Obecně – nemám moc ráda Silvestr. Mám ho hodně spojený s opilými lidmi. Zkrátka a dobře, slavení nového roku za účelem se opít. A tak slavím povětšinou doma v kruhu rodiny. Ano, mám ráda, když se sejde víc lidí a slaví se hrami, zábavou. To mám ráda. Jenže takových přátel moc nemám. Vlastně asi téměř žádné. Až na kolegy z práce, se kterými už jsem takto příchod nového roku předčasně „oslavila“. A bylo to fajn. Jen jsem nějak nebyla ve své kůži…
Pořád jsem totiž myslela na to, co bude. Pod letmým úsměvem jsem se chvěla strachem nad tím, co mi nový rok přinese. Co budu muset unést a co už nikoliv. Co skončí a co zůstane. Co budu muset obětovat a přes co už nepůjdu. Co ztratím a co naleznu. Jestli moje naděje dojde naplnění, nebo jestli zůstane stále jen v mých snech.
Jeden kamarád mi napsal něco, co mi dalo ještě více naděje. Snad se nebude zlobit, když ho tu ocituju. Udělám tak, protože to pro mě byla neuvěřitelná vzpruha. „Asi jsem pochopil, proč jsou návštěvníci divadla, které obsluhuješ, tak veselí. Z tebe naprosto neuvěřitelným způsobem sálá radost. Jakmile seš ve svém živlu, tak přímo záříš štěstím.“
A zároveň mě bolelo, že někdo ve mně tak moc věří a já to nejsem schopna naplnit. A co víc. Že častěji pláču, než se směju. Že se častěji trápím než cítím pocit štěstí. Má pravdu? Může mít pravdu? Vděčím mu za jeho podporu, protože to je to, co mi dává naději. Jenže vaše okolí vás vždycky vidí v jiném světle než jak se vidíte vy sami nebo jak vás vidí vaše rodina nebo ti, se kterými žijete.Mám pocit, že kdo mě pozná, odchází. Že na mě nemá nervy. Trpělivost. Jako bych všechny od sebe odháněla. Snad podvědomě, snad tím, jaká jsem doopravdy. Snad tím, že bych mohla „zářit jako sluníčko“ a dělat tím šťastné i mé okolí, ale nezářím.
Nemám ráda Silvestr, protože jsem ho už podruhé málem neslavila s tím, se kterým mám pro mnohé velmi zvláštní vztah. Vlastně i pro mě samotnou. Jenže já nevím, jak má vztah vypadat. Jak je to správně. Jsem si vědoma toho, že to ve vztahu neumím. Nejsem dobrá partnerka. Nedokážu se změnit, nedokážu se neustále kontrolovat.
Naposledy mě bolelo, že nepřišlo slíbené gesto, na které jsem od února (teď už) loňského roku čekala. Mezitím uběhl poslední den v roce a nic. Zasáhl mě pocit, že jsem k ničemu, protože to, co slíbíte, se může na základě prozření, jací doopravdy jste, kdykoliv zase zrušit. Ač je to naivní, myslela jsem, že sliby se plní. Že není fér si zahrávat s lidskými city. A já pak nadávám a vztekám se. A on je za to pro změnu naštvaný zase na mě a prý si vynucuju. A tak to tak nějak plyne…
Z celého srdce vám proto přeji, ať se vám v příštím roce daří tak, aby vás ke štěstí přivedl – to znamená: bez špatného nemůžeme poznat dobré. Bez špatných zkušeností nepoznáme, co doopravdy chceme. Přeji vám vše to, co se má stát, abyste zažili pocity štěstí. Kéž jsou silné. A ještě to…no, lásku a odpuštění…
