Duha představuje pro Evu Brožovou most mezi námi a lidmi, kteří jsou maličko jiní

Co si vybavíte, když se řekne DUHA? Většině asi jako první vyvstane na mysli krásně barevný přírodní úkaz. Podobně pestrý je život sám, a to i lidí, kteří patří mezi klienty stejnojmenné organizace. V jejím čele už 25 let stojí žena, která prakticky celý svůj život zasvětila pomoci lidem s mentálním znevýhodněním. Eva Brožová i přes všechny strasti vytrvala a spolu se svým týme vytvořila z DUHY to, čím je dnes. Na „duhových“ klientech má ráda jejich bezprostřednost, nemají totiž potřebu nasazovat si nějaké masky, aby byli společensky přijatelní. Možná bychom to měli někdy zkusit my všichni. PaedDr. Eva Brožová je silnou a inspirativní ženou, pod jejímž vedením již 25 let vzkvétá Společnost DUHA, z.ú. Nyní se chystá předat žezlo. Ovšem s organizací se tak úplně neloučí, o tom ale více v rozhovoru.

Duha vznikla v roce 1992. Nastoupila jste hned zpočátku nebo až později? A kudy vlastně vedla Vaše cesta do oblasti sociálních služeb?

Do Duhy jsem přišla v roce 1998 po sedmi letech práce ve středisku rané péče, kde jsem jezdila do rodin, v nichž se narodilo dítě se zrakovou vadou nebo s kombinovaným postižením. V sociálních službách jsem tedy již nějaký čas pracovala a do Duhy pak nastoupila na pozici vedoucí chráněného bydlení. Duha v tu dobu existovala už nějakých sedm let, takže měla určité služby zavedené a já jsem začala s budováním právě chráněného bydlení. A co se týče toho, jak jsem se k tomu vůbec dostala? Vystudovala jsem speciální pedagogiku. Byla to vždy oblast, která mi byla hodně blízká, protože jsme měli v rodině mentálně postiženého chlapce. Šlo o mého bratrance, takže celá rodina to hodně prožívala, jelikož když se do rodiny narodí někdo s nějakým znevýhodněním nebo hendikepem, tak celá rodina soustředí svou pozornost na něj. Všichni to řeší a nejvíc jsem to prožívala se svou babičkou. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem po maturitě chtěla jít studovat psychologii, ale v té době vůbec nebylo možné se na tento obor dostat, tak jsem hledala nějaký blízký. Se speciální pedagogikou jsem se setkala už při maturitě, proto padla volba na ni. Tam jsem začala sbírat zkušenosti ze všech možných jejích oblastí, nejprve tedy ve středisku rané péče pro zrakově postižené a pak jsem úplnou náhodou získala místo vedoucí chráněného bydlení v Duze a už jsem tady zůstala.

Vy jste vlastně byli první, kdo v České republice chráněné bydlení nabídl. Jak přišel ten nápad, inspirovali jste se třeba v zahraničí?

