Miroslav Krobot: Lidé už málo rozlišují, co je a není pravda. Překvapuje mě, jakým hloupostem dokáží uvěřit

Miroslava Krobota jistě netřeba dlouze představovat, řadí se k našim předním umělcům s opravdu širokým záběrem. Ponejvíce ho znáte jako divadelního a filmového herce, on sám se však nejraději vrací ke své původní profesi režiséra. Působí ale také jako dramatik, spisovatel a pedagog. V současné době připravuje na své rodné Moravě speciální divadelní projekt s amatérským spolkem a těšit se můžete rovněž na hru, kterou napsal společně se svou manželkou.

Momentálně připravujete nový, trochu netradiční projekt. Můžete nám o něm prozradit více?

Projekt je specifický tím, že ho připravuje amatérský divadelní spolek. V Olomouci mám kamaráda a spolužáka z gymnázia, Luboše Smékala, který pracuje jako psychoterapeut. Už jsme spolu dělali jak filmy, tak divadlo, například Díru u Hanušovic. Napadlo nás propojit naše profese s tím, že by bylo hezké připomenout si původní radost z věcí, které děláme už řadu let profesionálně. Netušili jsme, co z nápadu vznikne a nechali jsme věcem volný průběh. Rozhodli jsme se pro Olomouc, protože Luboš tam žije a já to mám blízko z chalupy. Nejprve jsme si podali inzerát na sociálních sítích, že zakládáme spolek a docela překvapivě se nám přihlásilo 130 lidí. Museli jsme tedy přikročit k uspořádání konkurzu, kde jsme vybrali třináct lidí, kteří nám přišli nejzajímavější. V souboru tak máme zastoupeny různé věkové kategorie od 18 do 55 let.

Na jaře jsme se začali jednou za 14 dní o víkendu scházet, povídali si o celém projektu a zkoušeli určitá dialogická jednání. Luboš mluvil o podosobnostech a všichni účastníci získávali větší jistotu a přestali se bát být na jevišti sami. Členové souboru pocházejí z různých částí České republiky a od chvíle, kdy jsme začali, to ani jeden z nich nevzdal. Připravujeme sice vše tzv. na koleni, ale všechny nás to baví. Premiéra bude 14. a 15. října, pak bychom rádi hráli jednou měsíčně. Získali jsme pro tyto účely úžasný prostor na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde je v Konviktu divadelní prostor pro 80 lidí. (pozn. red. – Vstupenky lze objednávat na e-mailové adrese di***************@gm***.com)

Lze blíže specifikovat, co mohou lidé očekávat?

Nechci a nedokážu nic slibovat, a dokonce ani popsat. Naše inscenace je postavena na tom, že si můžeme dovolit být i špatní, nemáme měřítka profesionální úrovně. Důležité je, aby lidé byli autentičtí, bylo vidět, co jsou zač, vynikla jejich osobnost a aby to vše dokázali předat divákům.

Takže takový náhled do lidské duše?

To je trochu silné slovo, jde o sebevyjádření prostřednictvím hry a improvizace. Jistým způsobem to herce otužuje, nebojí se postavit před lidi. Celkově je to hodně zajímavé a baví mě to.

Úplně jste se tedy odklonili od scénářů a všeho, co běžně s divadelní hrou souvisí?

Na začátku jsme neměli vůbec nic. A až teprve teď na konci možná uděláme nějaký zápis jednotlivých improvizací, abychom se měli o co opřít a uměli to opakovat. Uvidíme, zatím jsme dali dohromady lineární půdorys, jak by představení mohlo vypadat.

Skoro se dá tedy říci, že když někdo přijde dvakrát, tak neuvidí úplně to stejné?

Základ uvidí diváci stejný, ale určitě tam budou variace. Nicméně půdorys bude docela pevný, nakonec jsme došli k základní situaci, ve které se to celé odehrává. Také jsme ve spojení s produkcí Evolution Film, vše si nahráváme a možná z toho vznikne i nějaký filmový výstup.

