“Canisterapie aneb léčebný kontakt psa a člověka. Pes svou přítomností dokáže vyvolat dobrou náladu všude tam, kde je jí nedostatek. Využívá se různých druhů plemen, s průkazem původu, ale i bez něj.”
Svůj příběh Vám poví mopsice Ája.
Ahoj, jmenuje se Ája. Většina z vás mě zná z výstav, vždyť už jezdím spoustu let:-).
Narodila jsme se v roce 2006 v chovné stanici Otakon, odmala jsem byla takovou princeznou hýčkanou, a tak se chovatelé rozhodli, že budu jejich štěně, které z vrhu zůstane doma.
Náhoda či osud mě však v 9 měsících zavál k jedné slečně, která přišla o štěňátko a já jsem k ní jela jen na návštěvu na 14 dní. Jenže se z nás stala dvojka nerozlučných kamarádek a z té návštěvy se stal domov a nejkrásnější přátelství.
Vlastně odmala jsem si dokázala získávat lidská srdce. Moje nová panička mě brala zkrátka všude, je zastánkyní toho, že nemá psa na ozdobu, ale je to její přítel a parťák. První rok jsme bydleli v Praze, chodila jsem do velkého parku Folimanka, navštěvovala restaurace a zahrádky. V létě jsem navštívila své rodiče v Otakonu a dokonce jsem podnikla adrenalinovou jízdu v kanoi a sjela s paničkou Vltavu. Po nějaké době se moje panička stěhovala k rodičům, kde měla svého prvního hafíka šarpeje Enkiho. Navázala jsem tak nové kamarádství s dospělým psem, který se ke mě choval moc galantně a já ho občas zlobila. Prožili jsme spolu krásné dva roky než Enki ve 13 letech umřel.
Pak se moje paní rozhodla, že nastal čas mít vlastní bydlení a tak jsme se přestěhovali do Mladé Boleslavi, vlastně jen o 15 km od domečku, kde jsme dosud bydleli. A je to super, protože aspoň častěji jezdím na návštěvy k lidské babičce:-)
Minulý rok jsem absolvovala i její firemní teambuilding, kde moje paní skákala tandem. Já trnula hrůzou na zemi a pak jsem ji moc moc vítala, když mi „spadla“ z nebe.
V létě panička slyšela v místním rádiu informaci o tom, že se bude konat kurz Canisterapie. Věděla jsem, že mě čeká něco nového, byla to příležitost, jak poznat nové psí kamarády v novém městě, jak se naučit další pro mě vlastně nové povely (protože mám svou hlavu a kromě „Ke mě“ mě bylo všechno fuk) a také jak někomu udělat radost.
Bylo letní páteční odpoledne a psí areál byl relativně plný lidí se psy. Paní trenérka, která vedla tento kurz nás přivítala na první hodině a sdělila nám plán výcviku. Pak jsme se představili a trenérka každého pejska trošku „proklepla“, zda není agresivní a zda má potenciál stát se psem „Canis asistentem“.
První hodina …a já prošla, panička na mě byla hrdá a řekla mi, že uvidíme, zda půjdeme ke zkouškám, neboť povelů je hodně a že chápe, že už nejsem nejmladší. Zkrátka ať to beru tak, že to je taková psí škola, kde budeme trávit pátky, pokecáme s kámoši a něco se naučíme.
Canisterapeutický kurz měl rozsal 10 hodin, cvičení a praxe v LDN. Každou hodinu jsme se naučili něco nového a pak doma pilně trénovali.
Povely -sedni, lehni, vstaň, otáčení u nohy, chůze, běh a povel zůstaň, který nemám ráda. Panička se mnou třeba chodila na poštu a já měla čekat, občas jsem zlobila a utekla.
Nicméně nastal den D, den kdy se psí žáčci sešli, aby složili zkoušky a stali se Canis psem. Zkouška měla dvě části, první byla hlavně o povelech – to jsem měla skoro plný počet bodů (nejde mi aport), ale dohnala jsem to na dalších povelech, které jsem měla za plný počet. První část byla za mnou a vypadalo to nadějně, dostávám pamlsek a čekám až i ostatní hafíci tuhle část absolvují a přejdeme k další etapě zkoušky.
Druhá etapa, byla více o konktaktu s lidmi. Pejsek musel absolvovat ve skupince lidí, hlazení, česání srsti od cizího člověka, sundání obojku. Poté projít tzv. úzkou uličkou, jejíž zdi tvořili právě lidé. Opět povel zůstaň a človíčci přes pejska přecházeli. Během celé doby vše sledovala paní zkoušející, která nás viděla poprvé v životě, pejsek se nesměl bát, být agresivní… za chování ve skupině se zase davály body. Následovala scénka, kdy hafík je u lidí a najednou odněkud přiletí lahev, opět nesmělo dojít k agresi pejska. Pak přijel vozíčkář, paní s berlemi a nebo se otevřel dešník. I tohle jsme museli absolvovat.
Čekání-čekání-čekání.
Verdikt – mopsíci Ája Otakon se stává canis asistentem, tj. pejskem, který může chodit dělat radost do nemocnic, domovu seniorů a dětských domovů.
Ája spadá do skupinky canis asistentů pod záštitou dobrovolnického sdružení, které je v Klaudiánově nemocnici v Mladé Boleslavi.
Její práce spočívá v tom, že má domluvené návštěvy v LDN či dětském domově. Zkrátka dělá radost, nechává se hladit a dostává piškotky.
Osvědčení trvá vždy na jeden rok, neboť povaha psa se mění, a tak po roce následuje prozkoušení.
Cena canis kurzu se liší, může být od pár set korun až po xx tisíc. Nás kurz stál 500 Kč díky dotacím, které nemocnice získala.
Zdroj foto:Pixabay.com
