Josef Vágner pluje vodami české hudební scény již od útlého dětství, s oblibou se však jako zkušený kapitán vydává brázdit i rozličné vodní hladiny. Nyní má ale tak nabitý diář, že především putuje naší vlastí se svými vánočními koncerty a projektem Muzikály Naruby. Chvilku na rozhovor si ovšem našel, tak jen čtěte a dozvíte se o tomto sympaťákovi mnohem víc.
Pocházíš z muzikantské rodiny, tak asi mnohé překvapilo, že jsi se vydal studovat úplně jiný obor. Jak se to přihodilo?
Vždycky jsem chodil na všemožné kroužky od tancování přes rétoriku a herectví až samozřejmě po zpěv. A neviděl jsem důvod, abych to studium měl ještě na papíře. Když jsem pak viděl kamarády ze základní školy, jaké školy si vybírají, rozhodl jsem se jít podobnou cestou. Původně jsem chtěl jít studovat do zahraničí, ale znamenalo by to utnout koncertování a hraní v divadlech, a to mi přišla škoda. Nakonec jsem skončil na oboru Podnikové informační systémy, ten byl na VŠE jediný, kde ještě brali. Následně jsem pochopil, proč. Nikdo tam nechtěl studovat, byl to takový hodně specifický obor. Můj plán byl zpočátku takový, že je to jedno, protože podle stanov můžu přejít později na jinou fakultu, ale děkan mě nepustil.
Postupně jsem zjistil, že to bylo proto, aby mu ten obor nezavřeli, tak málo nás na něm bylo. Uvízl jsem tedy na fakultě, která najednou začala být až moc specializovaná na programování, což už mě nebavilo. Hledal jsem proto další možnosti a našel VŠFS, a to mě bavilo. Kombinovaný typ studia byl super i v tom, že tam učí trošku jiní učitelé. Jedná se o lidi, kteří přes den pracují v různých oborech, mají svoje byznysy a večer chodí přednášet studentům o tom, co je baví. I když jsem si ale přibral tuhle školu, přišlo mi škoda nechat úplně tu předchozí, tak jsem nějak dotlačil obě. Ale nejsem studijní typ, to tedy vůbec. Trpěl jsem a zpětně záviděl kamarádům, kteří na to úplně kašlali a jen tak si školou pluli, a ve finále jsme na tom stejně. Jenže já měl vždycky obrovskou potřebu umět vše dobře a udělat pro to hodně, ale až na poslední chvíli. Raději jsem se učil do rána, než abych dával pozor při hodinách. Takže nebyl jsem studijní typ, ale potřeboval jsem mít výsledky, jako bych byl.
Ale zase máš vytrénovanou paměť, protože zapamatovat si všechny texty není jednoduché. Tak možná v tom to mohlo být trochu jednodušší?
Možná ano, já jsem si takhle třeba odůvodnil, proč mám na gymnáziu a na vysoké matematiku, kterou samozřejmě nikdy nebudu potřebovat. A to je hezká otázka, přivádí mě to na myšlenku, že jak jsem přešel na vysokou, tak tam nás jakoby zabrzdili. Na gymplu jsme fakt docela jeli, ale na výpočty jsme měli takovou hodně nadupanou kalkulačku, kde bylo samozřejmě potřeba vědět, jaký použít postup, ale stačilo do ní vše nacvakat a ukázala výsledek. Jenomže na vysoké jsme najednou začínali od absolutních základů a ručně na papír, což mi přišlo hrozně zpátečnické. K čemu? Technologie tady s námi jsou a budou, samozřejmě logiku, myšlení a takové věci jsme rozvíjeli i na gymplu, ale neviděl jsem důvod, proč se to mám učit najednou na papíře.
Když máte příklad na tři stránky a uděláte chybu, dostanete nula bodů, což třeba v britském hodnotícím systému nenastane. Ten je nastavený tak, že i když máte špatný výsledek, tak vás umí ohodnotit. Jestli zvolím na začátku špatnou metodu, tak samozřejmě je to velká chyba, ale oni se třeba podívají, jestli jsem alespoň tu metodu prošel správně a za to jsou nějaké body. Přijde mi to víc motivující, dokonce mě bavilo i chodit na zkoušky a testy, protože jsem si říkal, že mě postaví před nějaký problém a já se ho pokusím vyřešit. Takže šlo opravdu o přípravu člověka do života.
