – tahle formativní zkušenost mě přiměla dělat mnohem víc projektů pomoci. Třeba tu holčičku u stanu, o které jsme mluvila, si dodnes pamatuji a dokázala bych vám popsat každý detail. Přijela jsem zpět s pocitem, že takhle tedy ne, to musím nějak změnit. Těch silných okamžiků bylo ale strašně moc, například i sebeupalování dívek.
S manželem tvoříte i pracovní tým, což při této práci musí mít pro vztah řadu výhod? Kdyby pracoval například v bance, možná by to bylo náročnější?
Stoprocentně, protože Andrej mě dobře zná, málem jsme spolu umřeli nejen v pásmu Gazy, několikrát jsme spolu pracovali na nejrůznějších frontách v několika zemích. Vzpomínám si, jak mi tam jednou řekl: „Tohle si pamatuj, co se nám teď stalo, abys mě doma neštvala nějakými blbostmi.“ A je to pravda. Hlavně to ale chápe, rozumí, proč musím jezdit a pokrývat těžká sociální témata, oba se vzájemně velmi respektujeme. Andrej ví, že do některých situací bych nešla, že fotka je pro mě nejzásadnější, ale snažím se minimalizovat rizika. Je ale i dobré, že děláme některé projekty každý sám za sebe, protože to bychom se taky asi nesnesli. On se zabývá bezpečností a strategickou komunikací, ale pracuje i jako art director pro velké komerční značky.
Nemůže to být někdy i nevýhoda v tom, že když spolu někam jedete, tak člověk se většinou bojí víc o toho druhého než o sebe?
To ano, už jsem to také zažila v Iráku, protože Andrej je takový hodně nebojácný a tam jsem o něj měla velký strach. Tehdy jsem říkala, že už s ním nechci jezdit, protože se bojím dvakrát. Ale je pravda, že my třeba přímo na frontě spolu nejsme až tak často.
Máte nějaké přání nebo něco, co byste si ráda splnila?
Vlastně je to strašně zajímavé, ale nemám žádný velký cíl. Nechci, aby to působilo arogantně, ale já jsem si splnila asi všechno, co jsem chtěla, i v rámci odměny v podobě ocenění Czech Press Photo (CPP) a dalších cen za fotografii. Jen ocenění CPP mám třináct a upřímně bych byla šťastná i za jedno. Teď je to už jiné, ale před 20 lety nás holek s foťákem bylo strašně málo. Tehdy jsem toužila se nějak etablovat v profesi a ukázat, že to myslím vážně a že my jako ženy máme schopnosti i sílu dělat tuhle profesi. Země, které jsem chtěla navštívit jsem navštívila. I když ještě bych moc chtěla do Íránu, kam mě nepustili, a také mi několikrát zamítli Severní Koreu. Ale vlastně mám cíle. A není to tak ohromný a jasně definovaný. Je jich mnoho a jsou spíše menší. Třeba bych si moc přála, aby náš projekt zaměřený na krizové situace dopadl co nejlíp. Hodně na něm všichni makáme a moc nám na něm záleží. Bylo by fajn, aby nám začali lidé jezdit na naše kurzy a ukázali jsme, že opravdu mají smysl. Také mě moc baví další kroky v projektu Civilisté děkují. Tento rok se hodně zaměřujeme na ženy v armádě, protože si to vážně zaslouží. A dělám i vše pro to, abych se stala hostitelkou dětem z dětského domova. A Andrej se mnou hostitelem.
Myslíte si, že Vám možná trochu pomáhá, že nemáte fotografii vystudovanou? Člověk třeba není tak limitován nějakými naučenými postupy, ale jdete na to víc citem?