Před revolucí tu pro lidi s mentálním znevýhodněním existovala pouze ústavní péče a v době mých studií byl takový trend, že když se narodilo takovéto dítě, rada doktorů nebo vůbec odborné veřejnosti byla taková, aby jej umístili do ústavu. Už nikdo nezkoumal, jak dalece bude dítě postižené nebo ne, byl to trend, na který spousta rodin doplatila, protože dítě opravdu hned umístili do ústavu sociální péče. A moje zkušenost je, že když jsem pracovala v poradně nebo přímo ve středisku rané péče, tak tam před revolucí chodilo hodně rodin, které tohle udělaly a pak se po nějakém čase dozvěděly, že jejich dítě na tom není tak zle, jak si myslely. Často to byly docela hrůzostrašné historky. Ovšem za totality to bylo tak, že hendikepované lidi umisťovali za zeď a nikdo je moc neznal. Žili zkrátka v instituci, kde o ně bylo takzvaně postaráno, ovšem velmi skupinově. To znamená, že žili ve velkých skupinách, nikdo se nezabýval jejich individualitou, jestli něco umí nebo ne, kolik podpory potřebují, prostě žili v ústavu a hotovo. Veřejnosti se tohle neukazovalo, takže její velká většina v té době vůbec nevěděla, že takoví lidé existují. Já jsem to studovala a takovéto ústavy navštěvovala, ale většina lidí této problematice nevěnovala pozornost. Tedy pokud neměli ve svém okolí či rodině někoho s postižením. Když tedy po revoluci vznikla Duha, bylo to z iniciativy rodin těch lidí a dětí, kteří byli v ústavech. Nechtěli, aby byli takto izolovaní a žádali pro ně i alternativní služby. V zahraničí už tohle bylo normální, proto se čerpalo z jejich zkušeností. Došlo tedy k založení Duhy, vzniklo chráněné bydlení, které v zahraničí už také existovalo, dílny a podpora toho, aby dospělé děti mohly chodit do školy nebo někde pracovat. Za vznikem Duhy tak stála snaha rodičů.

Jak vlastně vznikl název Duha, má v sobě nějakou symboliku?

Úplně nevím, jak k tomu tehdy došli, ale já to vnímám jako určitý most mezi různými světy, nějaké spektrum barevnosti a všech možností jinakosti, každá barva je jiná a stejně tak každý člověk je jiný. Vnímám to takto hodně osobně, že Duha je určitým mostem mezi lidmi, kteří žijí běžný život a těmi, co jsou trochu jiní.

Lze nějak srovnat přístup lidí a institucí v čase?

Myslím si, že po revoluci to vzalo úplně jiné obrátky. Začali se představovat lidé s různými hendikepy, začaly vznikat organizace a v dnešní době je to už běžné. Ale s těmi předsudky a názory, že tito lidé nikdy nebudou moci žít život jako my ostatní, s tím se setkáváme u různých lidí stále. A samozřejmě ještě žije generace, která zažila ústavy. Dnes už se s tím všichni potkávají od dětství, děti s hendikepem chodí i běžně do škol, existují různé organizace a sbírky, takže dnes je vše už opravdu úplně někde jinde. Tenkrát, v době, kdy jsem začínala, to bylo hodně jiné a opravdu těžké bylo přesvědčit lidi, že nemusí všichni hendikepovaní žít v ústavech, že mohou žít v chráněném bydlení, podpoře samostatného bydlení nebo s osobní asistencí i doma. Bylo třeba vytvořit podpůrné služby, aby lidé s hendikepem mohli co nejvíce žít běžný život jako my ostatní.

Bylo a asi stále občas je potřeba vysvětlovat, že i lidé s hendikepem mohou dělat spoustu činností a nepotřebují nutně péči 24/7?

Přesně tak. Oni jsou schopni žít úplně stejně jako my, ale na některé oblasti potřebují podporu. A od toho jsou sociální služby, které by jim to měly poskytnout.

Někde jste řekla, že v covidové době jsme se vlastně všichni přiblížili tomu, jak lidé s hendikepem běžně žijí.

To jsem hodně vnímala, bylo to hodně těžké. Když jsem viděla, jak lidé opravdu těžce nesou ta různá omezení, jak vznikaly skupiny bouřící se proti opatřením a velká část lidí z toho neměla žádný respekt nebo pokoru či schopnost říct si, že teď to vydržím. Tehdy jsem si říkala, že naši klienti takhle žili většinu svého života, museli poslouchat. A vlastně ten jejich hendikep je nějaký proces, neumí se některé věci naučit, nenaučí se je zcela, ale s asistencí mohou žít úplně normální běžný život. A pokud ty schopnosti měli, tak společnost je stejně stále dostávala do přesvědčení, že se neumějí postarat a musí poslouchat ostatní, jak mají žít. Vlastně neustále jsme rozhodovali za ně a ta covidová doba mi tohle trochu připomněla, najednou jsme na tom vlastně byli všichni stejně.