Kromě vlastních projektů zpíváš v mnoha muzikálech a začínal jsi už jako dítě v muzikálu Karla Svobody. Jaké bylo pracovat s takovou legendou české hudby?
Vlastně si to moc nepamatuju. Tehdy jsem vše bral úplně jinak. Samozřejmě mám na tu dobu pár útržkovitých vzpomínek, které jsou hezké a teď na ně s odstupem času vzpomínám. A právě až teď s odstupem jsem si uvědomil, co to vlastně znamenalo. Jinak když jsem v 9 letech přišel do Kongresového centra, kde se od úterý do neděle a o víkendu 2x hrálo vždy pro tři tisíce lidí představení, tak jsem vůbec nevěděl, co se děje. Vzal jsem si tam koloběžku a jezdil na ní po chodbách, hrozně mě bavilo, že tam mám velký rozlet. O přestávce jsem se motal technikům a tahal tam s nimi rekvizity a kulisy a oni na mě byli naštvaní. Ale všichni tihle lidé jsou v divadle doteď a znají mě odmalička.
Je to vlastně hrozně hezké, že se s nimi znám fakt od dětství, dřív to pro mě byli teta a strejda a dneska s nimi jdu i na pivo. Pak jsou takové vtipné momenty, kdy třeba Leona Machálková, Dan Hůlka, Jirka Korn nebo Marián Vojtko, se kterými se v divadle potkávám také vlastně od těch 9 let dodnes, tak jsou na mě naštvaní, protože říkají: “My na tobě vidíme, jak jsme starý.” A já říkám, že ne, protože v mých očích jsou pořád stejní. Jirka Korn, ten mě jako dítě hodně naštval, protože můj táta byl tenkrát s fotbalovou Amforou na nějakém zájezdu v Austrálii a přivezl mi ze Singapuru, kde přestupovali, takovou kovovou skládací koloběžku. Když to přinesl, tak jsem vůbec nevěděl, co to je. Pak jsem ji vytáhl na sídlišti, kde se mi děti smály, co to mám za šílenost. Během půl roku totéž přivezl ze světa Jirka Korn a byly toho plné noviny, všichni si začali kupovat koloběžky a najednou on byl ten, kdo tu z nich udělal trend. Přitom já ji měl o půl roku dřív a nikdo si toho nevšiml 🙂
Takže tím průkopníkem jsi vlastně ty?
No ano, byl jsem průkopník. A to jsou moje vzpomínky na tuhle dobu. Potom jsem šel natočit první demo ke Karlu Svobodovi do studia, kam mě tehdy doporučila moje učitelka zpěvu Lída Nopová. Když jsem ho nazpíval, on za mnou přišel, přinesl mi čínský dolar a řekl: “To je tvůj první honorář. Tak ti přeju, aby jich bylo víc.” Takže mám tenhle honorář, ten čínský dolar, doteď schovaný jako takovou památku. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, o co jde, a teď je to krásná vzpomínka. V té souvislosti se dějí i takové věci, které by mě vůbec nenapadly, že se můžou stát. Měl jsem někde koncert a zatoulal se nějak do historie s Karlem Svobodou a vyprávěl příběh o čínském dolaru. Potom při autogramiádě přišla paní, vytáhla z peněženky čínský dolar a říkala, že ho nosí pro štěstí a že by ho chtěla podepsat. Myslel jsem si, že jde o legraci, ale ona že ne, že jsem teď řekl, jak moc to pro mě znamená, takže jí to udělá radost. To jsou moc hezké momenty.
Každoročně chystáš vánoční turné, které je tak trochu unikátní. Jak vše vzniká a na co se můžeme těšit letos?