Občas neplánované věci bývají nejlepší.

My jsme do toho s tímto šli, že nejsme zaúkolovaní, jak to má vypadat. Nikdo nám nic nediktuje a nic od nás neočekává. Jsme limitováni jen našimi povinnostmi. Hezké je, že budeme mít generálkový týden, na který si všichni ze souboru vzali dovolenou, jelikož jsou různých profesí, což je úžasné. Nejedná se o profesionální herce, máme ve spolku stromolezce, gymnazistu i podnikatele. Je zajímavé, že ač se tito lidé potkali poprvé, nikdo cestou neodpadl. Počítali jsem s tím, že nám zůstane třeba jen deset lidí a ono jich spíše přibývá, což nás těší. Největší smysl je zatím to, že se divadlem bavíme a těší nás to.

Když se projekt uchytí, půjdete s ním třeba i do dalších měst?

Nic tomu nebrání, není to náročné na nasvícení ani dekorace, ale zatím vůbec nevíme. Nyní jsme připraveni hrát jednou měsíčně v Olomouci a dál uvidíme.

Jste mužem mnoha profesí. Jak moc si berete zpětnou vazbu? Ať už od lidí nebo od kritiků.

Potkal jsem se za ty roky se zajímavými kritikami a zajímá mě to. Zvlášť, když kritika není slohové cvičení s cílem předvést, jak by to „udělal“ kritik, ale inspirativní materiál pro tvůrce a zajímavé čtení pro čtenáře. Ale takových je bohužel pomálu. Pamatuji si, že se v roce 1993 v Národním divadle uváděl Rok na vsi. Šlo o inscenaci, která později dostala několik cen, ale první kritika, která na ni vyšla, byla v duchu toho, že se jedná o neuvěřitelně hloupý sitcom trapné úrovně. Takže jsem velmi zdrženlivý v tom, co brát vážně. Nejvíc dám na to, co mi řeknou lidé, kterých si vážím.

Máte třeba nějakou radu pro začínající umělce, jak brát kritiku trochu s nadsázkou?

Když je člověk mladý, tak to asi úplně nejde, protože má větší ambice. Nejtěžší je věřit, že co dělám, stojí opravdu za to. Může se stát to, že inscenace mladého tvůrce nemá dobrou kritickou odezvu a dokonce ani návštěvnost, což otřese sebedůvěrou a vyvolá hrozné pocity.

Rád pracujete s mystifikací. Projeví se to nějak i v novém projektu? V soukromí prý vždy nejlépe nachytáte manželku.

Manželka je úžasná, když se člověk zatváří přesvědčivě, tak vše zbaští i s chlupy.

Mám moc rád hru na pravdu, když se něco tváří hrozně vážně a je to vlastně úplná blbost a obráceně. Protože si myslím, že v takovém světě dnes žijeme, kdy se něco tváří, jaká je to převratná pravda, a přitom se jedná o neuvěřitelný fake. A naopak věc, která vypadá jako naprostá hloupost, je pravda. Jenže lidé mají dnes problém rozlišovat a stávají se předmětem často cílených dezinformací. Takže zjišťuji, že mystifikací jako principem tvorby bych dnes k určitému zmatení přispíval. Mohlo by to být dokonce nebezpečné. Z toho důvodu jsem teď ohledně mystifikace trochu zdrženlivý.

Zmínili jsme Vaši paní. Jak je pro vás vůbec v životě i práci důležitý dialog mezi mužem a ženou?

To je úplně základní motiv v jakékoliv umělecké tvorbě. Myslím si, že je úžasné a inspirativní, že jsou muži a ženy. Jde o věčné téma a hrozně zajímavé. Ženy jsou mi určitě inspirací, stále se snažím v ženské duši vyznat a vždy to vzdávám a zjišťuji, že nemám nárok. Právě tím je to ale ještě zajímavější a stále překvapivé.

