Jak si představujete psychologa a návštěvu u něj? Ať už jakkoliv, tak tyto představy hned vyžeňte z hlavy, protože sportovní psycholožka a kiterka Kateřina Šalandová pracuje zcela jinak. Jako mentální koučka pomáhá sportovcům k lepším výkonům, ale při zachování zdraví a radosti ze sportu i života. Ona sama je nejlepší příkladem toho, že její programy fungují, patří totiž ke špičkám kiteboardingu a věnuje se i dalším extrémním sportům. Katčin záběr je tak široký, že nejlepší bude přečíst si celý rozhovor, třeba i vás navede na cestu, jak efektivněji dosáhnout svých cílů.
Vystudovala jsi psychologii, ale vždy jsi šla spíše jinou cestou než provozování tradiční psychoterapie. Kdy tě poprvé napadlo zaměřit se na sportovní psychologii, potažmo koučink?
Vždy to byl takový můj sen. l když jsme od této oblasti byli během studií odrazováni, a to z důvodu těžkosti se prosadit. Především proto, že je účinek mentální přípravy vysoce podceňován. A tak jsem si určila jako hlavní cíl mého několikaměsíčního kitového pobytu v Kolumbii a Mexiku, po ukončení studia, zažít na vlastní kůži trénink na vysoké úrovni a přinést do něj inovaci. Netrvalo dlouho a začala jsem připravovat kiterku Pavlu Novotnou na světové šampionáty. Odtud vše začalo nabírat svůj směr. Rozhodnutí vydat se po studiu v Německu a v Rakousku po vlastní ose v latinsko-americkém prostředí mělo zásadní vliv na moji současnou metodologii. Dovolilo mi to totiž odpoutat se od zajetých pravidel, které limitovaly moji kreativitu a nastavovaly limity možného. A tak začala pomalu vznikat unikátní kompozice technik, které spojují moderní neurovědu se zážitky z diametrálně odlišných kultur s cílem přinést klientovi co nejrychlejší a nejefektivnější změnu a ulehčit tak cestu k jím definovanému cíli. Přičemž požitek, spokojenost a zdraví jsou jedněmi z hlavních předpokladů excelentního výkonu.
Studovala jsi ve 4 různých zemích, liší se nějak přístup k lidské duši? Ať již co se týče výuky, praxe, ale i přístupu veřejnosti k tomu vyhledat odbornou pomoc.
Vlastně už příliš nevím, jak je to v Čechách, ale prarodiče a celé mé okolí se často divili, jak najdu s titulem z psychologické fakulty uplatnění. V Německu například mají hodně dobrý a funkční zdravotní systém, ve kterém jsou systémem uznané 4 psychoterapeutické školy hrazené pojišťovnou. Jen jsou na takovou běžnou psychoterapeutickou péči přinejmenším půlroční čekací lhůty. Před takovými deseti lety, když jsem studovala, bylo chodit k psychologovi ještě tabu. Dnes už se o tom mluví na veřejnosti více. Především se dají prakticky komukoliv diagnostikovat psychické problémy spojené se syndromem vyhoření, což otevře dveře pojišťovnou hrazené psychoterapeutické péči. V Rakousku je sice příspěvek od pojišťovny nižší, výběr technik je však rozmanitější. Co se týče Mexika, tak je psychologická péče více normalizovaná než v Evropě. No a v Brazílii a Argentině má každý jednoho či dva psychology, které týdně navštěvuje. A v oblasti psychologie sportu jsou to Francouzi a USA, kteří rozpoznali, že psychologická příprava posune sportovce do nepoznaných výkonnostních výšin a zároveň minimalizuje zranění.
Tvůj obor se takřka od počátku hodně prolíná se sportem, ač se to zdá jako dva zcela odlišné světy. V čem je to spojení? Jak může psychologie pomoci sportovním výkonům?
Jako studentka psychologie a zapálená sportovkyně jsem se zpočátku zajímala o to, jak může sport obohatit existující psychoterapeutické metody a podpořit vylepšení psychických potíží. Začalo to horolezeckou terapií a později se k tomu přidal také kite. Například v současnosti mám pár klientů, u kterých používáme kite jako doprovod a podporu osobnostního rozvoje. Tyto sporty se mi též osvědčily jako vysoce efektivní diagnostická metoda. Lidé si při nich často sáhnout na své vlastní hranice a tak lehčeji vyjdou na povrch problematiky, se kterými se hluboko v nitru, ať již vědomě či nevědomě, potýkají. Nejčastějšími tématy jsou sebejistota, sebedůvěra a v neposlední řadě důvěra v okolí. K tomu se nám pohybem mohou aktivovat napětí v těle, která jsou spojena s nepříjemnými, traumatickými zážitky z minulosti. Mám pár klientů, u kterých v průběhu normální kitové lekce vyšly na povrch těžkosti, které ve svém těle nosili třeba již několik desítek let. A díky tomu, že vyšly na povrch (někdy jen neschopností přenést váhu na jedno koleno), tak jsme byli schopni téma zpracovat: nastolit zpět spánek, zvýšit sebevědomí či jednat s chladnou hlavou ve vysoce stresových situacích.
