Byl to naprosto normální, všední den. Byla to středa. Každou středu jsem jezdila do práce v šest ráno.
V 5 hodin mi zvonil budík. Byla jsem úplně vyřízená a nemohla jsem vůbec otevřít oči. Říkala jsem si, že jsem měla jít dřív spát a že tedy pojedu déle. Došla jsem si na záchod a znovu jsem si lehla. Přitulila jsem se k manželovi a okamžitě jsem usnula.
Až v 7 hodin, když už mi budík zvonil jako splašený, jsem dokázala otevřít oči a vstát. Vstát je silné slovo. Stát nešlo. Moje první bylo: „Sakra, musím do práce.“ Vstala jsem a šla jsem do šatny se obléci. Cestou jsem narazila do dveří v ložnici. Myslela jsem si, že je to tím, jak jsem rozespalá. Ale nešlo mi vůbec zaostřit nebo stát bez držení se zdi. Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Bez ohledu na to, že v posteli ležel manžel (v tu dobu ještě přítel), chvátala jsem dolu za maminkou. Naštěstí byla doma. Opatrně jsem sešla ze schodů.
Cestou jsem si musela držet jedno oko, abych vůbec viděla. Přišla jsem k mamce do ložnice, ještě ležela, když mě uviděla, vyskočila z postele a zajímala se, co mi je. Ale já to nevěděla. Jen mi bylo děsně zle. Neviděla jsem, každé oko koukalo jiným směrem, nedokázala jsem přemýšlet, nemohla jsem stát na nohou, bylo mi na zvracení. Mamka byla zoufalá. Volala mému obvodnímu lékaři a ten, jelikož věděl, že den před tím jsem u něj byla kvůli včele, řekl mamce, aby mě odvezla na oční pohotovost. Že to bude mít nejspíš nějaké spojení se včelou.
Upřímně, na manžela ležícího nahoře jsem úplně zapomněla. Jediné nad čím jsem přemýšlela, byla ta bolest, ta bezmoc, ten strach.
Cesta autem byla horor. Myslela jsem si, že umírám. Že je tohle ten konec. Přála jsem si umřít. Aby už ta bolest odešla.
Na oční pohotovosti bylo narváno. Asi dvě hodiny jsme čekali ve frontě. Mezi tím jsem několikrát zvracela. Mohli jsme předběhnout, mohli jsme říct, že je to akutní, ale my to nevěděli. Mysleli jsme si, že je to od včely. Nějaká záhadná reakce. Nikoho nenapadlo, že to může být tohle.
Když jsem vcházela do ordinace, všimla jsem si, že ten doktor je děsně hezký. Jo, já vím. Přece jsem neviděla. Ale když jsem si zakryla jedno oko, tak jsem alespoň trošku viděla a musím uznat, že to byl nádherný, mladý, charismatický a hlavně chytrý doktor.
V ordinaci jsem znovu několikrát zvracela. Doktor mě ani nemusel vyšetřovat, stačil jediný pohled a hned věděl. Bylo pozdě.
Nevím, co se dělo. Nepamatuji si to. Jen vím, že mě sestra vezla na vozíku pryč. A pak mám tmu. Jak po pořádném flámu.
