Většinu svého života pobývá v zahraničí, New York se jí stal druhým domovem, přesto je Jana Zedníčková stále hrdou Češkou. Na našich stránkách s vámi sdílí tipy na zajímavá místa spojená s její největší vášní – současným uměním. Navštívila jich již tolik, že světlo světa spatřil i speciální průvodce, který vás provede po Praze, ovšem zcela jinak, než jste zvyklí. Zavítáte totiž na místa, o nichž jste možná neměli ani tušení.
Žijete dlouhodobě v Americe. Co Vás tam zavedlo a čemu se věnujete?
V době studií jsem si přivydělávala tlumočením a díky tomu jsem měla možnost dostat se na několik zajímavých akcí Rockefellerovy nadace. Lidé z nadace mě pak doporučili dál a postupně jsem se tak dostala až k práci pro Prudential, což je velká americká pojišťovna. Nejprve mě přesvědčili, abych pro ně rok pracovala, postupně mě přemluvili, abych zůstala ještě další a další rok, až jsem tam nakonec zůstala a šla i studovat na Wharton Business School. Po studiích jsem se však vrátila, protože mě to táhlo zpět do Čech. Jelikož jsem ale měla v USA přítele, po nějaké době nám došlo, že vztah na dálku fungovat nebude. Navíc jsme se věnovala projektům vyvíjejícím nové produkty, což mě dostalo k brandingu. Ten pro mě představoval spojení věcí, co mám ráda, tedy umění, designu a tvorby strategií. A New York je jedním ze světových center tohoto oboru. Tohle vše mě pak přimělo přestěhovat se do New Yorku, kde jsem si prostřednictvím networkingu hledala práci. Ta úplně první byla vlastně stáž, kdy jsem pracovala jako externistka pro jednu brandingovou firmu. Následně jsem se dostala do brandingové poradenské firmy Lippincott. V Americe je jich asi pět velkých, tak jsem je všechny obeslala a z jedné se mi ozvali. Zřejmě je zaujalo, že můj životopis nebyl úplně běžný, nadesignovala jsem si totiž vlastní včetně dopisního papíru. Začala jsem pro ně pracovat a zbytek je už historie.
Kde se u Vás vzala láska k umění? Hlavně tedy současnému, které má svá specifika.
Už od dětství mě dědeček vodil do galerií a asi jako jedno z mála zhruba tříletých dětí mě to bavilo. Máme to v rodině, dědeček tíhl k umění, maminka pro radost fotila a táta měl rád moderní design, takže jsem v lásce k umění vyrostla a často jsme i chodili do galerií a muzeí. A jelikož jsem minimalisticky založená, tak mě oslovilo hlavně současné umění, které je většinou takové odlehčenější, jemnější.
A tvoříte něco i sama?
Jako malá jsem chodila do výtvarného kroužku a také jsem vždy ráda fotila, hlavně lidi. Navíc tím, že pracuji s designéry, hodně se k různé tvorbě dostanu, třeba když se vytvářejí loga.
Hodně cestujete, tam se jistě dá nafotit spousta momentek ze života lidí?
To se určitě dá, ale já jsem velký introvert, takže nechci nikoho otravovat. Ale je fakt, že už nějakou dobu přemýšlím, že bych si pořídila nový fotoaparát a objektiv, což by mi pomohlo i právě k focení street photography.
Láska k současnému umění vedla i k tomu, že jste připravila průvodce po místech, která stojí za návštěvu. Můžete nám ho přiblížit?
Narodila jsem se a vyrůstala v Praze, kterou mám moc ráda a vždy, když jsem se bavila se svými známými, ptali se mě na různé tipy, co mají navštívit. Řekla jsem, že jim napíšu průvodce, ale takového, co nenajdou v knihkupectví. Takže jsem sepsala, kam za moderním uměním, tedy různé galerie a muzea, nebo jaká moderní architektura stojí za vidění, zkrátka věci, které jsem nenašla v jiných průvodcích. Třeba v Praze se nachází spousta moderních galerií, ale málokdo o nich ví. Součástí jsou také tipy na hotely a restaurace. Grafička a fotograf mi pak pomohli dát dohromady fotografie a průvodce byl připraven.
(Pozn. redakce: Průvodce je možné zakoupit v Book Therapy, Deelive a Kunsthalle.)
Procestovala jste toho už mnoho, kde se Vám nejvíce líbilo?