Muselo být asi dost těžké vysvětlit klientům, že k těm omezením, která normálně mají, tak přišlo něco, čemu se musí ještě víc přizpůsobit a co je zase víc omezuje?

To bylo těžké, protože tomu vůbec nerozuměli. Museli jsme neustále pracovat na tom stále jim znovu vše vysvětlovat a ukazovat, ale tím, jak vše trvalo dlouho a lidé s mentálním znevýhodněním jsou zvyklí poslouchat, tak to přijali v důsledku daleko líp než většina národa. Kromě pár klientů, kteří jsou opravdu hodně svobodomyslní, tak to všichni zvládli velmi dobře.

Jaký tato doba měla celkově vliv na fungování Duhy?

Máme dvě prádelny a tři sociální služby, a jak vznikala stále nová opatření a nařízení, bylo vše chaotické. Už jen orientovat se v tom, pak testování, kdy jako nezisková organizace nemáme v zádech žádného zřizovatele, takže nebylo v našich silách zajistit testování lidí. Muselo být prováděno jen zdravotnickými pracovníky, které nemáme. Tohle byl jeden takový balík, který jsme jako vedení nesli. Druhý představovali asistenti, kteří chodili ke klientům, do centra denních služeb i domů. Centrum muselo být během Covidu zavřené, ale problém nastal v tom, že se část asistentů bála chodit ke klientům domů. Nikdo nic nevěděl, chtěli nějaké zajištění, které my jsme jim nemohli dát, protože ze začátku jsme neměli ani roušky. Postupně se to uklidnilo, ale byla to obrovská nejistota pro zaměstnance a my jsme vlastně nemohli nic, jenom zajistit co nejdříve ochranné pomůcky. Pak zase vznikla obrovská skupina asistentů, kteří byli ochotni klidně nasadit vlastní život, což bylo také velmi zajímavé. Vlastně jsme byli hodně závislí na dobré vůli asistentů.

A podařilo se tedy udržet všechny služby v chodu?

To ano, museli jsme, kam by ti lidé šli. Máme patnáct chráněných bytů po celé Praze a budeme mít další tři. Lidé tam žijí, mají tam svůj domov, to nejde rozpustit. Ale bylo hrozně náročné ty služby udržet, když asistenti řekli, že nenastoupí do služby. Vše pak zajišťovali ti, kteří to berou opravdu hodně srdečně, což vedlo k jejich totálnímu vyčerpání. Když totiž dáváte druhým intenzivně ze sebe, dlouhodobě to prostě nevydržíte.

Ono člověk tu energii potřebuje zase někde získat. Prakticky pořád se mluvilo o zdravotnících, ale už se zapomínalo třeba právě na sociální služby.

Mám naštěstí takovou vlastnost, že tyhle věci pak z hlavy tak nějak pustím, jinak bych tuhle práci nemohla dělat. Takže když se teď na to ptáte, trochu se mi to nelehké období vrací. V sociálních službách je to vždy náročné, protože máte zodpovědnost ještě za další lidi, kteří tady žijí, mají tu svůj domov. A tohle je hrozná tíha pro organizaci, která tohle zajišťuje, protože si uvědomujete, že když to nezvládnete zajistit, tak kde ti lidé skončí? Tohle mě trápilo celý život, a už se docela těším, že mi tohle skončí.

Lidé, kteří dělají v neziskovém sektoru a sociálních službách musí svou práci vnímat asi spíš jako poslání. Jak si nepouštět jednotlivé lidské příběhy příliš do života?

Myslím si, že tohle se člověk učí celý život. Tím, že tady pracuji 25 let, tak jsem měla různá životní období. Doby, kdy jsem si nosila práci domů a intenzivně vše řešila, ta určitě byla v prvních letech. Tehdy mě to spalovalo a ani nevím, jak jsem tohle období překonala. Ale já jsem nebyla nikdy v tom každodenním kontaktu s klienty, měla jsem zodpovědnost za celou organizaci nebo službu.