Podle mě jsou studia hodně důležitá v tom, že vás naučí technické záležitosti, které jsem se u fotografie učila opravdu dlouho. Zákonitosti spojené se clonou, časem, tedy jak správně exponovat…ufff, to byl pro mě, technického dezoláta, upřímně dost oříšek. Asi kdybych to vystudovala, budu se kratší dobu trápit těmi základními technickými věcmi, bez kterých by si fotograf neměl říkat fotograf. Pro mě je fotografie prostředek, jak na něco poukázat, jak vyprávět příběhy, se kterými se obecně lidé moc často nepotkávají. Takže asi to nebyla výhoda ani nevýhoda. Některé věci jsem se musela těžce učit, často tak, že jsem byla hozená do situace a holt to musela nějak zaznamenat. To byla někdy hodně krutá záležitost, ale nakonec jsem to zvládala a vydala se svojí cestou, nacházela jsem si témata, která jsem potřebovala zaznamenat, a nikdo nade mnou nestál, aby mi to rozmlouval. Jen někdy kamarádi u vína, ale ty jsem nakonec přesvědčila, že to nejde jinak.
Na fotce je to ale hrozně znát. Z mého pohledu není fotograf jako fotograf. Někdo nafotí vše technicky skvěle, ale z té fotografie nejde žádná emoce.
Jsem ráda, že to říkáte. Kolikrát vidím dokumentární fotky estetizované, skvěle promyšlené nebo technicky úplně dokonalé, s dokonalým světlem, ale prostě mi nic neříkají, nebaví mě a hlavně jim nevěřím. Chybí jim emoce, já tam emocionalitu potřebuji, aby mě fotografie vtáhla. Někdy je to opravdu hodně znát, říkáte si: „Co mi na té fotce vadí?“ A asi je to ta dokonalost, přílišné přemýšlení o ní a vysoká míra stylizace. A znám fotografy, kteří mají výjimečný talent a kašlou na pravidla, dokážou skrze fotografii vyprávět příběh. Z těch fotek pak jde přesně to, co si dané téma zaslouží. Pro mě je focení taková vášeň, že se dostanu úplně mimo čas a prostor. Občas to vidím až na fotkách, když mě někdo vyfotí, a sama se divím, jak se třeba dokážu vytočit nebo zaklonit tak, že ani v józe bych takovou pozici normálně nezvládla.
Jak dokáže fotografie promlouvat mohou lidé vidět až do října v Artiu by KKCG na Bořislavce, kde probíhá výstava Vašich fotografií „My a ti druzí“. Můžete nám ji přiblížit?
Zpočátku jsem si říkala, jak výstavu v takovém prostoru jako KKCG pojmu, ale pak jsem tam vešla a bylo to jasné. Geopolitický koncept – bohatý západ coby jádro a periferie či semiperiferie jako chudší zbytek planety. Tohle se řeší od politologie až po velké konference OSN. Často se říká, proč by nás, bohatý západ, mělo zajímat, co se děje na periferiích a semiperiferiích. A na to odpovídá částečně výstava ve zmíněném konceptu nazvaná My a ti druzí. Název byl úplně tím prvním, co jsme vymysleli, pak přišla ta nejtěžší věc, jakým způsobem vybrat témata. Za těch dvacet let, co fotím, mám blízkých a důležitých témat zaznamenaných opravdu hodně. Ke každém mám vztah, některé mě stálo skoro život, kvůli prodeji dětí v Etiopii jsem prodělala malárii. Všechna ta témata jsou pro mě podstatná, takže je těžké vybírat. Velké díky ale patří Bětce Krajčíkové, která je kurátorkou výstavy, a s níž jsme si u nás doma sedly, hodně se bavily o tom, co chceme vyprávět a vzešla z toho tři hlavní témata – bezpečnost, životní prostředí a humanita. Všechna tři spolu souvisejí a mají ještě svoje dvě podtémata. Promítla se tam i moje velká chuť trošku bortit zavedené mýty, které se ke zobrazeným zemím váží nebo se s daným tématem pojí.
