Kromě konzultací, při kterých s klienty hledá příčinu jejich problémů a následnou cestu ven, dělá Terezie Schliková i terapie koněm. Koně jsou dokonalým zrcadlem nás samých. Dodávají důvěru v sebe sama, v život, v přirozený běh věcí. Má sama vyzkoušeno, že za chvíli strávenou s koněm se o sobě dozvíte tolik, jako mnohdy ne za měsíce nebo roky. Mezi její další profese patří psaní. Píše horoskopy a vyšla jí knížka Andělské pohádky nejen pro děti. Terezie Schliková nesnáší přetvářku. Při jejich sezeních nečekejte, že vám bude říkat, co chcete slyšet. Řekne vám jen to, co slyšet máte. A co má ráda? Svoje děti, vůni čerstvě posekaný trávy, chvíle s jejím koněm, off- roadovou trať, když nemusí ráno brzo vstávat a dalších asi milion věcí.
Seznamte se…
Vzpomenete si, kdy se vám poprvé zrodila v hlavě myšlenka, že koně mohou pomáhat?
Bylo to zhruba před sedmi lety, když jsem se rozváděla. Nebylo to jednoduchý období a vždycky, když už jsem měla pocit, že to nedám, šla jsem na pastvinu ke koním. A tam jsem to všechno pustila. Brečela jsem a říkala jim, co se děje. Oni si kolem mě vždycky stoupli a byli. Prostě jen byli. A měli obrovský pochopení a ohromnej soucit. Strašně moc mi to pomohlo. A to bylo taky asi poprvý, co jsem to začala nějak vnímat.
Jakou roli hrají koně ve vašem životě?
Mystickou. Neberu je jako zvířata, ale jako bytosti. Fascinuje mě jejich moudrost a to, co nám předávají. Kůň je vesmírnej tvor. Něco jako delfín. Jsem přesvědčená o tom, že ví naprosto všechno. Asi to nedokážu úplně popsat. Je to taková nevyčerpatelná studna moudrosti s obrovskou hloubkou.
Kdy jste si pořídila prvního koně?
Bude to deset let, co jsme spolu. Ten čas hrozně letí…
Kolik dnes máte koní?
Stále toho jednoho. Je to český teplokrevník a jmenuje se Tarif.
Kdy vám poprvé došlo, že koňské duše jsou hlubší, než se může zdát?
Už když jsem byla malá. Teď s odstupem času mi přijde, že jsem to snad věděla vždycky. Jakmile byl někde kůň, byla jsem tam i já. A nebylo to o ježdění. Bylo to o jejich přítomnosti. O tom s nima být. Vlastně to mám tak do teď.
Jak vypadá první setkání člověka, který k vám přijde na terapii a poprvé se setká s koněm?
To je různý. Každej na koně reaguje jinak. Navíc Tarif je obrovskej! Je to fakt velkej a majestátní kůň, což ho trochu předurčuje k tomu, že budí respekt, i když je neskutečně hodnej a milej.
Pro koho je terapie koněm ideální?
Pro každýho, kdo se sebou chce něco dělat, kdo se chce pohnout, něco pochopit, kdo něčemu ve svym životě nerozumí. A nejideálnější je pro toho, kdo se pro ni sám rozhodne.
Jak samotná terapie probíhá?
Představím je. Vždycky. Tím začínáme. A pak se ptám, co má ten člověk za problém, proč přišel. Potřebuju najít příčinu jeho problému, pojmenovat ji, ujistit se, že i ten člověk to tak cítí a dává mu to smysl. Pak přijde na řadu Tarif. Ukážu dotyčnému, co a jak má s koněm dělat, vysvětlím základní principy. A pak už to jede, kůň na tu osobu buď reaguje nebo taky ne. Já tlumočím, co se děje, co té osobě kůň svým chováním ukazuje a co má ten člověk udělat jinak, aby to fungovalo. Terapie koněm je v podstatě okamžité zrcadlení vás samých. Kůň ihned ukáže, co a jak děláte blbě, proč se nemůžete posunout a nejlepší na tom je, že vám i ukáže, co u sebe musíte změnit, aby to všechno hezky fungovalo.
Musím umět jezdit na koni, abych se jí mohla zúčastnit?
Vůbec ne! Při terapii koněm se na koni nejezdí. Pracuje se v kruhové ohradě ze země. O koních nemusíte vědět vůbec nic a přesto se můžete terapie zúčastnit.