Ale zase je na Vás ta tíha zodpovědnosti, což také není snadné.

To jsem také jeden čas řešila a vlastně nevím, jak jsem to přečkala. Teď se mi na to dost těžko vzpomíná z pohledu jednotlivých etap, které určitě byly. Dokonce jsem onemocněla autoimunitním onemocněním, byla jsem čtyři měsíce doma a začínala úplně znova. Všechno tam za těch 25 let proběhlo a myslím si, že na to není jednoduchý recept. Nevím, jestli to má člověk vnímat jako poslání, spíš si myslím, že je to určitý smysl pro zodpovědnost. Nikdy mě nenapadlo z toho utéct jen tak, že bych si řekla, že mě to přestalo bavit. A určitě jsem tam měla i taková období, kdy mě práce bavila míň, kdy jsem chtěla odejít, a naopak pak doby, kdy to bylo fajn. To se za ty roky všechno vystřídalo. Ale zpětně jsem ráda, že jsem vydržela a Duha mohla mít tu kontinuitu, protože s každým novým ředitelem přichází nový směr, nový přístup a takhle se nám podařilo udržet jeden přístup, který neustále nějak inovujeme a snažíme se, aby to bylo čím dál lepší. Nebo se musíme přizpůsobovat době, třeba Covidu. Ale sama bych to nezvládla, člověk k sobě vždycky musí mít tým lidí, kteří táhnou za jeden provaz, nekomplikují věci, a ten jsem vždy měla. Hrozně nabíjí, když máte tým, který spolupracuje, má smysl pro humor, vytváří příjemné prostředí, protože jsem vždy všem říkala, že práci musejí dělat tak, aby jim dělala radost. Když ji nebudete dělat rádi, budete se trápit nebo s někým hádat, s někým nevycházet, tak to dokáže otrávit celý tým a ve finále se to podepíše na klientech.

Ženy jsou navíc ještě hodně empatické, do toho pečují o rodinu. Jak to jde skloubit s řízením takovéto organizace?

Tohle jsem měla docela těžké, protože mi chybělo to zázemí v rodině. Byla jsem rozvedená, měla děti, o které jsem se starala sama, takže to se mnou měly těžké. Ale na druhou stranu to pro ně mohl být dobrý příklad, že když něco rozdělám, tak to nevzdám, že když mám za něco zodpovědnost, tak ji cítím a musím mít v životě nějakou vizi, a to já jsem měla v té organizaci. A vždycky jsem měla vizi v tom, aby klienti mohli co nejvíce žít normální život. A naše poslání právě je, aby mohli žít život jako my, aby byli co nejvíc samostatní, mohli zažít svobodu a pracovat, aby mohli trávit volný čas a měli hezký domov. A vždycky, když si tohle uvědomíte při nějakých problémech, ať už personálních, provozních či jiných, tak zkrátka vždy najdete řešení.

Ono se říká, že ženy jsou silnější, než si myslí, a vždy se snaží najít řešení.

Prostě musíte, u mě asi pomohlo, abych vše zvládla, že jsem nepracovala jen v Duze. Když jsem tady byla 9 let, tak jsem získala pocit, že už jsme si to všechno vybudovali a klienti se stabilizovali, měla jsem takový intenzivní pocit, že bych měla pomoct ještě jinde. Tedy v jiných krajích republiky a hlavně tím, že jsem byla zapojená do různých projektů a také jsme lektorovali a dělali kurzy o chráněném bydlení, tak jsem se dostala i do jiných krajů, kde chtěli také takovou organizaci. Začala jsem tedy působit ještě v Libereckém kraji, kde jsem založila organizaci Dolmen, pak v Karlovarském, hodně jsme jezdili do Moravskoslezského kraje. Takže jsem měla ještě zkušenost, inspiraci a srovnání i z jiných organizací, což bych řekla, že mi také hodně pomohlo zůstat nad vodu, že jsem se v tom všem neutopila. A jsem přesvědčená, že ředitel neziskovky potřebuje mít přesah i někam jinam. Když se zavře jen do jedné organizace, tak ho to musí semlít, pak nezíská ten nadhled. Tohle si myslím, že bylo moje velké plus.