Avšak tím to neskončilo. Jelikož jsem vždy milovala sport, mám vysoké nároky na můj vlastní výkon a fascinují mě inovace v rámci hledání možností zlepšení výkonu či zefektivnění tréninku. Tak jsem se začala věnovat možnostem optimalizace výkonnosti našeho těla a mentální připravenosti světových šampionů a olympioniků.
Cílem je optimální propojení fyzického těla a řídícího centra mozkového. Jedná se o optimalizace automatických programů, na kterých naše tělo a mysl z 90 % fungují. Jakmile tyto programy optimalizujeme a zvýšíme jak flexibilitu, tak schopnost být v přítomném okamžiku, tak se schopnost mozku vnímat, zpracovávat vjemy a posílat signály těm správným svalům vysoce zefektivní. Bez této vnitřní práce je vysoce náročné podávat dobré výkony. Jelikož tato příprava není normalitou, máme mylně za to, že sportovci musí makat, až do vypuštění duše z těla. Proto například životnost vrcholových sportovců není dlouhá. Což je též jeden z oborů, který by se mi líbilo změnit a nastavit jinak.
Vytvořila jsi speciální koučinkovou metodu, která nachází uplatnění i v jiných sférách než sportovních. Můžeš ji nějak přiblížit?
Moc mě vždy inspirovali takoví ti přirozeně talentovaní sportovci na vrcholu, jejichž výkon je perfektní, elegantní a s minimálním rejstříkem zranění. Jednou mojí základní premisou je vidět tělo a psychiku jako jednu entitu, která se neustále přizpůsobuje podmínkám z okolí a nachází v nich flexibilně rovnováhu. A v tomto procesu je důležité maximalizovat zdraví (jak mentální, tak fyzické), kognitivní schopnosti, spokojenost a sebedůvěru. Oproštění se od strachů, blokád, ega, limitací a negativních zážitků z minulosti je dalším z centrálních témat. Jde vlastně o takové přiblížení se své vlastní podstatě, a tak i intuici. No a pokud vše sedí, tak se k tomu již skoro automaticky přidá i vnitřní náboj a zapálení pro daný cíl.
Jak řekl Herakleitos: “Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš.” A tak také flexibilita dokázat se přizpůsobit každému danému přítomnému okamžiku je cílem mého přístupu. V podstatě se jedná o optimalizaci koncentrace, paměti a energie. Díky unikátní kombinaci vysoce efektivních technik jako je EMDR či nastavování stavů Flow, pociťuje klient markantní změny již od prvního sezení. Úžasné je, že tento přístup můžeme použít v jakékoliv životní situaci, když se chce člověk dostat ke svým cílům rychleji a efektivněji a u toho být zdravý a šťastný. Též je pro mě důležité, aby se techniky, které používám, zakládaly na vědecko-empirické evidenci.
Dlouhodobě se říká, že využíváme pouze malou část našeho mozku, můžeme ho přeprogramovat, stačí využívat afirmací apod. Ty jsi se i v rámci vědeckého výzkumu zabývala efektivnějším využitím potenciálu našeho mozku. Vím, že je to složitá problematika, ale dá se poskytnout nějaké doporučení, co může každý z nás udělat pro to, aby svůj mozek víc nastartoval či přeprogramoval?
Nejprve je důležité říct něco k afirmacím. Jsou dnes dost moderní a jedná se o úžasnou metodou v procesu analýzy a přeformulování našich negativních přesvědčení. Pozitivní a na cíl orientované afirmace slouží jako výborná orientace vedoucí k cíli. Mají však jeden zádrhel. A myslím, že mi spousta lidí, co vyzkoušela pozitivní afirmace opakovat, dá za pravdu, že je to náročná a namáhavá práce. Pouhým kognitivním přeformulováním a snahou přesvědčit sebe sama o tom, že teď je realita najednou jiná, se vnímání ne vždy změní. Často jsou takovou náplastí na ránu, která je hlubší. Takže pokud díky pozitivním afirmacím změnu nevnímáte, je to dobrým ukazatelem, že je potřeba sáhnout k metodám (EMDR, EFT), které mají sílu tuto ránu zacelit. Takže pozor, pokud afirmace “nefunguje” – například to stojí úsilí ji udržet, nebo se o ní musíme na vědomé úrovni stále přesvědčovat – je to proto, že takto překryté negativní přesvědčení se snaží dostat na povrch. Námaha je vlastně signálem, že problém leží hlouběji a my ho nevyřešili, pouze překryli další slupkou.
