Od minulého čtvrtka uháním kadeřnici, kdykoli tam volám, není tam, zoufale potřebuji oholit (hlavu) Volám tam v pátek, její kolegyně mi říká, že zrovna myje vlasy, ať zavolám za 10 minut. Vzpomněla jsem si na to až za 10 hodin a to už měli zavřeno. V pondělí volám, není tam, propadám panice, v úterý mi to zvedne. „Markétko, kde se flákáte? Vždyť vy v té práci víc nejste, než jste?!“ „A co potřebujete Lucí?“ „No co asi, jsem děsně zarostlá, objednáte mně prosím?“ „Ale Luci, vždyť vy jste objednaná, na dnešek, na 17 hodinu.“ „Fakt?“ Já si to vůbec nepamatuju, že jsem se objednávala, kroutím hlavou sama nad sebou a zapisuji si to ještě do kalendáře, pro jistotu….
O hodinu později mi přijde zpráva o tom, jak se ten týden vleče a neutíká. „To jo, ještě, že už je středa“ odepisuji. „Ne, není, je úterý miláčku.“ „Hahaha“ říkám si, zase si ze mě utahuje. Pro jistotu se jedním okem podívám na stolní kalendář. V kolonce středa vidím 17 hodin – kadeřnice. Jasně, je středa, dělá si srandu… Pro větší jistotu se podívám ještě na mobil. Úterý, 19.listopadu. A sakra…
Tuhle mi říká máma, že dělá čevapčiči a jestli nechci ochutnávku. Měníme si takhle jídla běžně a tak souhlasím. Dala mi to v malé krabičce a já měla zrovna navařeno, tak jsem to mrskla na mrazák. A jak se mi to ve středu – ano, ve středu hodilo. Nestihla jsem si nic připravit k obědu a tak jsem pro to ráno sáhla, přibalila rajče a mazala. Nechala jsem to v kuchyňce na lince pozvolna rozmrzat, a když jsem v poledne přišla, zjistila jsem, že to sice je čevapčiči, ale že není hotové, že je to syrové těsto *smile* Rajče mně moc neuspokojilo, to vám povím 🙂
Včerejšek byl klidný, jen jsem sdělila jednomu zákazníkovi, že jsme na něj nezapomněli, jenom toho máme moc, ale ať se nebojí, že nám tady tiše visí na nástěnce a určitě dorazíme, no a dneska jsem ráno vyrážela na tramvaj a běžela ještě vysypat odpadky a měla jsem to taktak na tramvaj, ale nestihla jsem jí, neboť jsem si u popelnice uvědomila, že nemám na zádech batoh. A tak jsem vyběhla ty 3 patra znova a byla ráda, že jsem to nezjistila až třeba v tramvaji, při kontrole jízdenek revizorem nebo v poledne, když by byl čas vyndat a ohřát kapra k obědu.
Jsou tady dvě možnosti, buď jsem unavená, nebo zamilovaná *smile*
Jo a ještě vám musím napsat, že minulý pátek přišel Kotrch do práce, v ruce třímal pekáč a na něm dvě nohy štrůdlu. Hledím na něj a posměšně pravím, „To jste pekl vy jo?“ Jo, prej, „nemohl jsem spát, tak jsem pekl.“ „Hahaha, to vám tak věřím, to byla určitě maminka nebo babička.“ Ne prej, „fakt já.“ Musíte ochutnat, jestli je to hotové a dobré a vůbec… Bylo mi ho najednou nějak líto.. (pak jsem pochopila, že za to může PMS) 😀 a tak jsem si, i přes momentální vysazení cukru, kousek dala. Byl ještě vlažný a musím přiznat, že jsem si na něm pochutnala. Když přišli kolegové, do 10 minut byl pekáč vymetený. Dneska jsem přišla do práce, na stole v kanceláři talíř a na něm asi 20 věnečků. Směju se a říkám „Magdo to zase nemohl spát nebo co?“ „Jo, já přišla v 6 a on už tu strašil.“ „A to zase pekl on?“ „Ne, to pekl Karel,“ odpovídá. Prý chodí na kurzy pečení. To se dějí věci, vám povím, se nám tady otáčí role. Hned jsme řekly Vaškovi, když přišel do práce, že příští pátek má službu v kuchyňce on *smile*
Tak se pánové taky pochlubte s nějakým výtvorem a vám milé dámy, přeji klidný víkend a hlavně odpočívejte *smile*
