Milé ženy, podělím se s Vámi o skutečný příběh mého života, který mi vzal kousek zdraví, ale mnohé mi dal. Která z Vás se bojí nemoci, berte ji jako dar. Ona Vás pak obohaatí o to, co byste jinak nezískaly.
V roce 2005 jsem onemocněla. Napadl mě zlatý stafilokok. Usídlil se v mém pravém uchu a pomalu se šířil dál. Nic mě nebolelo, ani jsem netušila co mě čeká.
Šli jsme spát. Muž jako vždy ihned zabral, ale já měla divný pocit jako by se mi hlavou rozlévalo teplo a tlak. Připadalo mi, že ztrácím vědomí. Snažím se vzbudit muže, ale marně.
Ráno muž vstává do práce a mě budí potřeba. Vstanu, a v tu chvíli ležím na zemi. Svět se se mnou točí, je mi zle. Můj Jirka mě ihned pomohl na nohy a hle, na polštáři mám tratoliště krve a hnisu o velikosti talíře. Sanitka mě odváží do nemocnice. Vyšetření ukazuje na silný atak infekce. Následuje léčba antibiotiky kapačkami. Mě je ale pořád hůř. Moje játra kdysi po žloutence odmítají pracovat. Nemám rovnováhu, neslyším, třesu se jak ratlík, chce se mi zvracet. Trvá to již deset dní. Měla bych jít na operaci, ale v tomto stavu to nejde. Mám však štěstí na lékaře, který uznává že tato cesta vede k mému konci. Propuští mě domů a doporučuje mi abych sama hledala pro sebe uzdravení. Dodnes jsem mu za to vděčna.
Trvalo to ještě celé tři roky než jsem našla opravdovou pomoc. Byly to tři roky ježdění po léčitelích, utrácení peněz za “stoprocentně” fungující preparáty. Když už jsem před vánoci v roce 2007 doma doslova lezla po čtyřech a byla jsem již smířená se smrtí, přišla pomoc. Tak to bývá. Nebudu zde popisdovat o co jde, mnohé z Vás by si myslely že dělám reklamu. To ne, ale mohu vysvětlit. Smysl mého článku je, aby dal naději a sílu ženám které zdravé nejsou a bojí se že nezvládnou překonat nemoc.
Mě je nyní 67 let. Jsem máma pěti dětí, mám pět dospělých vnoučat a dokonce mám už i pravnoučátka. Přesto, že jsem musela dlouhodobě trpět, jsem dnes zdravá a vitální. Sice neslyším na pravé ucho, ale jinak mi tělo slouží dobře. Jsem nadšená turistka. Podnikáme s mužem dlouhé tůry po našich kopcích a horách. Dokážeme za den zvládnout až 30 km, nebo se vyškrábat strmým terénem někam, kde vidíme do kraje. Naše Země skýtá tolik krás, že je škoda nevidět je.
Každá z nás má proč žít a za svůj život i něco vytrpět. Děvčata, ženy, mámy, babičky, vspomeňte si že se říká, že ženská vydrží víc než člověk!
🙂
Ze Šumavy zdraví Vlaďka Jana Bujakowská