Těch míst je spousta, ale opravdu velké dojmy ve mně zanechala cesta, kterou jsem musela dlouho plánovat, a to Kapské Město. Město samo o sobě je moc hezky situované, kolem malebná krajina. I když jsou tam samozřejmě různé čtvrti a životní podmínky v některých z nich vámi často otřesou. Vzala jsem si místního průvodce a viděla, jak tohle město žije designem a všude je vidět spousta street art. Měla jsem štěstí, že v době mé návštěvy tam probíhal festival street artu, takže jsem se dostala i do ateliérů místních umělců a viděla věci, které člověk běžně nevidí. Kolem města se nachází spousta vinic, bylo tam také například nádherné muzeum ze staré sýpky na obilí, které stylově trochu připomínalo Sagrada Família v Barceloně. Příroda je tam hezká, dostanete se až na Mys Dobré naděje. Bylo to něco, co člověk nevidí každý den, zážitek, na který se nezapomíná. A už když jsem do Kapského Města přilétala, bylo to neskutečné. Letíte přes celou Afriku a krásně vidíte, jak se země mění, z úplně světlých barev pouště až po úplně tmavou zem.
Jednu dobu jsem si už musela zakázat jezdit do Itálie, protože jsem tam byla každý rok. Skvělá je Austrálie, kde zase objevíte úplně jiná místa. Istanbul se mi moc líbil, což bylo možná i dané tím, že jsem předtím pracovala na projektu v Kuvajtu a Dubaji, kde je sice zajímavá architektura, ale je to taková rychlokvaška. Když pak přijedete do Istanbulu a tam na vás dýchnou ta staletí historie, nedá se to popsat. Opravdu těžko vybrat jedno místo.
Náročné to muselo být v době Covidu. Dostala jste se vůbec domů?
V době Covidu se mi povedlo přijet zpátky domů, když se Evropa trochu v létě 2020 otevřela. Bude to znít zvláštně, ale tehdy se dalo létat jen přes Amsterodam a když jsem tam prošla celnicí, začaly mi téct slzy, protože tehdy člověk nevěděl, kdy se zas dostane domů. Jsou to chvíle, kdy začnete úplně jinak přemýšlet.
Zažila jsem ale i zajímavé momenty. Než byla možnost vrátit se zpět do Čech, chodila jsem v New Yorku alespoň na procházky a stalo se mi, že jsem stála na Time Square úplně sama. Jen všude blikala světla, reklamy a nikde nikdo. Mám i fotky, protože to už se mi nepovede. A i z Prahy mám pak podobný zážitek. Nemohla jsem spát a šla se projít, došla jsem pěšky z Bubenče až na Pražský hrad a byla tam hrozně brzy ráno. Nikde nikdo nebyl, jen nějaký dělník a mně se tak podařilo být úplně sama ve Zlaté uličce. Byl to neskutečný zážitek.
Když se vracíte domů, těšíte se také jako většina lidí na naše tradiční jídla?
Určitě jako spousta lidí žijících v Americe se těším na náš chleba, také si hned dávám párek v rohlíku s plnotučnou hořčicí, protože v Americe tohle zkrátka není. Nejen pečivo, ale i ta hořčice je úplně jiná. Když přijedu, maminka už má nachystané jídlo, protože už ví, co mi chybí. Jednou jsem se pokoušela v New Yorku upéct nějaké cukroví nebo uvařit zelňačku, ale moc to nejde. Něco jako kysané zelí jsem sehnala až v jakési polské prodejně, ale stejně to nebylo ono.
Zvažujete přesídlení zpět do Čech. Hraje v tom roli například i celková situace v Americe?
Samozřejmě ta společnost tam není pro slabé nátury. Navíc jsem trochu workoholik a vše jsem si tam vždy doslova vydupala, což vás postupem času unaví. Celkově se mi však těžko smiřuje s tím, jak tamní společnost dokáže být někdy až krutá a hodně rozdělená. Mám evropské hodnoty a vnímání, takže třeba zakazování knih ve školách, zhoršující se práva žen a určitá zvláštní konzervativnost, k tomu neochota řešit zvyšující se počty případů střelby, s tím se nějak neumím smířit. I když žiji v New Yorku, kde je společnost liberálnější, stejně se mi stává, že jsou témata, o kterých nemohu mluvit ani s přáteli. Začnou se tak ve vás mísit pocity, jestli s tím můžu něco dělat nebo jestli to mám zapotřebí. Amerika mi ale hrozně moc dala, dostala jsem se k zajímavé práci a projektům. Velmi si cením, že můžu dělat trochu i na dálku a přemýšlím, jestli by se dalo nějak domluvit, že bych přesídlila natrvalo. Rodina nemládne, mám synovce, se kterými chci trávit čas, takže často jezdím na dovolenou do Evropy. I když většinu života žiju jinde, kořeny mám tady, Praha je zkrátka domov.
Zažila jste v Americe něco hodně silného?