Co Vám dala za ty roky práce v sociálních službách oproti třeba tomu, kdybyste pracovala někde jinde?

Práci jinde moc neznám, i když je pravda, že když jsem po sedmi letech odešla ze střediska rané péče, tak jsem asi tři měsíce pracovala u jednoho podnikatele. A to jsem tedy vůbec nechápala, to jsem byla úplně mimo mísu. Jenže tehdy jsem vyhořela, už jsem opravdu nedávala, jak jsme jezdili do rodin a člověk viděl ta těžká témata. O to větší mám respekt k rodinám v Duze, protože to mají tak celý život. Pak si říkáte, že naše starosti jsou malicherné. Tam musí vše být zorganizované, k tomu velké emoční vypětí. Ale po těch pár měsících v soukromém sektoru jsem se vrátila právě do Duhy. Asi si žiju celý život v takové nějaké své ulitě, protože to tvrdé podnikatelské prostředí pro mě nebylo. Také jsem se setkala při své práci s lidmi, kteří byli tvrdí, nepříjemní a já jsem si říkala, že tohle nechci v životě zažívat, že chci mít kolem sebe lidi chápající, tolerantní. Vím, že je to trochu idealismus, ale je v tom smysl, tak jsem to vždy vnímala a chtěla. Takže jsem ti to tak v životě i udělala, a když tohle člověk zažije, nechce z toho moc ven, jít někam si nechat nadávat nebo se nechat buzerovat. To není potřeba a takto jsem vždy i vedla organizaci, vše bylo založené na spolupráci.

Takovou specifickou disciplínou je u neziskovek fundraising. Jak se vám daří a v průběhu let získávat partnery, nebo třeba jestli jsou i nějaké posuny v legislativě apod.

To je hodně složitá věc. Neziskovky samozřejmě od začátku svého vzniku bojují s tím, že získávají státní dotace, tedy dotace Ministerstva práce a sociálních věcí a z krajů. Každý rok musíme napsat projekt a zažádat na své služby peníze. Zažádáme v říjnu na další rok a dozvíme se výsledky někdy třeba v únoru, peníze dostaneme v březnu až květnu. Byly i hrozné roky, kdy jsme zjistili, že nám třeba chybí 5-8 milionů, potom jsme museli propouštět, škemrat, doprošovat se. To je jedna taková velká oblast, která je stále hodně diskutovaná, aby dotace byly třeba alespoň tříleté. Pak je tu druhá oblast, a to získávání prostředků od dárců, což je třeba teď na hodně špatném bodu. My máme své příznivce a přátele, kteří nás podporují, máme své projekty, což nám pomáhá, ale úplně nejzásadnější bylo období, kdy jsme na tom byli hodně špatně a náhodou jsme se dostali k Nadačnímu fondu Avast, který nás dlouhou dobu podporoval. To byla pro nás zásadní pomoc. Co se týče nějakého pravidelného získávání peněz, určitě fungují různé projekty. Bohužel si myslím, že takový nešvar většiny nadací je ten, že se snaží podpořit organizaci na základě nějakého projektu nebo konkretizace potřeby. Na jednu stranu to chápu, je třeba mít kontrolu nad tím, kam peníze jdou. Jenže na pokrytí 3 měsíců výplat, kdy musíte vykrýt třeba příspěvek od státu, tak to vám jen tak někdo nedá. A právě Avast se toho nebál, a to nám strašně pomáhalo. Ale je to těžké, některé organizace žijí jen z projektů a evropských fondů, jiné získávají peníze různými kampaněmi. Když vidím, kolik úsilí nás stálo připravit oslavu 30. výročí, kterou jsme dělali opravdu vlastními silami, tak si nedovedu přestavit, že bychom za to měli někomu zaplatit. Jen za prostor na jeden den chtěli třeba 100 tisíc.

