Po zahradě nám běhá několik slepic. Říkáme jim Milušky a jsou to slepice rozmazlené a přítulné. Člověka až překvapí, jak se tento tvor může na vás upnout a opravdu za vámi běhat jako pejsek, nebo posedávat ve vaší blízkosti kdykoliv je to jen možné.
Dávají nám krásné vajíčka a s chutí se pustí krom zrní a granulí i do zbytků z kuchyně….děti a manžel jsou vybíraví, takže si Milušky nestěžují.
Rozhodla jsem se proto využít nabídky a odkoupit roční slepice z velkochovu, abych rozšířila počet slepičích spolubydlících.
Když jsem ale vypustila ty chudinky na zahradě a uviděla je, dost mě to vzalo.
Byly oškubané, bílé hřebeny, přerostlé a zakroucené drápy.Takové zbídačené nebožátka, které vůbec netušily, jak se vlastně žije slepicím.
Celý dosavadní život trávily v malé kleci s několika dalšími, bez slunce jen při žárovce, prostoru tolik, že neroztáhnou křídla a pod nahama rošt, na kterém stojí celý den.
Říkala jsem si, že jestli je tohle O.K., tak už vážně ničemu nerozumím! Jak může takováto chudinka dát “dobré vajíčko”?
Já myslím, že i slepice si zaslouží soucit…řekněme si na rovinu, nejsou to myslitelé, ale mají opravdu velké srdce a dokáží být vděčné a šťastné, když dostanou co potřebují…. slunce, vodu, kousek zahrady, nebo dvorku a každý den plnou misku.
Proto se za ně moc přimlouvám. Máme možnost svým každodenním rozhodováním ovlivňovat svět. Nejsme bezvýznamní! Já si pokaždé vzpomenu na to přísloví:”Každá kapka mění moře.”
Loučím se písní…”chlapci a děvčata, pěstujme slepice , země je kulatá a místa je tu dost.”
Přeji hezký a slunečný den.
