Když přijdou ty dny – kdy se světlo tenčí a nebe se halí do hávu šedivých vlasů, jako pavoučci do svých sítí. Ty dny, kdy vítr sílí a čechrá vlasy pouličním tanečnicím. Kdy se choulíme do šál a pijeme horké čaje. Momenty, kdy stromy ztrácejí sílu a pomalu uvolňují své sevření a listy dopadají na okolní zem. Ten čas, kdy deštník je náš nejlepší přítel. Kdy se barvy podzimu odrážejí v odlescích kaluží.
Zastavíš se někde v ulicích? Zastavíš někdy svojí mysl a vzpomeneš si na dny, kdy jsme se, místo do šál, tulili k sobě? Kdy jsme rozfoukávávali mraky naším smíchem? Uvědomíš si někdy, kolik už jsme toho nechali za sebou? Jak moc holé jsou teď naše duše? Mluvíš také někdy ke hvězdám a přeješ si, aby tu druhou polovičku oslovila stejná vlna melancholie jako tebe?
Kolik listí jsme již ztratili. Kolik nadějí a snů uhaslo v bouři větrů? Jak moc jsme již byli holí, jak moc jsme vyrostli! Kolik příběhů se již vepsalo do našich tváří?
Mapa života se mění stejně tak, jako se mění roční období. Jak moc v nás zůstávají staré splněné sny, staré rány, zkušenosti a jak moc nás utvářejí?
I wonder if you ever just stop and think: ! Damn, I miss her…”