Někdy ty kampaně mohou být i kontraproduktivní?

Právě. Možná jsem v tomhle nebyla moc dobrá, beru to hodně intuitivně a rozhodly jsme se s kolegyní Margitou Losovou, se kterou jsme před lety vybudovaly fundraisingové oddělení, že půjdeme cestou našich projektů, kde získáváme přátele a příznivce. Těch drobných dárců máme hodně. Pomáhá náš krásný projekt Novoročenky pomáhají a měli jsme krásnou akci Víno pro Duhu, tu nám ale zničil Covid. Pak máme drobné akce jako Bazárek pro Duhu, CrossFit pro Duhu, což nepřinese miliony, ale je to fajn, lidé nás mají rádi, mají rádi naši práci, věří nám, což je to důležité.

Lidé si alespoň vybudují k dané organizaci určitý vztah. Vidí, kam jdou peníze a že to má smysl?

Znají nás, vidí klienty a vědí ode mě, kam jdou peníze a co a jak děláme. Teď uvidíme, protože doba, co přichází, bude velmi špatná. Ale věřím, že naši podporovatelé, pokud budou moci, tak nám zachovají přízeň.

Prádelna, kterou jste zmiňovala, funguje jako sociální podnik?

Duhová prádelna slaví nyní 10 let, založily jsme ji s Margitou Losovou a bývalou předsedkyní správní rady Monikou Slováčkovou. Vlastně jsme ji vydupaly z ničeho. Prádelny máme dvě, jedná se o sociální podniky, v nichž pracuje až 18 lidí se zdravotním znevýhodněním. Za Covidu byla jedna pobočka zavřená, ale podařilo se ji znovu otevřít. Tak to tak táhneme, není to nic zvlášť výdělečného, ale lidé tam mají práci. Prádelny vede paní Herdová, která je úžasná, ona to s lidmi velmi umí. Někteří zaměstnanci jsou tam i těch 10 let. Opravdu má trpělivost jako málokdo. Vlastně musí ustát i občasné nálady pracovníků. Já teď v prádelně také zůstanu a těším se, že tyto služby trošku rozvineme, protože při řízení Duhy na to nebylo moc času.

Asi je důležité upřesnit, že sociální podnik je opravdu firma, i když funguje trochu jinak.

Ano, smysl sociálního podniku je v tom, že zisk, který z podnikání utržíte, musí jít zpět do chodu podniku. Čerpáme dotace z úřadu práce na tzv. pracovní místo pro naše zaměstnance. Zaměstnáváme lidi se zdravotním znevýhodněním, kteří jsou opravdu zaměstnanci a ne klienti. Mají v prádelně pracovní poměr. Tím, že zaměstnáváme osoby se zdravotním znevýhodněním a fungujeme jako sociální podnik, můžeme tak zákazníkům poskytovat náhradní plnění.

Napadlo Vás pustit se třeba ještě do nějaké další disciplíny, dalšího podniku?

Teď už ne. I když máme s kolegyní jeden sen, protože máme dvě provozovny na Černém Mostě a hodně pereme pro firmy, hotely, restaurace a další. Podle mě by ale měla veřejnost vědět, že to ti lidé zvládají, chtějí pracovat, takže bychom chtěli vytvořit nějakou prádelnu v centru, která by byla hlavně pro veřejnost. Třeba i s kavárnou, kde by lidé mohli získat povědomí o tom, že tam pracují lidé s hendikepem a rádi by si tam nechali vyprat, protože by věděli, že je tak podpoří. Tohle bych ještě ráda zrealizovala, ti lidé by si to zasloužili.

