ZDRAVÍm celý ÉTER,
přináším nám příběh s číslem 93.
Volá mi paní, maminka dvou dětí, něco řešíme.
Až se dostaneme k postavě a tzv., jak to ona nazvala,
vytahanému břichu, kdy ještě NEměla čas začít cvičit,
v tu chvíli se znova nadechne a opraví se na: “No, spíš jsem líná”.
Pobaveně jí pogratuluji k upřímnosti k sobě samé a za odvahu to sdělit
i někomu jinému, vypustit nahlas, setkat se tváří tvář s pravdou.
Jelikož máme obě několik minut k dispozici, navedu jí rovnou do pozice STOJÍCÍ SOCHA
a vysvětlím DÝCHÁNÍ. Ihned praktikuje.
Poté mi říká: “Jsem sama zvědavá, kolikrát denně si na to vzpomenu
a udělám to”.
Chápete ten skvělý rozměr?
Byla už nyní přesvědčena, že to zvládne, i když si není jistá, jak ČASto.
Kdyby tomu bylo obráceně řekla by třeba:
“Tak to jsem zvědavá, jestli si na to někdy vzpomenu”.
Je přímo povzbuzující zažívat takto PŘÍNOSné hovory,
které někomu pomohou k lepšímu osobnímu já.
Navíc vedle ní celou dobu byla dcerka Viki, která se díky tomu začne kopírováním,
okukováním, napodobováním též zlepšovat a co víc můžeme dětem dát,
než ŘÁDný příklad a ukázky, jak ANO či NE.
A až půjde do školy, již to bude mít v osnovách školní docházky,
kdy každá hodina začne jednou pohybovou pozicí.
Rozměr nadlidský a dechově jednoduchý.
Děkuji za tento hovor a vitální energii, kterou paní přinášela.
Prý se potkáme, takže až pojedu do KV (svého RODiště),
mám tam další dušičku, se kterou může být PŘÍJEMné se potkat.
Asi jste již pochopili, že jsme spolu sice hovořily, ale zatím nám chybí poznání se osobně.
S přáním uvěDOMOVání si se,
se loučím na 9 dní, za 10 zase něco přinesu a podělím se s Vámi všemi.
WV