Většinou člověku nejvíc utkví spíše katastrofické momenty. Byla jsem v New Yorku již v době, kdy ještě stála Dvojčata a samozřejmě i potom. Tohle bylo hodně silné. Člověk zná to místo, má ho zafixované i jako takový orientační bod a najednou tam přijedete a celý ráz města je úplně jiný. Chvíli mi trvalo, než to hlava pobrala. I dnes je zvláštní tam jít a vidět stopy po těch věžích.
Pak se stanou věci, kdy i tak velké město jako New York se stává menším, než se zdá. Kdysi, když jsem tam přijela, nastal velký blackout, asi 3 dny bylo město bez proudu, do práce jsme chodili pěšky a lidé najednou začali spolupracovat. Restaurace vytáhly gril a začaly na ulici připravovat jídlo, aby se jim nezkazily zásoby z mrazáku a celkově člověk viděl tu přátelskou tvář města. A třeba po hurikánu Sandy se mnou bydlela asi měsíc kamarádka, protože druhá část města, kde měla byt, byla neobyvatelná. Tyhle události celou společnost zase zlidští.
Dají se nějak porovnat i jednotlivé části Ameriky?
New York je hodně namíchaný, je tam hodně cizinců, v Bostonu už je společnost tradičnější. V Kalifornii společnost tíhne jinam, třeba přátelé, co se tam přestěhovali, během chvíle začali sportovat, jíst zdravěji a podobně. Zajímavé pro mě bylo, když jsem jela do Savannah a Charlestonu, což jsou oboje tradiční jižanská města, že každé přistupuje zcela jinak ke své historii. Všude bývaly plantáže a otroctví, ale když projdete muzea v Savannah, průvodci o tom bez problémů hovoří, kdežto v Charlestonu už o tom příliš mluvit nechtějí, zaobalují to. V Texasu je vše rozsáhlé, Austin pak obývají spíše studenti a panuje tam taková startupová kultura. V Louisianě, která je tradičnější, bylo zajímavé vidět, jak vše renovují po hurikánu Katrina. Určitě vám to dá perspektivu, když Ameriku trochu procestujete, ta země je obrovská.
Žila nebo chtěla jste žít třeba i jinde než v New Yorku?
Měla jsem štěstí, že jsem žila nějakou dobu v Londýně. Tehdy na mě působil trochu uzavřeně, ale možná už je to jiné. V Belgii jsem také pár let žila, kde to bylo výjimečné, protože máma nás učila doma a vlastně jsme byli prvně mimo hranice naší země. Tam bylo zajímavé sledovat vztahy mezi Vlámy a Valony. Moje maminka pochází z Popradu a za babičkou jsme jezdili do Bratislavy, takže i Slovensko je mi velmi blízké a bylo pro mě zvláštní, když se země rozdělovala. Ať už jsem ale kdekoliv, vždy jsem byla hrdá na to, odkud pocházím. Člověk se začne cítit doma tam i tady, v obou zemích se snažím udržovat přátelství, ale Amerika je taková, že se tam člověk musí umět víc prodat a mít ostřejší lokty.
Co je Váš sen do budoucna?
Cestovatelských mám spoustu, třeba jsem ještě nebyla v Japonsku, to je zajímavá kultura. Pak mám odmala ráda egyptské dějiny, takže i tam bych se chtěla podívat. Jinak bych do budoucna ráda pro své týmy dělala mentoring a vytvořila si takové portfolio svých brandingovych služeb. Častokrát jsem pracovala s různými startupy, kterým jsem pomáhala vytvořit značku, vypiplat ji. Tohle je skvělá práce, jdete na jednání jako vyčerpaný člověk a odcházíte nabitá energií a máte pocit, že jste udělala něco důležitého, zajímavého. Do toho budu moc ráda psát blogy a třeba další průvodce. Potřebuji se zapojovat do různých věcí, pomáhat něco posouvat a stále zaměstnávat mozek. Ráda se dozvídám něco nového, nemohu jen sedět na místě, musím se rozvíjet. Hrozně mě baví, když můžu spojit to, co mám ráda – design, umění a strategické myšlení.
Zmiňujete další průvodce, máte již nápad?
Sepsala jsem Prahu, ale mám i další místa po Čechách, takže mohu udělat pokračování, vlastně už je tak trochu předpřipravené. Moderních průvodců moc není, tak jsem si začala říkat, že bych obdobně mohla zpracovat celou sérii, různá města. Ale asi bych tam musela nějakou dobu žít a najít tamní spřízněné duše, lidi, kteří znají i třeba místní umělce. Vždy jsem měla štěstí, kamarádky tomu říkají Vacation karma, že se mi daří na různých cestách a výletech potkat velmi zajímavé lidi. Mohla bych ale připravit třeba New York, i kolem něj existuje spousta míst, která málokdo zná a stojí za vidění. Přitom stačí sednout na vlak a za 40 minut jste na strašně zajímavém místě.
Foto: se souhlasem Jany Zedníčkové
