Znáte to taky? Ty dny před. Před tím, než to vypukne. Připadá mi to často jako před bouří. Venku je dusno. Mračna se stahují a začnou burácet hromy a blesky.
Taky je vypouštím
Jsem protivná. Vážně jsem. To, co mě na příteli celé tři týdny baví a čemu se směju, mě v těchto pár dní neskutečně s… štvě *smile* Jeho vtipy nejsou vtipný, činy dost dobrý a nápady zajímavý.
Taky jsem dost nesoustředěná. Narážím do stěn, věci mi padají z ruky, zapomínám mobil, nevypínám spotřebiče před odchodem z domu a je jen štěstí, že mě na silnici zatím nic nesrazilo.
Uklízím. Marie Kondo by ze mě měla radost. Třídím skříně takovou rychlostí, že se pak po týdnu (až to přejde) divím, kam mi zmizelo moje oblíbený tričko. No kam? Je v koši na textil. Protože v tu chvíli oblíbený není, nenosím ho a nosit nebudu. Tečka.
Brečím. Nad svým životem, nad životem lidstva, nad stupidním seriálem. Trápí mě, co bylo, co není a co určitě NIKDY nebude.
Když prší
A pak to přijde. Tolik očekávaný déšť. Dusno ustoupí, vše se odplavuje. Začínám tvořit. Moje energie vejde do psaní. Nestíhám svým myšlenkám. Valí se ze mě jako proud vody. Píšu, píšu a zase píšu. A děkuji za to, že si to můžu dovolit.
S přítelem otevíráme témata, na který jindy není čas. Který jindy zůstávají pod povrchem. Ale teď musí ven. Jsme si zase o něco blíž…
A pak ten klid
Když to vše odchází, když je vše napsáno, v bytě uklizeno, tělo očištěno. Když se můžu zase nadechnout do nového dne, do nové fáze, do nového života…
Zase znovu věřím, že VŠECHNO JE MOŽNÉ a ŽE VŠE JE TAK, JAK MÁ BÝT.