Když nalézáte stále nová zákoutí žen, tak to můžete aplikovat i do svých her?

Když se na to podívám zpětně, téma „muži – ženy“ bych našel skoro v každé inscenaci.

Když jste se rozhodoval čím budete, co Vás okouzlilo na divadle?

Už na gymnáziu v Zábřehu na Moravě jsme dělali divadlo a měl jsem štěstí na opravdu dobrý ročník, kde bylo pár lidí, které bavila muzika a divadlo. Vzpomínám si, že jsme připravovali například Študáky a kantory. Postupně jsem pak zjistil, že se tenhle obor dá i studovat a třeba se tím i živit. Přihlásil jsem se na JAMU v Brně a vlastně vůbec nevěděl, co divadelní režie obnáší. Představoval jsem si režiséra jako organizátora, který hercům říká, odkud kam mají jít. Tam ale vše začalo.

Dá se říci, která ze všech Vašich profesí je Vám nejbližší?

Pořád se cítím jako divadelní režisér. A v poslední době mě hodně baví psaní, možná ještě o trochu víc než režie. Herectví je hodně o tom, že si ověřuji některé věci a když je dobrá role, je to opravdu zajímavé. Ale režie byla a je pro mě první.

Nemáte jako režisér pak problém nechat sám sebe režírovat někým jiným?

Ne, to ne. Tam vím, že do toho nesmím mluvit. Spíš se snažím navrhovat nebo přidávat některé věci, jít režisérovi na ruku a pomáhat.

Když jsem zmínili psaní, Vy jste jednu knihu napsal. Dá se přiblížit, co v „Nečíst“ čtenáři najdou?

Jedná se o deset povídek, každá je jiná a výsledný obraz si každý čtenář musí namalovat sám. Jednotlivé povídky jsou i žánrově odlišné. Původně mělo jít o knihu rozhovorů, což jsem nechtěl. Přišlo mi to trapné, nemám moc rád memoáry. Ale měl jsem v šuplíku dvě nebo tři povídky, tak jsme se nakonec domluvili, že tahle varianta bude lepší.

A plánujete i něco nového v literární oblasti?

Nejsem si jistý, ale mám rád třeba fantasy a sci-fi. A v hlavě nosím takový jeden nápad na, řekněme fantasy román. Ale to je strašně práce, tak si představuji, že až budu mít jednou více času pustím se do toho.

Dnes je sci-fi hodně oblíbené, tak by se podobný román určitě uchytil. Pro někoho je to i takový určitý únik z reality.

Já třeba nejsem moc na detektivky, ale fantasy mám rád. Ony jsou různé druhy fantasy. Současná fantasy už není jen nějaký romantický příběh z minulosti. Jde hodně daleko a mísí se v ní i různé žánry. Fantasy je taková zajímavá přihrádka, do které bych jednou rád přispěl, ale rozhodně ne nějakým pohádkovým způsobem.

Jak nahlížíte na produkci současného divadla? Co se Vám líbí a co si třeba říkáte, že už je moc?

Podle mě je to v pohodě, nemám s tím problém. Trošku jsem se bál, že po revoluci se divadlo omezí jen na komerční věci a jakoby „zplacatí“, ale nestalo se to. Dnes si v Praze můžete vybrat podle svého vkusu od naprosto netradičních undergroundových věcí, přes muzikál či komerčnější věci. A asi před 5 lety jsem někde četl, že v Praze je během roku až 100 divadel, nebo tedy produkcí, nejedná se pouze o tradiční divadla. Tohle je neuvěřitelné číslo. Když jsem byl v Helsinkách a říkal jim, kolik je u nás divadel a jakých, tak úplně koukali, protože oni tam mají jen čtyři nebo pět divadel. Opravdu, z hlediska přízně k divadlu je Praha skoro zaslíbená.

Režisérsky jste pronikl například i do opery. Máte nějaký oblíbený žánr nebo roli?