Před pár lety jsem si na sebe vymyslel takovou krásnou starost, že začnu dělat vyloženě vánoční turné a budu na něm spolupracovat s dětskými sbory. Což samozřejmě není žádná nová myšlenka, aby si zpěvák vzal na koncert dětský sbor, a právě proto jsem hledal nějaký klíč, který by to celé trochu posunul a mělo to nějakou přidanou hodnotu. Poskládal jsem tedy pořad a napsaly se písničky postavené tak, aby mi při nich děti byly opravdovými parťáky od začátku do konce. Za všemi dětmi pak jezdím na zkoušky, což je docela šílený, protože když máme například 16 lokací pro koncerty, tak musím dojet na těch 16 míst už měsíc dopředu. Někdy to znamená jet přes celou republiku.
Když už jsem za těmi dětmi jezdil, vzal jsem s sebou mobilní nahrávací studio, aby z toho opravdu něco měly. Říkal jsem si, že ZUŠka může být pro některé děti třeba konečná destinace v rámci zpívání a hudebního růstu, a bylo by tedy hezké, aby si zažily, jaké to je nahrávat ve studiu a potom v ruce držet desku, na které zpívají. Na vánočním albu tak mám přes 800 dětí napříč celou Českou republikou. Uvnitř je brožura, ve které jsou všechny děti vyjmenované a mám tam s nimi fotku. Tehdy bylo navíc velmi populární GDPR, takže o to složitější bylo dát vše dohromady, ale podařilo se. Všichni to brali velmi hezky, celé školy tím projektem žily a víc jak 800 dětí si natočilo desku, kterou mají doma a mohou celý život vzpomínat, že nahrávaly, i když se tomu třeba nebudou věnovat.
Byly tam ale i děti, u nichž paní učitelka říkala, že tím opravdu žijí a chtějí se hudbě věnovat, takže se ze zkoušek pak trochu stávaly i semináře, kdy jsem dětem vyprávěl o tom, jak to celé chodí, co je čeká při nahrávání, jak se chovat na koncertě, že to není jen o tom stát tam ve sboru. Musí myslet i na to, aby lidi nějakým způsobem bavily, že je potřeba se u toho i hýbat, takže jsme vymýšleli i takové srandovní choreografie. Tohle je projekt, který mě začíná zaměstnávat vždy někdy od března, aby se vše připravilo. Teď už vlastně nemusím sbory nijak oslovovat, protože se to tak zvláštně rozkřiklo a školy a sbory se mi začínají samy ozývat a chtějí se do projektu zapojit. Jiní chtějí hned spolupráci opakovat, takže bych najednou potřeboval, aby Vánoce trvaly tak dva roky v kuse.
Beru vše ale jako znamení, že se mi podařilo najít ten správný klíč pro to, aby koncert opravdu probíhal jinak. Když pak domlouváme podrobnosti, tak se sbormistry je to většinou v pohodě, ale následná komunikace s vedením škol bývá někdy složitější. Stává se, že třeba zažili spolupráci na jiných koncertních projektech a nebyli z toho vždy nadšení, protože jim přišlo, že tam děti jsou jako páté kolo u vozu a jen čekají na poslední chvíli na výstup, který si vlastně ani s daným zpěvákem nenazkoušely. Snažím se je tedy přesvědčit, ať tomu věří, že to je prostě jinak, ať mi v tom důvěřují. Pro mě je potom nejhezčí, když tihle lidé, kteří byli hodně skeptičtí a musel jsem je dost přesvědčovat, za mnou chodí a děkují, že to děti mohly zažít.
Letos tedy od poloviny listopadu opět putuji po republice za jednotlivými sbory a připravujeme se na vystoupení, která vycházejí z mého alba Hvězda bílá. Také se po pár letech vracím s vánočním koncertem i do Prahy. Uskuteční se 13. prosince v kostele sv. Šimona a Judy, kde zazpívám s živou kapelou a dětským sborem Coro Piccolo a moc se na to těším. Krom toho považuji za čest, že letos rozsvěcuji hned několik vánočních stromů po celé České republice, a dokonce i v Praze na Staroměstském náměstí.
