Hippokratés z Kósu (460 př. n. l., Kós – ca 377 př. n. l., Larisa v Thessálii), řecky ῾Ιπποκράτης, byl nejslavnější lékař starověku a „otec medicíny“, zakladatel racionálního lékařství.
Hippokratova přísaha
Kompletní znění Hippokratovy přísahy, kterou skládají všichni lékaři před převzetím lékařského diplomu a stvrzují slovním slibem:
Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklépia a Hygieiu a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat.
Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou pro mne jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.
Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.
Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k abortu – vyhnání plodu.
Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění. Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.
Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co se nesmí sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.
Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si vážnost všech lidí po všechny ty časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.
Hippokratova přísaha v současnosti
V dnešní době jsou některé body této přísahy spíše úsměvné. Např. skutečnost, že dnes studuje medicínu mnoho žen, což je určitě dobře. Stejně tak pasáž „nebudu řezati tělo“ se porušuje už několik století (např. při rozvinuté skolióze). Nedávno jsem četla, že některé medicínské fakulty si Hippokratovu přísahu přizpůsobily dnešní moderní době, nicméně to nejvíce podstatné tam zůstalo. Kolik je na tom pravdy, to nevím, nicméně obecné etické zásady jako je slušnost, ohleduplnost a vzájemná úcta jsou pojmy, které mají platnost i v dnešní době. Největší změny nastaly ve vztahu lékaře a pacienta, který se s rozvojem medicíny změnil z paternalistického na partnerský.
Dalo by se říci, že v některých bodech se přísaha přežila a dnešní době nemá co předat. Opak je však pravdou. V dnešní době, kdy se medicína rozvíjí neskutečným tempem, se pomalu vytrácejí dobré vztahy mezi lékařem a pacientem. Pacient se stále více stává jakousi spíše materiální substancí. Lékaři často vykonávají svoji práci pod tlakem prostředí, pojišťoven, farmaceutických a jiných firem. Vytrácí se slušnost, empatie a dobré mravy. Zároveň upadá morálka ve společnosti.
K lékaři přicházíme s tím, že nás něco trápí (bolest, nemoc apod.) a očekáváme, že nám pomůže. Chceme lékaře, který nás bude chápat a bude se nám snažit nějakým způsobem pomoct. Bohužel se setkávám s klienty, kteří mi řeknou, že raději jdou ke mně než ke svému lékaři, který jim stejně nepomůže. Často slyším větu „Dokud chodíte, tak mi sem nechoďte, přijďte, až nebudete chodit a pak vás zoperujeme.“
Je pomoc opravdu samozřejmá?
Pamatuji si na případ, kdy ke mně přišel klient s potížemi se zády a při řeči se zmínil o tom, že jeho otec dostal v autě infarkt. Okamžitě se otočil a jel se svým otcem do nemocnice. Jelikož vezl otce v autě, sanitku už nevolal. Protože se po nemocnici nepohyboval nějak zvlášť často, tak nevěděl, na jaký pavilon jít a hlavně, kde ho hledat. Nicméně úrazovou ambulanci známe snad všichni. Do úrazové ambulance ho dotáhl na zádech. Očekával pomoc od lékařů, kteří po ukončení studia skládali přísahu. Nicméně se pomoci nedočkal. Se slovy, že oni jsou úrazovka a ne interna, že tohle není jejich práce, ho vykázali z budovy. Ukázali mu směr, kterým měl se svým otcem na zádech pokračovat. Naprosto nikoho z nich nezajímalo, v jakém stavu se jeho otec momentálně nachází. Tak kde je ta pověstná přísaha „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.“
Ze zákona má každý občan povinnost poskytnout první pomoc každému, kdo je v ohrožení života, jinak se vystavuje trestnímu stíhání. A tak se ptám – Lékaři nejsou občané? Pro ně neplatí zákony? A co potom ta jejich přísaha? Máme hodně kvalitních a obětavých lékařů a za to jim patří velké díky, obdiv a uznání. Bohužel je i hodně těch, kteří by nejvíce prospěli lidstvu tím, že by toto povolání nevykonávali.
K lékařské etice a jejich chování k pacientům se budu ještě v příštím článku vracet.
Přeji hezký den.
