Než odjedeš
Dnes v horečce jsem si uvědomila, že za měsíc už to bude rok, co jsem tě poznala. Za měsíc budeš někde v Etiopii u lékařů bez hranic a já budu doufat že se ti tam nic nestane.
Čas je pojem relativní. Přesto, když si vzpomenu na tebe, je rok dlouhá doba. Jak to vím? Při vzpomínce na ty krásné první chvíle našeho poznávání mám pocit, jako by se to stalo někde v dálce, dokonce mimo mě. Jako bych si ani neuvědomovala, že tyto pocity jsem kdysi prožívala já, ale nějaká úplně jiná cizí osoba, která měla mou tělesnou schránku.
Stále si pamatuju vůni tvé kůže. Typickou vůni domova, když jsem poprvé vešla do tvého bytu. Jak je možné, že takové maličkosti mám v živé paměti, a dokonce bych odpřisáhla, že tu vůni právě teď v horečce cítím. A přitom už je to rok. Rok, kdy jsem se cítila šťastná a milovaná.
Jako by bylo předpovězeno, že s odbytím půlnoci, kdy se pomyslná ručička ukazatele přehoupla z roku 2017 na rok 2018, všechno to krásné skončí. Možná o je úplně jinak. Možná bych měla děkovat roku 2018, protože s Tebou se žít nedá. Je těžké žít s někým, kdo nikdy nebude věrný. Ani mě, ani té předešlé a ani té, co bude po mě. Tak proč při vzpomínce na ty první chvíle, stále ještě cítím poslední zbytky hormonů štěstí, které se snaží vykřesat poslední zbytky něčeho hezkého, co trvalo tak krátce…
Možná, že nový rok za to ani nemůže. Možná to bylo jen blbé načasování. Možná ještě ucítím trochu štěstí, které už si sotva pamatuji. Až se ochladí, vytáhnu ze skříně ten podzimní kabát, ve kterém jsem Tě poznala. Který si mi toužil ve vlaku rozepnout, když si mi šeptal, jak moc mi to sluší. Teď už bez tebe. Nejen duševně ale i fyzicky, protože nás už bude dělit od sebe ne jen duševní hranice, ale i hranice reálná. Moře a několik tisíc kilometrů.
Rok je krátká doba. Nemůžu na Tebe zapomenout. Líbám Tě…