Jak se jinak chystáš na Vánoce?
Nechystám, hlavně řeším, jestli budu mít co na sebe na vystoupení, protože ani nevím, kdy budu mít čas prát. Ale moje sestra přišla s tím, že pojedeme v módu jednoho dárku pro každého, tak jsem zvědavý, jestli se to povede. Ale jak znám naši rodinu, moc nevěřím, že to vyjde. Na mě připadl docela těžký úkol, tak nevím, jak a hlavně kdy se ho zhostím, protože poslední vánoční vystoupení mám 8. ledna. Ale mě vždycky napadají dárky až na poslední chvíli, takže se s tím zbytečně nestresuju, ono to přijde. A když nápad přijde 24. prosince dopoledne, budu muset zareagovat rychleji. Teď mě na Vánocích nejvíc baví, že už se víc točí kolem dětí a člověk se snaží víc ctít tradice a udělat to hezké pro děti. Nás bude na Vánoce hrozně moc, takže takový klasický český vánoční chaos. Svátky klidu a míru jsou podle mě jen nějaký marketingový tah.
Vydal jsi tři sólová alba, píšeš si třeba i sám písničky? Zkoušel jsi to?
Nepíšu, tedy někdy, když si sednu k pianu, tak přijde moment, kdy si opakuju pár melodií, které mi vletěly do hlavy už před lety, ale nikdy jsem je nedotáhl dál a ani nevím proč. Mě asi baví, že je do projektu zapojeno více lidí a já si o těch písničkách s jejich tvůrci povídám. Rád jim vyprávím, o čem by se mi dobře zpívalo a místo toho, abych si já v hlavě srovnal, o čem chci zpívat a napsal si to sám, nechám psaní na někom jiném. Nevím, třeba bych to dokázal, ale vážím si toho, že mohu spolupracovat s generací lidí, kteří psali texty k písním třeba právě Karla Svobody, nebo to byli textaři Karla Gotta a všech těch hvězd, které jsou, nebo už nejsou mezi námi. A textařina je řemeslo.
Podle mě je to na tom hrozně znát, když se podíváte na texty Zdeňka Borovce nebo Edy Krečmara, tak takové texty už prostě dnes nevznikají. Já bych je rozhodně nedokázal napsat. Je spousta lidí, kteří si písničky dělají sami od A do Z, vůbec to neodsuzuji, naopak je obdivuji za to, že všechno dokážou obsáhnout, ale já to beru jako řemeslo. Líbí se mi, že textaři jsou v podstatě básníci na slovo vzatí, kteří umí pracovat s jazykem. Třeba si často přečtu jejich text a řeknu si, že je to takové strašně až archaické, knižní. A ono je, ale potom si uvědomím, že tohle je vlastně to hezké, že ještě někdo dokáže něco takového napsat. A moji cílovku nikdy netvořili teenageři, ale lidé, kteří dokáží takové texty ocenit.
Samozřejmě se dostávám i na koncerty, kde přede mnou jsou najednou vyloženě děti, ale ve finále jsou tyhle koncerty docela smutné. Máte na nich moderátora, ten vás uvede, vy přijdete, děti piští a tleskají, ale často ani nevědí, kdo tam před ně přišel. Během písničky na vás mávají rukama, ať jim dáte placáka, vy jim ho dáte, písnička skončí, oni zase piští a já si říkám, jestli vůbec poslouchaly ten text. Je to i otázka žánru a já jsem strašně spokojený a vděčný za žánr, ve kterém jsem a všechny další věci vznikají v podobném duchu. To mě na tom baví, mám rád, když lidé poslouchají a vědí, o čem zpívám. Někdy se tedy cítím až špatně, když u těch písniček pláčou. Ale zase je to dojetím, tak je to vlastně asi hezký. Být s lidmi, je na celé mé profesi nejhezčí.
Ve svém posledním klipu Noční proud jsi spálil klavír. Jak se s něčím takovým muzikant vypořádá? Mně tedy srdce krvácelo.
