O víkendu jsem dělala trochu pořádek ve starých fotkách. Tedy chtěla jsem,ale jako vždycky jsem se zasekla u prohlížení. A uvědomila jsem si jednu věc. Na skoro všech fotkách, které mám z mládí a dětství, se šklebím , jsem tam vážná bez úsměvu. Takhle z 18 let je jedna z mála, kde se směju. Byla jsem totiž focena tak, abych to nevěděla a nestihla jsem se “maskovat”. Měla jsem totiž hodně velký předkus. Děti se mi hodně smály. Přezdívek mi daly nepočítaně, a moc lichotivé nebyly. Dnes bych nad tím mávla rukou, tehdy mě to ale trápilo tak, že jsem se nechtěla smát, a držela se hodně stranou. Sebevědomí jsem měla hodně na nízko, spíš až na nule. Táhla jsem si ten pocit sebou hodně dlouho až do dospělosti, kdy jsem pochopila, že kdo se mi posmívá, nestojí za jediný můj pohled. Přesto takový ten malý červíček malé ustrašené holky ve mě zůstával dál. Dost k tomu přispíval hloupými poznámkami můj bývalý manžel. Pocitů méněcennosti mě zbavil můj současný muž. Přesto občas mám hopdně špatný pocit, kdy se dere nízké sebevědomí nahoru. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se naučila mít se ráda. Když mluvím s lidmi o sebevědomí,. překvapuje mě, kolik lidí má, nebo mělo stejný problém. I takoví, do kterých bych to neřekla.Tak se ptám. Jak to máte vy? Umíte se mít rádi, nebo za sebou táhnete svoje nízké sebevědomí jako kouli na noze?
sebavedomie je dôležité no tiež nie je dobre keď je prehnané.
Jano, díky za zamyšlení. Patřím také k těm mnoha, kterým se ještě občas dere na povrch nízké sebevědomí – a to už jsem hodně zapracovala na tom, abych tohle skóre vylepšila. Dodneška si pamatuju tátovu poznámku (dnes už vím, že nebyla míněna špatně) o mé postavě, nikdy jsem nebyla hubená a navíc mi brzo vyrostla prsa, což jsem se snažila zakrývat, protože jsem těžce nesla narážky kluků, takže se dodnes hrbím… Kromě toho od základky nosím brýle, což taky mezi dětmi nebyla žádná hitparáda a sem tam nějaká poznámka padla. A já si to všechno brala moc osobně. Manžel mému sebevědomí dal totálně na frak a z toho dna, kam jsem se dostala, se škrábu doteď. Vlastně až čím jsem starší, tím víc ztraceného sebevědomí nalézám a tím jsem spokojenější a snad i trochu sebevědomější…
Držím nám všem palce, ať každá známe svou hodnotu, nepodceňujeme se a nepřikládáme až takový význam názorům okolí.
Krásná fotka. Každý jsme měli v pubertě asi nějaké “trable,” které jsme se snažili skrývat. Naštěsí jsem z toho vyrostla a přítel mě bere takovou, jaká jsem, takže nemám potřebu nad svými nedostatky nějak víc přemýšlet.
Jako mladá jsem sebevědomí neměla žádné, byla jsem silná, nehezká holka. Z chudé rodiny, takže jsem nosila věci po bráchovi, hodně doma šité, pletené a jinak vyráběné oblečení, atd. Stříhala mě sama maminka.
V mládí jsem sebevědomí neměla, první manžel mě hodně ponižoval, jednal se mnou jako se služkou, nadával mi, že jsem tlustá a hnusná. Že nic neumím, atd (dnes vím, že neměl pravdu!)
Byla jsem sice z chudší rodiny, ale uměla jsem vařit, šít, plést, starat se o dceru, byla jsem slušně vychovaná a hodná holka (moje smůla).
Až nyní, se svým druhým manželem, se cítím jako normální člověk, mám se ráda, manžel mě skoro denně říká, že jsem krásná, že mě má rád nebo mě miluje…a je to zcela jiné než dříve. I díky ženám.sro jsem se hodně naučila o tom, jak se mít ráda.
Je pravda, že v pubertě jsem moc sebevědomí neměla. Ovšem časem jsem zjistila, co mi sluší, v čem se cítím dobře, tak už nějaké to sebevědomí mám, co se týče vzhledu. Ovšem pořád si stojím za tím, že krása (vnější) není všechno a snažím se ocenit a budovat i další přednosti.
Krásná fotka z mládí…nad svým sebevědomím dlouhá léta nepřemýšlím, vlastně nevidím žádný důvod, proč bych měla.