Takže v práci se mnou je důležité, aby vše šlo s lehkostí a bylo co nejméně namáhavé. Pokud je něco namáhavé, tak nám to označuje hlubší přesvědčení, které je nutné zpracovat třeba metodou EMDR. Tak například vštěpuji, že místo “No pain, no gain” neboli “žádná bolest, žádný zisk” nebo “Push your boundaries”, tedy “tlač na své limity”, se chceme přiblížit stavu, ve kterém jde vše zlehka a my jako po másle rozšiřujeme naše pole působnosti.
SEBEVĚDOMÍ je vlastně takovým centrálním tématem, pokud si SEBE jsme dostatečně VĚDOMI, tak si uvědomujeme svůj vnitřní dialog, určitý postoj, který bývá negativní, a ten můžeme přeafirmovat. Někdy to může být dostatečné, jindy se jedná o věci, které máme zakódované hlouběji v našem nervovém systému, a u nich je z pohledu dnešní vědy a mé zkušenosti velmi účinný tapping (EFT), nebo bilaterální techniky jako EMDR. Tyto metody problémové situace zpracují a nefunkční vžité programy adaptují či aktualizují. Díky nim se nadobro osvobodíme od limitací a hloubkových blokád, ulehčí se nám a můžeme se vyvíjet dále.
Avšak úplně nejzásadnější je schopnost intuice a uvolnění. V rámci vědeckého výzkumu jsem se k tomuto tématu dostala před 10 lety a je centrálním tématem mého dnešního přístupu. Měla jsem to tak, že když mi někde na hodině jógy bylo řečeno “UVOLNI SE”, vše se ve mě sevřelo. Byla jsem vychována v postkomunistickém Česku a neměla ani potuchy, co to vlastně znamená. Jak se to dělá a jaký je to vlastně pocit být uvolněná? A tak jsem poskládala dohromady metodiku, která k uvolnění vlastně nevědomky vede. Vědecky jsem tento program evaluovala v mé magisterské práci a k tomu vyvinula program, který je přístupný jak on-line tak, v rámci individuálních nebo skupinových sezení. Hloubkové psychické i fyzické uvolnění totiž vede k získání nové energie a také si začneme víc všímat toho, co se děje v těle a co nám běží myslí. Takže uvolnění je alfou a omegou, odtud veškerá proměna začíná. Navíc se to projeví přímo na našem nervovém systému a dokážeme například lépe spát nebo se stát imunními vůči jakémukoliv stresu.
Tam je právě mnohdy největší problém, spousta lidí neumí vypnout myšlenky, hlava stále běží. A v takovém případě tedy na zklidnění pomáhají ty techniky, co jsi říkala?
Ano, přesně tak. A jde o to být si vědom alespoň toho, co v přítomném momentě dělám. I když běžím na nějaký meeting, tak si tohle uvědomit a minimalizovat multitasking (který neurobiologicky vlastně ani neexistuje), kdy dělám nebo myslím na pět věcí dohromady. Takovým prvním krokem je uvědomit si to v daný moment a potom, když už si to uvědomíte, tak dokážete navázat tím uvolněním a oproštěním se od toho. Ale nejefektivnější je toto nutkání “neustále na něco myslet”, jež se v naší společnosti stalo normalitou, vypnout nadobro. K tomu je neuvěřitelně efektivní technika zvaná EMDR, dýchací techniky či vizualizace. Neschopnost vypnout myšlenky například zhoršuje kvalitu spánku či schopnost koncentrace, což vede k roztěkanosti a zapomínání. Pomocí EMDR se tento problém dá zpracovat již během 3-4 sezení, nadobro.
Sama se věnuješ různým sportům, především pak vrcholově kiteboardingu. Jak se ti daří mezi tréninky, které jsou určitě dost náročné, najít prostor na sezení s klienty, které koučuješ, a ještě i na další věci?
V jisté době jsem si to ani neuvědomovala, že jde vlastně o takové přepínání mezi různými, ve své podstatě vysoce odlišnými činnostmi – trénink, koučink, focení, práce s klienty a třeba příprava nějakého nového programu na zlepšení paměti nebo prevenci burnoutu. Tak jsem před čtyřmi lety měla pocit, že musím hrozně moc trénovat a minimalizovat jakékoliv rušivé faktory, což vedlo k minimalizaci jiných aktivit či práce s klienty. Po nějakém tom roce jsem zjistila, že maximalizace fyzického tréninku není nejefektivnější. Snížila jsem intenzitu fyzického tréninku na 30 % a zapojila různá mentální cvičení, která maximalizují koncentraci a pozornost, jejichž vedlejším efektem je uvolnění. Nejtěžší asi bylo naučit se poslouchat mé tělo a mysl a zvýšit čas strávený aktivní regenerací.