S tímhle názorem jsem se setkal mnohokrát. Já jsem původně chtěl nechat ten klavír vyhodit do vzduchu na miliardu kousků a natočit to v hodně zpomaleném záběru. Ale když jsem se dozvěděl, že půjčovné kamery, kterou bych na to potřeboval, stojí dva rozpočty celého videoklipu a že bych jich potřeboval několik, tak jsem to musel přehodnotit a benzín mi přišel jako lepší varianta. Nutno říct, že ten klavír už nefungoval, já tomu s nadsázkou říkám, že v tom byla i taková analogie, protože klip vznikal v době nejsilnějších zákazů hudby a všeho. Docela jsem se ale bál, jak to dopadne.
Představoval jsem si takový táborák, jenže zažít, když piano hoří, tak máš pravdu, to bylo takové zvláštní. Jak se říká, že nástroje mají duši, tak tenhle ji měl prasklou, zničenou, opravdu už nešel opravit. Když ale hořel, tak začal vydávat takové tajuplné zvuky. Ten klavír jsem našel na bazaru a jel pro něj dodávkou k Berounu. Byl na odpis a prasklý. No a paní, která mi ho předávala, tak říká: “My jsme tak strašně rádi, že si vezmete ten klavír. Vy ho dáte dohromady a budete na něj hrát?” Vysvětlil jsem jí, že s ním mám takový umělecký záměr a potom jí pošlu výsledek. Na konci klipu jsem pak napsal poděkování.
Ale pozor, on ten klavír bude žít dál. Když vše shořelo, vrátil jsem se do lomu Amerika, kde jsme točili, a odvezl si ten rám. Teď ho mám na chalupě, už jsem ho opískoval. Chystám se, že si ho buď pověsím do obýváku na zeď místo obrazu, nebo jsem viděl, že z toho dělají stoly. Takže ten klavír žije se mnou dál a vlastně jsem mu život prodloužil, protože byl opravdu inzerovaný na zničení a já jsem se o něj v rámci uměleckého záměru postaral, jak nejlépe to šlo. A ve finále bude jednou mým prvním nehudebním uměleckým dílem.
Takže jsi i takový kutil?
Vlastně ano, na chalupě mám třeba rozestavěný hobití domek. Máma se dva roky zlobila, že je tam jen díra v zemi, tak teď už mám alespoň základy, obvodové zdi a věnec. Chci ho ale dokončit, protože v době, kdy se nic nemohlo, tak jsme trávili na chalupě hodně času a byli tam nezvykle i přes zimu. A když napadl sníh, zjistili jsme, že děti nemají kde sáňkovat, protože je všude jen rovina. Tak jsem přemýšlel, co s tím, a na internetu jsem našel nějaké obrázky hobitích domečků. Řekl jsem si, že to je super, protože získáme další místo na přespání a zároveň tím vznikne mohyla pro sáňkování. To je teď tedy jeden z mých mnohaletých rozdělaných projektů, který vůbec nevím, kdy dokončím. Na chalupě se ale snažím dělat, co jde. My tak tu chalupu máme i vedenou, že co jde, tak si děláme sami a teprve co nezvládneme, nebo pokazíme, tak nastupují profesionálové.
Hodně vystupuješ společně s Honzou Kopečným a Petrem Ryšavým. Jak vůbec vznikly Muzikály Naruby a co chystáte?
S Honzou a Petrem se potkáváme roky v divadle a nejsme jen kolegové, ale i kamarádi. Ale jelikož jsem z toho divadla a z generace, kdy třeba Tři mušketýři se hrají strašně dlouho a obsazení se začalo pomalu obnovovat, tak jsme si říkali, že bychom některé písničky pojali trochu jinak, a tak vznikl projekt, kterému říkáme Muzikály Naruby. Zahrnuje písničky napříč muzikály, českými i zahraničními, divadelními i televizními, které pojímáme úplně jinak.
