Po dlouhé době jsem se vrátila k textu, na kterém jsem začala pracovat už před rokem jako na divadelní hře. Dostala jsem k ní nedávno podstatné poznámky, které mě posunuly tam, kam se o prázdninách chci dostat…
Ale mezitím jsem se opět ponořila do textu a do života té, o které píšu… Proto vám nyní popíšu příběh dívky, na jejíž motivy se snažím psát právě onu divadelní hru…
Je krásná, ale neví o tom.
Má obrovskou snahu vyrovnat se své sestře.
Těžko hledá lásku.
Když už lásku má, je tak náročná, že ji utluče svými požadavky na lásku z románu, opravdovost a urozenost, která však vyšla z módy.
Chce hrozně milovat, ale má takový strach, že jím onu lásku sama ničí.
Cítí neuvěřitelnou lásku k divadlu a k herectví.
Je velice citlivá a věci prožívá.
Je zranitelná.
Není vypočítavá.
Je naivní, ale zároveň ve svých dvaceti letech uvažuje jako o dvacet let starší žena.
Je jiná.
Těžko se jí sžívá s morálními trendy tehdejší doby.
Jen málokdy najde kolektiv, kterému opravdu rozumí, a do kterého se hodí.
Viděla jsem v ní podobnost. Když jsem četla její život psaný jejími vlastními slovy, myslela jsem, že čtu život svůj, jen v jiné době a za jiných okolností. Ta podobnost pro mě nebyla čistě náhodná. Někdy i já musím nasadit tvář a předstírat, že jsem někdo jiný, a to právě proto, abych nebyla za vyvrhele v kolektivu. Nechci jím už být. Ale zároveň si nechci nechat vzít svoji tvář. Stejně jako ona jsem se chtěla schovat za herectví. Ale zároveň skrze něj prožívat. Protože dnes příliš prožívání v osobním životě vadí.
Ona bojovala. Se svou duší, se svou sebedůvěrou, s okolím, se světem, do kterého se nehodila.
Prohrála. Zůstala neobjevená. Ve stínu. Tak, jak žila. Krátce.
Já vím, proč chci zrovna o ní tak moc psát. Je mi představou, snem, inspirací, spřízněnou duší.
Jenže já žiju. A vím, že právě já držím v rukou moc, jak předat tyto informace dál. Jak ukázat lidem, že není hloupost být jiný. Že naopak každou slzou a prohrou člověku roste sebevědomí. Právě to mu ukáže, že bolest přežil, a další už se nebude bát, protože ví, že ho posune natolik, že zůstane oním „jiným“, ale bude šťastný.
Cítit podobnost je krásný způsob, jak se vyrovnat se svým vlastním životem.
Je škoda zmařeného mladého života. ale ještě větší škoda je mařit i ty další…