Také jsem k uvolnění a navození kreativity začala vědomě použít kitefoiling, což je má hlavní disciplína. Odmalička jsem se věnovala postupně různým sportům – lyžování, snowboardingu, pak kitingu a lezení, ale foiling je prostě jiná dimenze. Dá se to představit jako takový stroj, který vás přenese do absolutní meditace, uvolnění, myšlenky ani pojem o čase neexistují, vznášíte se pár desítek cm nad vodou. Takže i když je to má hlavní disciplína, tak mě mé tréninkové seance vždy nabijí a uvolní zároveň, čímž mi umožní s větší lehkostí zkombinovat trénink a práci psychologa. Nedávno jsem objevila vědecký výzkum, který potvrzuje, že fyzický trénink podporuje kognitivní schopnosti, což vysvětlilo můj pocit nutnosti sportovního vytížení ke kognitivní a kreativní práci. Avšak musím přitom vědomě rozdělit kite foilový trénink a jen takové relaxační užívání.
V kiteboardingu jsi se chystala nás reprezentovat na olympiádě, a to v disciplíně race foiling. Můžeš nám ji trochu přiblížit?
Kite je vlastně takový drak, který tahá člověka na prkně po vodě. Prkno je podobné wake boardovému, takovým polovičním dveřím na vodě. A u foilingu je pod tím prknem ještě taková tyčka 80-100 cm dlouhá, jež je pod hladinou napojená na dvě křídla. Funguje to na principu vztlaku u letadel, při jisté rychlosti a náklonu vznikne vztlak pod hladinou mezi předním a zadním křídlem a prkno, na kterém stojím, se vznese do 50-80 cm nad hladinu vody. Výhodou je, že tam není skoro žádný odpor, takže se dá dosáhnout vysokých rychlostí za minimálního větru. Proto se tato disciplína nazývá race, jde v ní o rychlost na vyznačeném okruhu. Olympiáda byla ještě do dubna mým cílem, bohužel však jsem od toho z logistických a finančních důvodů musela odstoupit. V plánu je však olympiáda příští.
Takže je to o tom, kdo bude nejrychlejší. Nejde třeba o triky či skoky?
Ano, jde o rychlost. Ještě dělám druhou disciplínu, která naopak je o tricích a skocích – taková gymnastika ve vzduchu. U té se používá jiné vybavení, technicky jednodušší. Dřív mi byla tato gymnastika spíše odpočinkovou činností, pak mě však můj trenér přihlásil do soutěže v Dominikánské republice, mém domovském spotu. Prvně jsem se zdráhala – ostatní účastníci kitují odmalička a reprezentují nejvyšší světovou úroveň, navíc to byli jen muži. A já si k tomu ještě pár dnů před zahájením udělala něco se žebrem, což fakt bolelo. Překvapení tedy bylo veliké, když jsem nakonec vyhrála třetí místo. Čímž se z toho stala moje druhá disciplína. Na světovém šampionátu 2023 jsem se umístila spolu s muži jako devátá, cílem byl titul světové šampionky, avšak nenašly se ženy na mé úrovni. A před pár týdny jsem se v Brazílii stala světovou více šampionkou.
I když to prozatím s olympiádou nevyšlo, už jsi tomu hodně dala. Jak vůbec vypadá taková příprava?
To je dobrá otázka, protože jak jde o hodně nový sport a vše se ve třech letech stále vyvíjí. A to jak po stránce používaných materiálů, aby šlo jezdit lépe a rychleji, tak i technik ježdění. Co se týče fyzického tréninku na vodě, je problematické i to, že téměř neexistují trenéři, protože ti, co to umí, závodně sami jezdí. Příprava tedy probíhá tak, že když už dosáhnete určité úrovně, spojíte se s nějakou skupinou jezdců a trénujete dohromady – rychlost či efektivitu manévrů. Též tréninkem extrémních situací, co se týče síly větru nebo velikosti vln v kombinaci s různými kity.
Můj přístup je nacházet správnou rovnováhu mezi fyzickým a mentálním tréninkem, tak i aktivní regenerací. Částí aktivní regenerace je třeba masáž, skoro dennodenní aplikace fyzioterapeutických elektrod, jež hloubkově uvolňují, stretching, osteopatie a vizualizační cvičení. Příprava s mojí mentální koučkou na stress během soutěží je jednou z nejdůležitějších částí. No a požitek z jízdy je též důležitý, ale ten je vždy.
Proto bylo asi největší výzvou rozpoznat rozdíl mezi optimálním časem tréninku a přiznat si, kdy se namáhám až moc a žádné nové poznatky už mi to nepřináší. Jde o takovou absolutní rovnováhu mezi napnutím a uvolněním v každém přítomném okamžiku.
Je v kitingu na vrcholové úrovni velká konkurence?
Dohromady bych odhadem řekla, že může být tak 300 profesionálů, ale za poslední roky se počty rychle zvyšují. Hlavně ve Francii, Španělsku a Británii už má tenhle sport dost veliké zastoupení.