Krásné je, že za sebou máme celou kapelu, která všechny ty věci hraje naživo, což se v mnohých divadlech nenosí, ale troufnu si říct, že i pro diváky je to atraktivní. Samozřejmě jsme po prvním koncertě zjistili, že není příliš koncipovaný pro pány, moc jich tam nebylo, takže jsme měli divadlo plné žen. Je krásné vidět, že jsme našli zase něco, co má smysl, lidi baví a jsou ochotni přijít a strávit s námi čas. Důvěřují nám, že je pobavíme. Pohoda a především zábava je za mě kolem kultury hrozně důležitá. Lidé se baví jako nikdy, je to neuvěřitelné, jak reagují.
Když jsme začali s Muzikály Naruby, tak jsme vůbec nevěděli, co z toho vzejde. Nakonec je z toho moc hezký projekt, se kterým jezdíme po celé republice, hrajeme na vlastních koncertech, festivalech, firemních akcích. Příští rok nás dokonce čekají i koncerty na Slovensku. Zpětně si říkám, že když jsme tehdy dávali projekt dohromady, tak jsme si neuvědomovali, jaké skryté hodnoty má. Hrajeme třeba spousty písniček, které v dnešní době už ztratily své původní interprety, ti lidé už mezi námi nejsou. Je hezké, že vznikly muzikály na písničky různých interpretů, kdy lidé za nimi jezdí do divadla, ale tam to má zase úplně jiné kvality. Představení je postavené na příbězích a na spoustě lidí. My zase děláme to, že dané písničky přivážíme za lidmi, do sálů, kde je dříve slyšeli třeba v jejich původní podobě.
Teď mám velmi čerstvý zážitek z jedné obce u Pardubic, kde nám všichni říkali, že tam hodně dlouho tak velký koncert nebyl. Pak nám přinesli kroniku, která byla spíše malé umělecké dílo, krasopisně napsané vzpomínky na jednotlivé interprety, kteří tam vystupovali. Například tam byla celá stránka Waldemara Matušky a poslední koncert tam měli v roce 1978 Plavci. V tu chvíli jsme si opravdu hodně vážili toho, že tam můžeme vystupovat a uvědomovali si, jak moc to pro místní znamená. I to je na tom projektu krásné, že objevujeme, co všechno Muzikály Naruby znamenají, že to není jen show a zábava, ale má to do jisté míry i určité poslání. Hodně tomu věřím.
Absolvovali jste teď pár větších koncertů, ale ten největší vás čeká za rok. Prozradíš víc?
Teď se nám podařilo dvakrát za sebou vyprodat Divadlo Broadway, 15. a 16. listopadu. A jelikož je podle mě ke koncertování vždy potřeba důvod, takže jsem spočítal, že je nám s Honzou a Petrem dohromady 100 let, a to byl úplně skvělý důvod udělat koncert. Byla to tedy taková oslava naší stovky, nejprve 11. listopadu v Brně v Sonu a pak na Broadwayi.
V loňském roce jsme zažili, co nás nikdy ani nenapadlo, že s tímhle projektem zažijeme, a to vyprodat velký sál pražské Lucerny. Koncert natáčela Česká televize a letos poběží 22. prosince v repríze. Pak jsme nevěděli co dál, protože chceme věci vždy nějak posouvat, a přišli jsme s šíleným a velmi ambiciózním nápadem, že se Muzikály Naruby objeví v O2 Universum. Takže 2. listopadu 2024 se tam na všechny budeme těšit. Pro tenhle koncert máme takový podnázev Pocta legendám, protože si uvědomujeme, že u spousty písniček už časem lidé ani nebudou vědět, kdo je zpíval nebo kdo je napsal. Ty písničky tu ale budou stále a je dobře si je připomínat. Právě i to na koncertech děláme, že lidem ke každé písni říkáme příběh, který se k ní váže. Třeba i náš osobní vztah k ní. Muzikály Naruby jsou hezké i v tom, že jsme blízko divákům, což hodláme zachovat i v O2 Universum. Celé vystoupení je tedy postavené tak, abychom i na tom velkém prostoru byli lidem blízko, půjdeme mezi ně, takže ta interakce se neztratí. Víc ale neprozradím, to se přijďte podívat.