To bylo jen jednou, takový vědomý úkrok stranou. Bavilo mě to moc, ale bylo to opravdu jen jednou a jen proto, že jsem to nikdy předtím nedělal a zajímalo mě, jak se to dělá. Šlo tehdy o Kouzelnou flétnu uváděnou v Brně.

Co se týče herectví, zahrál jsem si dostatečně. Takže mi zbývají jen moje autorské věci, které si sám třeba zdramatizuji nebo napíšu a možná i zahraju.

Často se dnes klasická díla uvádějí v moderním pojetí, jak na toto nahlížíte?

Není mi sympatické, když se ten klasický nebo neklasický text vezme jen jako záminka a poruší se zásadně to, co autor zamýšlel. A inscenace je nakonec o něčem úplně jiném než původní hra. To mi přijde trošku jako podvod. Ale pokud se jedná o klasický text v moderním hávu, tak je to v pořádku, s tím nemám problém.

Jací jsou podle Vás Češi publikum? I v souvislosti s tak velkou nabídkou divadel. Změnila se nějak návštěvnost po covidovém období?

Mohu soudit jen podle Dejvického divadla. Tam na nás vždy chodili lidé, kteří nás měli rádi, jejich humor byl stejný, takže vše šlo bez problémů. Ale posledních pár let se stává, že přicházejí lidé, kteří nevědí, jak Dejvické divadlo hraje a co je zač. Je to pro ně jakoby otázka prestiže, protože jim někdo řekl, že jestli ještě nebyli v Dejvickém divadle, musí ho navštívit. Snobárna. Tento typ diváků hned poznáme, protože se smějí na špatných místech. Jinak bych řekl, že si lidé vybírají, co je jim po chuti a co jim vyhovuje. A tak to má být.

Pokud jde o návštěvnost, tak v Dejvicích problém nemáme a ani celkově si nemyslím, že by se nějak dramaticky snížila. Ale uvidíme, co způsobí zdražení vstupenek v důsledku navýšení DPH. Pak se možná něco stane, protože mnoho lidí může mít problém vůbec vyjít s penězi.

Co považujete za takovou největší bolístku dnešní doby?

Už jsem o tom trochu mluvil, nelíbí se mi, když se zpochybňují například vědecky ověřená fakta. Říká se, že žijeme v době „po pravdě“, že už vlastně pravda neexistuje a vše je jen výměna informací, což je děsivá představa. Bojím se toho, že lidé budou rezignovat na rozlišování, co je a není pravda, že se nezorientují, budou líní se orientovat, a že se dnes dá zpochybnit prakticky všechno. Překvapuje mě, kolik lidí dokáže uvěřit naprostým blbostem, to je pro mě neuvěřitelné. Na druhé straně, když se blbec začne tvářit moudře, tak se většinou pozná, co je zač, to mě trochu uklidňuje.

Lidé mívají často tendenci spojovat si herce s určitou rolí. Stává se Vám také, že si Vás zaškatulkovali a už to tak asi zůstane?

Určitě. Hodně jako Pepíka Hnátka, hlavně u chlapů jako fotbalových fanoušků. A pak samozřejmě Účastníci zájezdu a podšálky. To tak je, no, musím to brát, jak to je.

Možná ale trochu zamrzí, že si Vás třeba nespojí s nějakou divadelní rolí, ale spíše tou filmovou, kde většinou hrajete morouse?

Ono je to vlastně logické. Do divadla se dostane méně lidí, než jich vidí film. Ale jsou lidé, kteří mě mají rádi třeba jako Aloise Nebela nebo mě znají z rolí, které mám opravdu rád, to pak potěší. Také je fajn, když řeknou, že se jim líbila Díra u Hanušovic.

Je něco, co byste rád realizoval, ale třeba si říkáte, že ještě nenazrála doba?