Dokážeš popsat pocity při kiteboardingu?
Tak to tu můžeme strávit hodiny. Síla prvního okamžiku, kdy jsem stála na rychlostním foilu, je nezapomenutelná. Najednou jsem se vznášela a cítila se neuvěřitelně lehce, všechno jako by bylo jedno, jakoby se najednou zastavil čas. Je to o neuvěřitelné rovnováze, jež dokáže ovlivnit jakákoliv myšlenka. Když tedy přemýšlím o něčem elegantním, tak se takové stanou třeba i otočky, nebo naopak. Překračuje to i nějakou fyzickou či vědomou rovinu, protože jezdec navenek působí staticky, ve skutečnosti dělá vnitřně absolutně minimální pohyby, kterými neustále navozuje rovnováhu a díky tomu je v takovém hloubkovém mindfulness, tady a teď. Musí přesně vědět, co se děje, pokud do toho dá třeba moc síly, ovlivní to jízdu. Tenhle sport je o určitém splynutí se vším – mořem, větrem, soupeři. Když ho pak děláte na vysoké úrovni, splynutí musí být maximální, stejně tak flexibilita, a to těla i mysli. Je to taková souhra absolutního napětí a uvolnění. Díky tomu jsem pak schopná reagovat na různé stimuly zvenčí (vlny, vítr, soupeři) tou nejadekvátnější formou. Mně se dokonce v poslední době stává, že se asi můj mozek přepne na takové frekvence, kdy se stávám opravdu hodně kreativní, je to jako takový stav geniality, který se tu a tam v neurovědě popisuje. Připomíná mi to doby, kdy jsem se učila jazyky – tam bylo také uvolnění a absolutní odevzdání centrálním faktorem.
Trochu paradoxem je, že jsi se dříve bála vody a nyní v ní, nebo možná spíš nad ní trávíš velkou část dne. Co ti pomohlo vypořádat se se strachem?
V poslední době jsem tuto otázku slyšela často, jelikož jsme na toto téma začali točit film. Já tu moji neuvěřitelnou motivaci kitovat dokážu vysvětlit snad jen tím, že mě odmalička fascinovala jízda na snowboardu a kiting, který jsem jako malá viděla, mi přišel jako snowboard na desátou. Najednou skáčete 10 metrů jako nic – což je se snowboardem už opravdu náročné. Hodně mě zaujal a byla jsem přesvědčená, že musí být skvělé takhle jezdit. A tato motivace byla tak veliká, že potlačila tu vodu, na které se jezdí. Od začátku jsem měla štěstí na lehké podmínky, jako je mělká voda, což nevyvolávalo můj panický strach z hloubky. Avšak strach mě limitoval, i když jsem byla dost mentálně silná, abych ho měla pod kontrolou. Pozitivními zkušenostmi jsem si pomalu začala na vodu zvykat a jak mi vzrůstaly schopnosti a sebevědomí na kitu, tak bylo jednodušší strach z toho, že mě veliká příšera stáhne pod vodu, kontrolovat. Ale stejně tam byl stále nějaký limit, když jsem například nejezdila daleko od břehu, nebo byla na novém místě. Šla jsem na to tedy tou klasickou náročnou cestou: přemoz se, vyjdi ze své zóny komfortu a překonej své limity.
Nakonec se mi tento blok, který mě dosti limitoval v pokroku, podařilo úplně eliminovat díky již zmíněné metodě očních pohybů (EMDR), se kterou jsem se během studia okrajově seznámila a vyučila se jí v Kolumbii. S její pomocí lze přeprogramovat určitá nastavení, na kterých naše tělo funguje. Takže například při jízdě jsem dřív musela vyvinout velkou námahu, abych ignorovala vodu a možné její obyvatele. S EMDR jsem se od toho dokázala úplně oprostit, od té doby se cítím silnější a uvolněnější – otevřely se mi tak úplně nové světy. Namísto vynaložení síly kontrolovat zmíněný strach, jsem tuto energii mohla investovat do učení nových kitových triků.
Sportů děláš vícero a všechny jsou docela adrenalinové. V čem tě lákají nebo co ti dávají víc než třeba tenis nebo něco podobného?
Odmalička jsem hrála tenis a lyžovala, ve 12 letech jsem si vydobyla snowboarding, jenž mi prostě učaroval. Snowboarding, lezení či kiting vyčistí hlavu od jakýchkoliv myšlenek a dovedou mě k takové čisté radosti. Je to v jejich přirozenosti být tady a teď, připravenosti reagovat na nevyzpytatelné živly – vítr a moře jsou něco jiného než antuka. Z fyziologického hlediska víme, že faktor nebezpečnosti přispívá k nadměrnému vylučování adrenalinu či dopaminu. Tyto neurotransmitory vedou k úžasně příjemnému pocitu zadostiučinění, jenž byl dlouho mým motivátorem. Avšak, když jsem začala soutěžit a kvalita a komplexita kitingu se zvyšovala, tak jsem přišla na to, že zvýšená koncentrace adrenalinu či dopaminu sice zvýší pozitivní emoce, avšak nevede k nejefektivnějšímu výkonu. Pokud tedy mluvíme o nejefektivnějším a vysoce koncentrovaném výkonu, je ideální být při něm absolutně bez emocí, v takovém neutrálním centru.
