Někdy dlouhé roky pracujeme na nějaké nemoci, než se projeví. Naše tělo vydrží hodně. Hlavním problémem v našem životě jsou potlačené emoce, které jsme začali skrývat jak před druhými, tak před sebou samými, až se stane, že se nevyznáme v sobě samých.
.
.
Odpojili jsme se od sebe samých a pak si myslíme, že někdo druhý nás může poznat lépe než-li my, jak se cítíme. Jak je možné, že jsme zapomněli, že pocity nemohou být dobré nebo špatné, ale zkrátka a jednoduše je prostě jen máme?
.
.
Přiznáme-li si, jak se cítíme a nevyhovuje-li nám to, můžeme to změnit. Ano, to přiznání se nám někdy nechce, protože máme ještě další starost. Mìsto toho, abychom se zaměřili na sebe a to, jak se cítíme, řešíme, co tomu řeknou druzí a jak nás budou hodnotit. A tak raději všechny naše pocity potlačíme, a stáváme se tak netecnými k sobě i k druhým. Potlačujeme-li to, jak se opravdu cítíme, ztrácíme tak svou moc a nepoznáme tak, že může přijít bolest.
.
.
Začněme tak vnímat své pocity a pracovat s nimi – neměli bychom tak bolest a různé nemoci.
.
.
Dovolme si sestoupit do vlastního nitra, vnímáme to, jak se cítíme a postarejme se o sebe. Převezměme zodpovědnost za svůj život i za své pocity. Proč? Protože vzdáme-li se svých pocitů, vzdáme se i své moci. .