Co jsou podle vás největší benefity terapie koněm?
To, že hned vidíte, jak to máte. Okamžitě. A následně to, že hned vzápětí dostanete radu, řešení. Je to hodně o prožitku. To, co v té ohradě probíhá, je asi nepřenosný. To souznění mezi koněm a člověkem se nedá popsat. Na začátku je to vždycky zmatený, když ten člověk dělá neustále jednu a tu samou chybu. Ale když to pak změní, dojde mu to a udělá něco jinak, reakce je okamžitá a najednou to všechno tak hezky plyne, všechno do sebe zapadá a já tam jenom stojim a pokaždý nechápu, jak to “zvíře” přesně ví, co má kdy a jak udělat abych to pochopila já i ten, kdo tam s nim zrovna stojí.
Jak se na terapii pomocí koní dívá hlavní proud medicíny?
To vůbec netuším. Ale asi podobně jako na všechny “alternativní” směry 🙂 Ještě tak hipoterapii, tu asi bere, ale tohle? Víte jak to je 🙂
Jací koně jsou vhodní pro terapii? Hodí se na ní úplně všechny koně?
V podstatě ano. Ale vzhledem k tomu, že se pracuje s lidmi, kteří mnohdy stojí před koněm poprvé nebo nemají tolik zkušeností, bylo by asi fajn, aby ten kůň měl klidnou povahu, nebyl agresivní a byl prostě hodnej k lidem.
Potřebuje kůň vhodný pro léčbu nějaký speciální výcvik?
Základem terapie je přirozená komunikace s koněm. Používám Parelliho hry a metodu Obě oči. Takže ano, bylo by fajn, aby ten kůň věděl, o co jde. Na druhou stranu, každá práce s koněm je práce hlavně o vás. Takže tím “výcvikem” procházíte spolu a oba jste zároveň učiteli i žáky.
Jak přesně kůň může člověka „léčit“?
Přesně nevím, ale podle mě je to tou jejich energií. Tím, co z nich sálá, co vyzařujou a jak se na nás dívají. Všimněte si někdy koňských očí. Je v nich všechno. Jakmile jste v přítomnosti koní, začnete vnímat svět úplně jinak. Najednou je všechno jasný, samozřejmý a vzácný. Najednou víte, že máte všechno, co k životu potřebujete. A tím vším jste vy a všechno to, co bereme tak strašně automaticky – voda, tráva, vzduch. Prostě život.
Jsou výkony při terapii pro koně náročné?
Ne. Tarifa to baví. Sám mě to naučil. Rozhodně to pro něj není tak náročný jako jízda pod sedlem, ať už v terénu nebo na jízdárně. Tohle tak hezky plyne, v klidu, žádnej stres. Na konci je vždycky to uvolnění, kdy si kůň oddychne, že člověk něco pochopil a člověk je rád, že to zvládnul. Oba jsou spokojení, protože odvedli dobrou práci. Je to takový osvobozující.
Vedete k lásce ke koním i své děti?
Nemusím, oni je rádi mají. Naštěstí. Vlastně, když se nad tím tak zamyslím, znáte nějaký dítě, kterýmu se nelíbí kůň?
Jak vy osobně ráda relaxujete?
Sednu si a čumim. Jen tak, do zahrady, do přírody, do zelenýho. Ta moje zahrada mě prostě uklidňuje. Vždycky mě u toho dojde spousta věcí. A když jsem ještě měla koně na pastvině za barákem, vždycky jsem si ho vzala na zahradu, seděla jsem na zemi, dívala jsem se, jak se pase, poslouchala to jeho chroupání a pozorovala děti, jak kolem něj běhají. To bylo tak uklidňující a taky to byl přesně jeden z těch okamžiků, kdy ti dojde, o čem ten život doopravdy je.
Jakou knihu máte zrovna rozečtenou na nočním stolku?
Jaké je vaše životní motto?
Wau! Tak to nevim. Jestli já vůbec nějaký mám… Nevim. Ale věřim tomu, že když existuje cesta dovnitř, existuje i ta ven. Prostě když to šlo tam, musí to jít i zpátky. A když nad tím tak přemejšlim, i zpátky je někdy dopředu. (směje se)
Foto: se souhlasem Terezie Schlikové