Například když to převedeme na tenis, tak ve chvíli, kdy hráč vyhrává set a převáží příjemné pocity euforie, pokud je nebude schopen kontrolovat, tak minimalizují jeho koncentraci. Tímto přístupem se dají minimalizovat i různá zranění nebo zdravotní rizika.
V rámci své olympijské kampaně sis dala za cíl i inspirovat a sdílet, jak žít naplněnější a šťastný život a dosáhnout svých cílů. Můžeš tuto misi nějak přiblížit?
Odmalička dělám spoustu různých věcí z rozličných oblastí. Takže ve chvíli, kdy jsem začala se sportem na profesionální úrovni, cítila jsem takové přirozené nutkání dát tomu hlubší smysl. Přišlo mi přirozené využít mých znalostí a obohatit tak jak sportovce, tak kohokoliv, kdo chce dosáhnout efektivněji svých cílů se zdravím a štěstím.
Jedním z mých velikých motivátorů je poukázat na to, jak je zdraví nepostradatelné na cestě k excelentnímu výkonu. Je to velmi znepokojující, jaké spousty chemických substancí sportovci či lidé na vysokých postech konzumují, aby byli schopni dosáhnout nejlepšího výkonu. Jde to totiž jinak, než si huntovat těla léky, které slouží na povzbuzení, spaní, uvolnění či stres. Neuvědomují si, jak hloubkově tím tělo zatěžují, potlačí chemicky něco, co však na buněčné úrovni zůstane a vede tak k předčasnému ukončení sportovní aktivity. Mám vyzkoušeno, že například během 1-2 sezení je možné vysadit léky na spaní a nastolit přirozený a zcela normální spánek. Jelikož jsou to možnosti bez vedlejších účinků, je potřeba, aby o nich veřejnost věděla. S touto misí jsem vytvořila on-line program, v rámci kterého si můžete projít různými audio nahrávkami, které krok za krokem vedou k efektivnějšímu užívání vlastních mentálních schopnosti a kapacit. Též pracuji s týmy a jednotlivci na individuálních cílech.
Strach a jeho odbourání je jedním z centrálních témat, která mě fascinují. V souvislosti s tím mě oslovila jedna režisérka, že by o tom ráda natočila film, o mém snad již vrozeném strachu z otevřené vody. Jsem dobrý plavec, ale tak do 20 let mě nikdo mimo bazén nedostal. Film bude takové visuální ztvárnění mé cesty a inspirace, jak se dá od strachu odpoutat jednodušeji.
Snažíš se také ukázat ženám, jak si vybudovat sebedůvěru, což je velké téma dnešní doby. Jak jsou na tom se sebevědomím ženy v různých zemích? Dá-li se to nějak porovnat.
Ano, SEBE-VĚDOMÍ a z něho proudící SEBE-DŮVĚRA nám v naší době doopravdy chybí. Jelikož žijeme ve společnosti, kde jsme se odcizili od individua a individuální podstaty každého z nás, vytváříme si sebedůvěru takovou povrchovou, jež často nemá pevný základ, který by nám umožňoval rozvinout to vědomí o sobě samém. Zajímavé je, že rozdíl mezi pohlavími asi žádný není. Tak například u vrcholových sportovců či manažerů dostávám až moc často výpovědi od mužů i žen typu “nejsem dostatečný/á”. Vlastně takový imposter syndrom. Mluvím sedmi jazyky a žila jsem v různých zemích Evropy a Latinské Ameriky, což představuje poměrně široké spektrum národností. Všimla jsem si, že hlavně úspěšné ženy si paradoxně vůbec nevěří. Je to kulturně velmi relativní.
V Čechách či Francii je na ženu tvořen velký tlak, protože musí být dobrá ve všem – mít kariéru, uspořádaný dům, postarat se o děti a podobně. V Latinské Americe mají pomoc v domácnosti, která ulehčí, ale zase musí vzhledově zapadat do jistých kolejí, což sebevědomí ve smyslu akceptace vlastní jedinečnosti nepřidá. Ať jsou již důvody jakékoliv, pátým rokem pořádáme retreaty pro ženy v kitingu a wakeboardingu, ve kterých jak po mentální, tak fyzické stránce pracujeme na sebepoznání, ze kterého pak přirozeně vyvěrá sebedůvěra. A minulý rok jsem tyto workshopy začala pořádat i beze sportu – celý víkend věnujeme sebepoznávání a vykřesání tak autentické sebedůvěry.
