Milovala i kámen u cesty a láska z ní doslova vyzařovala. Byla herečka, ale její život byl pravdivý. Éterická bytost v ženském těle, přes všechno, co těžkého se jí přihodilo, nepřestala věřit v dobro.
Věřila, že úsměvem se dá změnit svět, ale nerozdávala umělé úsměvy na všechny strany. Za jediný smysl svého života považovala lásku, ale nechlubila se, kolik mužů by jí leželo u nohou, kdyby jen kývla. Své osobní trauma ze znásilnění sovětskými vojáky z konce války, bylo jí v té době 15 let, maskovala ironií a sarkasmem vůči mužům. S humorem sobě vlastním říkávala, že nesnáší sex, sport a politiku, a muže považovala za omyl přírody.
Způsob lásky Květy Fialové byl všeobjímající cit něhy, radosti a souznění s celým světem. Milovala lidi, měla mnoho obdivovatelů a přátel, úctu svých hereckých kolegů i odborné kritiky. Byla herečka s mimořádným charismatem, její velké divadelní a filmové role jsou nezapomenutelné. Kromě divadla hrála ve více jak 120 filmech, mnoha televizních seriálech a inscenacích, rozhlasových hrách.
Avšak víc než o herectví častěji mluvila o duši, Bohu, reinkarnaci, Vesmíru, zajímala se o buddhismus. Pro některé se tak stala snílkem, praštěnou ženskou hrající roli Múzy zamilované do veškerenstva. Nevyznávala žádné konkrétní náboženství, šířila dobro a úctu ke Stvoření. Milovala knihu Prorok, nádherné poetické eseje libanonského filosofa a básníka Chalíla Džibrána, a často o ní mluvila jako o zdroji své inspirace, jistoty a síly.
Mnozí na její víru pohlíželi shovívavě, tak trochu jako na řeči zmatené, ulítlé paní ve středním až starším věku, a nebrali její slova vážně. Přesto i ti, kteří její světonázor nesdíleli, ji měli v úctě a cítili respekt k jejímu herectví a osobnosti.
Květa Fialová často zdůrazňovala důležitost přátelství a soudržnosti mezi ženami, závist a malichernost komentovala s humorem nebo ironickou poznámkou. Byla jemná a smířlivá, plná pochopení. Se skutečně velkým despektem se vyjadřovala jen o těch, kteří v jejích očích společnosti hodně škodili, obvykle o politicích. Obdivovala Václava Havla a často vzpomínala na Jana Wericha. Je autorkou několika knih vzpomínek, ve kterých se ohlíží za svým osobním a hereckým životem.
Narodila se českým rodičům na Slovensku, kde prožila celé své dětství. V roce 1938 se rodina musela přestěhovat do Čech, na nátlak slovenských nacionalistů. Přes všechno trápení a nemoci, kterými prošla, navzdory tělu, které považovala za dočasnou omezující schránku duše, byla věčnou a svéráznou optimistkou. Ve druhém manželství, s režisérem Pavlem Hášou, se kterým měla hluboký přátelský vztah, se jí narodila dcera Zuzana.
Jsi bytost bez hranic, řekla, a 26. září 2017, dva týdny po svých 88. narozeninách, se jí stala.
Narození: 1. září 1929, Veľké Dravce, Československo.