Vždycky jsem měl rád Jana Eskymo Welzla, dobrodruha, který se stal náčelníkem Eskymáků na Nové zemi. Dodnes se neví, co je pravda, co si vymyslel a co Rudolf Těsnohlídek napsal do knížky Třicet let na zlatém severu. Welzl je rodák ze Zábřehu na Moravě, takže byl mým dětským hrdinou – 160 cm, 90 kg, takový místní řízek, který vzal kufr a v 16 letech odešel do světa.

Na motivy jeho života vznikl filmový scénář, který se, doufám, jednou promění v celovečerní rodinný dobrodružný film, a to animovaný. K Welzlovi se animace hodí. Jestli se tohle podaří, budu šťastný. Už dlouho hledáme technologii a sháníme peníze, ale věřím, že to jednoho dne vyjde. Máme u nás velkou tradici například Zemanových filmů a byl bych rád, kdyby se tento náš projekt podařilo dotáhnout do konce.

Animace by byla právě v duchu Zemanových nebo moderní?

Zcela jistě soudobá, protože animační technologie jdou rychle dopředu.

Vaším koníčkem je prý kvantová fyzika, což není zrovna odpočinková četba. Co Vás na ní fascinuje?

To zase neberte až tak vážně. Spíš čtu populárně naučné knížky. Ale základním zákonům kvantové fyziky, myslím si, že rozumím. Je to neuvěřitelně zábavné, protože vše je o mikrosvětě, o subatomární úrovni, kde se odehrávají zásadní změny našich životů a my o tom nevíme. A platí tam jiná pravidla, než my známe z klasické fyziky. Kdybych byl mladý, chtěl bych tento obor studovat.

Věnujete se spoustě projektů, ale je něco, co Vás ještě mimo ně opravdu baví?

Jsem hrozně vděčný, že je mi práce koníčkem a jsou lidé, které baví na výsledky té práce koukat a baví se se mnou, takže já si nemůžu stěžovat.

Platí ještě, že učíte své vnuky?

To bylo hlavně během Covidu a vypadalo to tak, že jsem si nejdřív musel nastudovat látku, třeba matematiku osmé třídy, abych mohl dělat chytrého.

A myslíte, že některý půjde ve Vašich šlépějích?

Možná trochu Šimon, který je muzikant a výtvarník. Nepochybně má talent, protože hraje neuvěřitelně na bicí a teď se bude hlásit na střední výtvarnou školu.

Odrazoval jste dceru, když se chtěla dát na hereckou dráhu? Většinou kdo dělá do umění, tak chce aby děti šly raději jiným směrem.

Ona nám to řekla jako hotovou věc, že se připravuje na přijímačky. Vůbec jsme jí ale nebránili. Většinou je ale pravda, že rodiče z umělecké branže by své dítě raději viděli jinde, protože vědí, jak je to nejisté po všech stránkách.

Je někdo z českých nebo zahraničních osobnostní, kdo Vás třeba inspiruje?

Obdivuji hodně lidí, například mám rád humor Petera Sellerse, Růžového pantera. Jak si dělá legraci z takové lidské nafoukanosti, to je mi hrozně blízké a rád se koukám, jak to dělá.

Kde se na Vás lidé nyní mohou těšit, kam byste je pozval?

Budu hrát v nějakých filmech, ale především bych je rád pozval do zmíněné Olomouce. Také s manželkou a dcerou chystáme zábavný pořad o rodině mé ženy, bude se to jmenovat „Kuš, svině!“ V Dejvickém divadle máme malou scénu v prostorech bývalého antikvariátu, kde tuto hru, kterou jsme s manželkou přes prázdniny napsali, uvedeme. Jedná se o takové vzpomínky na tchyni a tchána. Manželka pochází z cirkusácké rodiny ze Šumavy, takže existuje spousta historek a i vztah tchána a tchyně je hodně zajímavý. Hra trvá asi hodinu, je napůl čtená, napůl hraná, vlastně taková pocta manželčiným rodičům.

Foto: se souhlasem Dejvického divadla, Aleny Hrbkové (titulní foto) a Hynka Glose