Ty sama jsi někdy zápasila s nedostatkem sebedůvěry?
Zvláštní je, že i když znám všechny vědecké podklady a jak naše mysl funguje, také mě to dohnalo. Vím, že předsudky a přesvědčení, kterými na nás naše okolí či kultura působí, jsou neuvěřitelně silné a tvoří naši realitu, ale že je možné se od nich odpoutat. Tato vědomost mi však nepomohla. A právě pár z těchto přesvědčení na emoční úrovni nahlodalo mé sebevědomí. Když jsem se v prosinci roku 2023 zúčastnila světového poháru ve freestylovém kitingu, startovala jsem s kluky, jelikož neotevřeli ženskou divizi. Jsou nejlepší na světě, ale jelikož od mých začátků trénuji společně s nimi, šlo vlastně o každodenní trénink a požitek ze společné jízdy. Pár týdnů před soutěží se mě najednou spousta lidí začala ptát, jak se cítím a jestli to není divné a strach nahánějící soutěžit v mužské kategorii. A právě tato nedůvěra z okolí vedla k tomu, že asi dva týdny před soutěží zkrátka přišel zásek a dva triky, které dělám úplně běžně, najednou nešly. Přemýšlela jsem, co se děje, a nakonec mi došlo, že jsem nabyla přesvědčení: “Musím být horší, když jsem žena.” Naštěstí jsem to odhalila včas a s mojí koučkou jsme to technikou podobnou EMDR (Emotional Freedom Technique) zpracovaly, takže jsem v té soutěži doslova létala jak nikdy předtím.
Jakmile se člověk začne s někým srovnávat, tak vlastně získá určitý blok.
Přesně tak. Já jsem se navíc k tomu kite foilingu dostala hodně intuitivně, takže ta rozumová část hrála minimální roli. Najednou jsem se ale z intuitivní, nesrovnatelně efektivní roviny dostala do rozumové a tato začala můj excelentní výkon rušit. Jen rozumem nejde něco tak komplexního, jako je moje disciplína, zvládnout.
Můžeš nám dát pár tipů jak začít s budováním sebedůvěry?
Pěstovat v sobě vědomí o sobě samém, sebelásku, akceptovat se taková, jaká jsem, s vědomím, že změna je možná. Důvěřovat vlastním schopnostem a nést zodpovědnost za své vlastní činy a naučit se přijímat – pochvalu i dary. Nejlehčí cesta je být k sobě upřímný a nepříjemné okamžiky, které nám dají pocit méněcennosti, zpracovat pomocí EMDR. Tato metoda očních pohybů umožní vymazat a přeprogramovat hloubková nastavení, což vede k úlevě a nové síle. Jednoduchým prvním krokem je začít si uvědomovat myšlenky a pocity, jelikož tyto tvoří naši realitu. Například v nás převládá absolutní nevděk, vidíme jen to, co nemáme. Když to ale otočíme a začneme být vděční za vše, čeho jsme dosáhli a co nás obklopuje, z pohledu neurofyziologického, není místo na nic negativního, a to přinese změnu. Oslavovat lze nejen to, co se vám povedlo, ale třeba i jen to, že jste se k něčemu odhodlali. Mozek a tělo tak začnete učit, že v tom bylo něco příjemného, a tak se krok za krokem začnete dostávat k sebevědomějšímu já, které vychází zevnitř.
V budoucnu bys ráda vybudovala i wellness tréninkové centrum. Co si pod tím můžeme představit?
To je takový můj velký sen, protože si myslím, že chybí místo, kam by člověk přišel, odpočinul si a zároveň si z toho pobytu něco pro svůj každodenní život odnesl. Líbilo by se mi takové centrum, kde si člověk během pobytu zvýší sebevědomí, v odpočinkové fázi se naučí různé metody k efektivnějšímu využívání mozkové kapacity. Složení personálu si představuji multidisciplinární. Takové centrum pro sportovce či vysoce vytížené manažery, podnikatele a určitě plánuji sekci zaměřenou na ženy. Dokonce mám již dvě místa – Dominikánská republika a Itálie, kde jsou skvělé podmínky pro kite a jiné vodní sporty.
Mluvíš 7 jazyky, ale každý nějak začíná. Stalo se, že jsi přijela do nějaké země a z jejich jazyka ještě nic neuměla? Jak pak člověk začíná? Nebo to bylo vždy tak, že už jsi měla nějaké základy?
