Všichni jsme se někdy v životě setkali s ublížením. Všechny nás někdy něco zranilo. Ať už v dětství, kdy nás bolelo nějaké jednání našich rodičů nebo kamarádů, v lásce, v našich prvních vztazích nebo dále v životě.
Pokud nás člověk požádá za odpuštění nebo se omluví, ještě by to šlo. Ale co když ten druhý o naše odpuštění ani nestojí, nepřizná si, že nám ublížil nebo to udělal vědomě? Máme vůbec odpustit takovému člověku?
Základem je uvědomit si, že odpouštíme především kvůli sobě. Je jedno jestli o to druhý stojí nebo nestojí.
Mnoho lidí se nedokáže radovat a prožívat city kvůli něčemu, co se stalo v minulosti. Nejsou schopni lásky, protože jim kdysi někdo ublížil. Protože kdysi se jim stalo něco, co je bolelo, čekají, že se to stane znovu. Zavřou svá srdce, vystavěji zdi a nenechají lásku volně proudit. Připravují se tak o možnost prožívat šťastný a spokojený život.
Protože bez lásky přijímané, ale i dávané nemůžeme zažívat radost.
Neodpuštění negativně ovlivňuje celý náš život a projeví se na našem zdraví. Potlačené a zdánlivě zapomenuté křivdy působí v těle destruktivně. Neodpuštění člověka ničí, rozkládá a pěkně to v něm hnije. No a pak se projeví i tělesně, třeba jako problémy s tlustým střevem.
Někdy se nevyléčené křivdy mění v ubližování druhým. Potřebujeme se své bolesti zbavit a tak to předáváme dále. Jenže ono se k nám stejně zase vrací.
Odpustit nám nejde na povel, je to proces, na jehož začátku je spíše rozhodnutí, než pocity. Ale ono otevírá šanci vystoupit z kruhu opakujících se zraňujících situací a možnost pohnout se z místa.
Odpuštění je jednou ze základních úkolů naší duše na této Zemi, které jsme se přišli naučit. Často se jeden problém opakuje s různými lidmi do té doby, než odpustíme.