Pak přišla další výzva, jak vše odvyprávět. Nechtěla jsem tam mít příliš textu, aby se v tom člověk neztratil. Když toho máte na výstavě hodně, mozek už začne mnohé vytěsňovat. Poprosila jsem tedy svého kamaráda, vynikajícího reportéra České televize Jakuba Szántó, se kterým jsem se potkala před mnoha lety na frontě v Iráku. Obsah fotek dobře zná a umí je přesně odvyprávět ve slovech. Akorát tím, jak už nemáme tolik nadhled, dostali jsme od Bětky a Radky z KKCG zajímavou zpětnou vazbu, že by tam mělo zaznít něco pozitivního. Na konci každého tématu jsme tedy přidali ještě určité východisko, abychom ukázali, že svět není jen špatný.
Možná je mnohdy lepší, když ten příběh píše někdo jiný, kdo ten svět zná také, ale má trošičku jiný pohled než Vy, když jste to fotila?
Souhlasím. To je strašně důležité i kontextuálně. Jakub tam navíc dodal i současnost, protože některé fotky jsou staršího data. A má ještě jednu velkou výhodu, kterou já absolutně postrádám, že dokáže vypíchnout to nejdůležitější. Já píšu velmi obšírně a vznikly by třeba minimálně čtyři stránky ke každému tématu. Jakub je jako reportér zvyklý vygenerovat to podstatné i do krátkého odstavce a člověk nemá pocit, že by byl o něco ochuzený. Kdo by se pak chtěl dozvědět víc, může si spoustu věcí dohledat.
Vybrat z takového množství fotografií jen pár muselo být náročné. Jak to probíhalo? Zajímavý je také styl prezentace fotografií, který upoutá mnohem víc než pouze obrázek v rámečku.
Musím říct, že to bylo něco strašného. Zbožňuju focení, ale doslova nenávidím editaci fotek. A co se týče způsobu prezentace, tak jsem ráda, že to říkáte, protože to byl záměr. Fotografové nesnášejí, když se jim sahá do fotek, ale já to tady měla naopak. Scénograf Pavel Morávek, který vymyslel tak kreativně celý architektonický koncept výstavy, se mnou při instalaci doslova vyváděl. Kusy fotek létaly okolo, řezali jsme je a lámali. Řezali jsme i do hlav. Například jedné vesničance z Kamerunu. Bětka i Pavel se trochu báli, ale já cítila, že je to nutné. Vím, proč jsem její portrét tak nafotila, ale tady bylo potřeba symbolicky ukázat tu bolest a trauma žen, kterým zažehlují prsa. Oni do nich de facto také „řežou“ a je to jejich velké, nejen fyzické trauma.
A když se ještě vrátím k těm tématům, chtěla jsem tomu dát další rozměr. Jelikož přednáším i na nejrůznějších školách, napadlo mě pozvat na komentované přednášky studenty vysokých i středních škol. Věřím totiž, že má velký smysl na ně působit. Já už jsem starej pes a moc se nezměním, ale na tahle mláďata to často má vliv a mě baví poslouchat, jak přemýšlejí, co si o tématech myslí. Původně jsem si myslela, že už těch informací a všeho je tolik, že je člověk vyčerpaný, ale když to podáte jinak, ne pouze jako přednášku, zajímá je to. Snažím se s nimi diskutovat, poslechnout si jejich názory a bývá to velmi zajímavé. Doufám tedy, že teď chvíli nikam nepojedu a budu moct dělat tady na výstavě akce pro školy, chodit s dětmi mezi fotografiemi a debatovat s nimi.
Dalším rozměrem výstavy je také pomoc. Jak už jsem akcentovala v předchozích odpovědích, musím v životě být užitečná, pomáhat, zvláště po tom všem, co jsem viděla. Potřebovala jsem vnést nějaký aspekt pomoci i sem. Když si tedy projdete výstavu, mnozí se můžete cítit zatěžkáni a řeknete si: „Co teď s tím?“, tak máte možnost. Do středu jsme umístili tři panely se zrcadly s QR kódy, které vás odvedou na projekty, které můžete podpořit. Ať už dvě vážně nemocné děti nebo neziskovou organizaci Parkinson-Help.
Autor: Kristýna Solničková
Zdroj: Redakční text
Foto: se souhlasem Jarmily Štukové a Ženy s.r.o.