U mě se vystřídaly všechny možnosti. Odmala jsem chtěla mluvit hodně jazyky a hledala cestu, jak toho dosáhnout co nejpřirozeněji. Nejprve jsem měla od asi šesti let angličtinu ve škole, což ale moc nepomohlo. Pak jsem se v sedmnácti dostala na tři měsíce do Německa na střední školu. Jazyk jsem však prakticky neuměla. Mé přesvědčení, že ho umím, mě dovedlo k tomu, že jsem si němčinu za tři měsíce osvojila. Na začátku mi nedělá problém mluvit i s chybami, což je velké plus. A fungovalo to, nedlouho po návratu jsem si udělala certifikát C1. Což mě tak utvrdilo v mém sebevědomí, že jsem hned po maturitě odjela do Španělska, a to po dvou letech učení se španělštiny ve škole. Neuměla jsem však říci více než: “Mi nombre es Katka”. Po příjezdu jsem si říkala, co mě to vůbec napadlo. Avšak byl to nakonec jeden z nejzajímavějších zážitků.
Nedokážu racionálně vysvětlit jak, ale rozuměla jsem. A nešlo jen o small talk doprovázený gestikulací. Jako au pair jsem musela pochopit, kdy děti odvézt do školy, vyzvednout je a podobně. Byl to takový nádherný stav blahé propojenosti – lépe to vysvětlit neumím. Takže mi pak bylo líto, že byl tento pocit tatam, když jsem po třech týdnech konečně začala rozumět. Dnes už existují vědecké studie, jež popisují stavy hloubkové meditace – vlastně hloubkového uvolnění, jež vedou k aktivaci frekvencí, umožnění spojení s komplexními informacemi z dlouhodobé paměti. Každopádně výsledek byl, že jsem za šest týdnů mluvila španělsky. Lidé mi vždy říkají, že je to talent, ale já jsem přesvědčená, že když je člověk něčemu vystaven a čelí tomu s jistotou a uvolněním, tak je schopnost zpracování informací a učení se rychlejší.
Dřív jsem běhala se slovníkem, ale dnes si můžete třeba pustit v jakémkoliv jazyce Netflix a klidně tomu ani nevěnovat pozornost, nebýt v napětí. Protože pokud k tomu materiálu učení přistupujete s nechutí či “musím”, mozek to pak považuje za něco, co je nepříjemné a automaticky sníží vaši motivaci a kognitivní rychlost zpracování. Avšak, když to je jako tón v pozadí, při nejlepším s nějakým vámi oblíbeným seriálem, mozek to ihned začne zpracovávat a informace ukládat. Je to takový nejlepší první krok k tomu se řeč naučit.
Během univerzity jsem měla seminář, jak se nejefektivněji učit řeči. V těchto studiích vlastně pozorují a popisují, jak se učí dítě, jak k tomu přistupuje. A když se tomu takhle člověk poddá, je to nejefektivnější, dostane se mu to do podvědomí intuitivnější cestou. Dřív jsem například měla problém překládat, i když mám čtyři řeči na akademické úrovni. Bylo to pravděpodobně proto, že jsem se jazyky naučila žitím, ne složitým biflováním.
Čím se v životě řídíš? Kdo ti byl či je inspirací nebo vzorem?
Odmala jsem to vždy měla tak, že jsem byla sama za sebe, žádný vzor, nikým jsem se neinspirovala. Během magisterského studia to ale byla jedna naše profesorka, která byla vždy úžasně oblečená a dbala na svůj vzhled, vyučovala úžasně metodické předměty a statistiku a zároveň byla velmi milá s velkou dávkou lidskosti. V posledních letech jsou to sportovci, kteří dosáhnou úžasné virtuozity ve své disciplíně a zároveň mají výborné zdraví a velmi si svého sportu užívají. V tomto ohledu je mi asi určitým vzorem můj trenér foilu. Vždy mě hodně vedl k tomu, abych se víc uvolnila. On se také věnuje závodně kitingu, a to v různých disciplínách, a prakticky vždy stál na stupních vítězů. Neustále mi ale opakoval, že se moc namáhám.
V jednadvaceti jsem studovala v Mexiku, což byl můj první zážitek toho, že svět funguje i bez toho, abychom měli předplánovanou každou sekundu a pracovali vždy s maximálním nasazením. Po letech, co jsem žila v různých zemích Jižní Ameriky, jsem si zažila na vlastní kůži, že když se oddám toku věcí, najednou dokážu víc. V kitu mi to umožní dělat vysoce komplexní triky a z velké části to připisuji tomu, že na nic netlačím. Dřív jsem si říkávala, jak je možné, že někteří sportovci jsou naprosto uvolnění, jejich výkony jsou excelentní, působí elegantně a k tomu se nikdy nezraní. Z mé vlastní zkušenosti i empirické vědy je odpovědí právě taková rovnováha mezi absolutním uvolněním a přebýváním v přítomném okamžiku. Člověk se tak spojí se svou intuicí a dokáže neuvěřitelné věci.
Autor: Kristýna Solničková
Foto: se souhlasem Kateřiny Šalandové