Zmínil jsi muzikály postavené na hitech různých interpretů. V Divadle Broadway hraješ například v muzikálu Láska nebeská, který je sestaven z hitů Waldemara Matušky a stále se těší velké oblibě u diváků. Jak se ti tyhle takřka nesmrtelné písně zpívají?
Když jsem se dozvěděl, že tento muzikál vznikne a následně si přečetl seznam písniček, zjistil jsem, že je tam spoustě těch, které samozřejmě dobře znám, ale také nemálo těch, které jsem vůbec neznal nebo se na ně rozpomněl až časem. Spousta mých vrstevníků už třeba ani neví, kdo byl Waldemar Matuška, natož aby znali nějaké větší množství jeho písní. Ale na druhou stranu, absolutně napříč generacemi, i těmi mladšími, tak některé ty písničky si nad ránem dost hlasitě zpívá každý, kdo jde směrem domů. Takže v tom to je krásné. Waldemara Matušku jsem nikdy osobně nepotkal, ale když jsem si o něm zjišťoval nějaké věci a viděl i pár rozhovorů, tak jsem vypozoroval, a je to právě patrné i na jeho písních, že měl hrozně rád námořníky a moře. A já jsem obrovský nadšenec do moře a větru, mám kapitánské zkoušky, miluju vodní sporty, jezdím na plachetnici i na závody na moři. Možná i proto se mi ty věci dobře zpívají, protože z toho cítím takovou živočišnost.
Muzikály zpravidla staví na tom, abychom ukázali, jak umíme zpívat vysoké dlouhé tóny a měli radost, jak to zní hezky. Ale tyhle písně jsou postavené úplně jinak. Texty jsou o životě a je to celé takové živočišné. On zpíval takzvaně, jak mu zobák narost. A to se mi na tom líbí, že jsme do muzikálového žánru přinesli i tohle, že je to takové upřímné, radostné a není v tom snaha přikrášlit to nějakými kudrlinkami.
Muzikál Okno mé lásky zase vzdává hold hudbě skupiny Olympic a možná nezvykle v něm ztvárňuješ hned dvě role.
Ono to není až tak nezvyklé, dost se mi stává, že zkouším nějakou roli a pak se týden před premiérou dozvím, že by bylo potřeba, abych se naučil ještě další, a to nastalo i u Okna mé lásky. Ztvárňuji tam tedy dvě role, které jsou takové protipóly. Jedna je, řekl bych až gangster, taková negativní postava celého příběhu. Druhá role je Rosomák, takový sečtělý sprejer ňouma. Tedy toho ňoumu jsem z toho asi udělal až já 😄. Vyklubala se z toho komická postava celého příběhu, což mě hodně baví. Lidé na představení hezky reagují, je hodně ze života, dojemné, což znamená, že se tam objevuje i několik prvků, které se zkrátka v životě dějí, i když z nich nikdo nejsme zrovna šťastný. Je to multigenerační představení, takže často vidíme v hledišti mladé lidi, jak si zpívají písničky Olympicu, který je 60 let na scéně.
Nyní Divadlo Broadway připravuje historický muzikál Troja, ve kterém si také zahraješ. I když je premiéra až 1. února 2024, co už o něm můžeš prozradit? Třeba i o své roli a jak se ti zatím zkouší.
Nejen herci Divadla Broadway, ale i diváci se po mnoha letech slibování projektu Troja brzy dočkají premiéry. Já se na to moc těším, jsem rád, že se na mě v obsazení dostalo. Byla mi přidělena role Hektora, což je obránce Troji. Kdo zná spíše filmové zpracování, tak jsem bratr Parise, hlavního hrdiny, který unese Helenu. Jsem tedy vojevůdce, který je nešťastný z celého toho konfliktu vyvolaného Heleniným únosem. Moc se těším, je to muzikál plný krásných nových písní a také se spoustou soubojů. Kromě klasického zkoušení tedy trénujeme i bojové scény, takže to bude i divácky velmi zajímavé představení. Zkoušíme už od léta a premiéra se chystá na 1. února 2024. Diváci se mohou těšit i na krásné kostýmy. Mám radost z mnohaleté spolupráce s panem režisérem Liborem Vaculíkem, choreografie připravuje Aneta Antošová, šermíře má na starosti Petr Nusek. Právě s ním mě pojí hezké vzpomínky, protože když jsem ve svých 17 letech nastoupil do Divadla Broadway, tak to pro mě nebylo hned jen o zkoušení zpívání a hraní, ale tenkrát jsem měl právě s Petrem i velmi intenzivní šermířské lekce. O to jsem raději, že tohle představení je plné také takovýchto scén.