Odcházíte po 25 letech, což je vzácné být na jednom místě tolik let. Nebude Vám to chybět, nebudete se nudit?

Dost jsem to řešila a mám nástupkyni, která už celý rok postupně věci přebírá, takže mám vlastně i takový dobrý pocit, že organizaci dávám do dobrých rukou. Vše je připravené, nic se neděje ze dne na den, Duha tak není ohrožena, to pro mě bylo důležité. Ještě si zasloužím víc času pro sebe. Takže v tuhle chvíli bych ani nevěděla, co bych chtěla, protože na to nemám prostor. Určitě budu chtít ještě něco dělat, nechci sedět doma. Budu dělat v prádelně, do toho mě možná ještě někdo s něčím osloví a buď to přijde nebo ne. Už potřebuji trošku myslet sama na sebe, což si myslím, že je velký hendikep všech sociálních pracovníků a všech lidí, kteří pracují v sociální sféře, že tohle moc neumí.

Člověk vlastně nemá moc prostor se za běžného režimu zastavit. Někomu ten prostor poskytl Covid, ale právě sociální služby se nemohly zastavit ani tehdy.

My jsme sice pracovali z domova, ale pořád jsme něco řešili. Ale asi mi i ten Covid trochu pomohl, že jsme se všichni trochu zastavili nebo přibrzdili, a já jsem si říkala, kam chceš ještě ve svých letech letět. Myslím si, že pro Duhu byla dobrá ta kontinuita 25 let, a mám velkou důvěru ve svou nástupkyni Míšu, že to taky vydrží a nevzdá se při prvních problémech. Tuto práci musí vykonávat lidé, pro které nejsou na prvním místě peníze. Věřím, že ona vydrží a zachová také kontinuitu, a myslím si, že už to chce někoho mladého, kdo přinese čerstvý vítr.

A máte pro ni nějakou radu do začátku?

Já jí přeji, aby vydržela, nevzdala to při prvním, druhém nebo třetím problému. Protože ty těžké chvíle přijdou, tak aby si dokázala najít tam to svoje, protože když člověk nenajde tu svoji parketu, je-li pod tlakem toho, jak by to mělo být, ale cítí to jinak, tak to je strašný. Přála bych jí, aby našla tu svoji cestu, každý nějakou máme i každý šéf, aby si ji našla a bylo jí v tom dobře. A aby všechna zakolísání uměla přejít.

Máte nějaký sen, něco, co by Vás lákalo?

Možná čtení knih, protože v tomhle světě vůbec teď nedokážu číst, tak na to trošku spoléhám. Ale zatím nemám žádný sen, ta hlava mi nic nepustí. Ale těším se, že to přijde.

Je něco, co byste ráda řekla závěrem?

Vždy mi bylo ctí, když jsem měla dobré spolupracovníky, protože bez nich by to nešlo a měla jsem jich za tu éru několik. S některými věrnými spolupracovníky jsem byla dlouhou dobu, ale lidé se vyvíjejí, a ne každý má touhu být na jednom místě 25 let. Asi největším mým spolupracovníkem byl Honza Šlosárek, který po 17 letech odešel z Duhy do Nautisu a nedávno bohužel zemřel. Byl to mladý člověk a já jsem s ním zažila krásných 17 let, jemu bych určitě ráda poděkovala. Měl úžasný smysl pro humor, byl empatický, zodpovědný, vstřícný a ta společná práce, že jsme byli dobrý tým, nás držela nad vodou.

Člověk rád vydrží na jednom místě, ale musí mít kolem sebe fajn lidi.

Přesně tak, to pro mě bylo vždy důležité a také jsem je měla. Ne vždy v Duze, ale třeba i v jiných organizacích, a to je opravdu důležité tohle s někým sdílet. Foto: se souhlasem Evy Brožové