Divadla většinou zavírají na léto své dveře, ale vy nezahálíte ani tak, že?
Před pár lety se stala hezká věc. Muzikály a představení se právě většinou na léto přerušují, divadla se pro diváky zavírají a spíš se jen zkouší. Ale aby byla divadla blíže lidem, začala jezdit na letní scény a třeba tituly, které už se v divadle přes rok tolik neuvádějí, jako Tři mušketýři, Angelika, Kleopatra, tak se vrací na těchto scénách. Zároveň jsou ale součástí programu i nové muzikály, na které by jinak lidé museli jet do Prahy. Takhle my jedeme za nimi po celé České republice i na Slovensko, zpravidla na nějaký zámek. Největší srdcovka je pro mě ale asi Dracula, ve kterém hraji už od 17 let. Navíc na těch letních scénách získává úplně jinou atmosféru.
Máš dvě dcery, chodí se na tebe někdy podívat?
Díky muzikálu Ostrov pokladů můžu konečně hrát i pro svoje děti, takže ano. Hrát pro děti je úplně jiné, jejich reakce jsou často dost nevyzpytatelné.
Změnilo tě nějak otcovství?
Dá se říct, že se teď probudím, podívám se na děti a jsem unavený. A nechápu, jak to zvládá moje žena. Nebudu tady mluvit o tom, jak je to všechno krásný, to samozřejmě je. Ale také je pravda, že od té doby, co se narodily, tak mě bolí hlava a jsem unavený. Já jsem takový, že se rád zapojuju do běžného domácího fungování, ale jsou věci, kdy třeba prvního půl roku je ten chlap zkrátka k ničemu, ale jen z toho pozorování a uvědomění si těch starostí, co děti znamenají, tak jsem z toho úplně vyřízenej. Pak ale přijdou krásné momenty spojené třeba s takovou dětskou dedukcí, upřímností a bezprostředností. Někdy i zjišťuji, že třeba starší dceru už občas ztrácím, protože manželka se na ni snaží mluvit německy a chodí i do česko-německé školky, jenže ona se ně mě pak podívá, mluví česky a najednou v té větě použije jedno německé slovíčko a já najednou nevím, co po mě chce. Němčinu docela ovládám, ale jsou specifická slovíčka, která zkrátka nevím, a dítě je ještě komolí. Ve výsledku už někdy nerozumím ani malému dítěti.
Náš web je především pro ženy, co ti na ženách imponuje?
(chvíle ticha) Nechci být tuctovej 🙂 Nechápu a je to pro mě neuvěřitelný, jak ženy dokážou přepnout s dětmi, jak začnou fungovat jako roboti. Mně třeba vždy přišlo, že máme hrozně hodné děti, které prospí celou noc, a ráno jsem se dozvěděl, že to není pravda. Je fascinující, jak žena v momentě, kdy se objeví v rodině dítě, dokáže fungovat úplně novým režimem, který bych do své ženy nikdy dřív nedokázal říct, to jsem koukal. Mně vždycky stačí jenom ta chvilka, kdy ona si potřebuje třeba odpočinout a já najednou musím obstarat pár minut děti. Během pěti minut jsem tak vyřízený jako podle mě ona za několik dní dohromady. Takže to je pro mě hodně fascinující. Pak také obdivuju, jak žena dokáže chlapa úplně parádně a přesně vytočit.
Tak ono to funguje i obráceně.
To ano, já to obdivuju na ženách a jsem rád, že to taky umím 🙂
Foto: se souhlasem Divadla Broadway
