Milé ženy, mám tu další příspěvek od kamaráda Petra S.
Dlouhá je noc, když postel je prázdná, když ruku není kam položit, když není kde pohladit, když není co polaskat. Noc dlouhá je a prázdná, když vedle není dech slyšet. To i to chrápání chybí, neboť říká, že někdo vedle leží. Někdo, s kým posnídat můžeš, někdo, kdo ráno tě pozdraví, někdo, kdo večer i u té bedny s tebou posedí. Když byt prázdný je, náhle i garsonka je veliká. To, co dřív vadilo, dnes chybí. Dřív vadila flanelová noční košile, dnes nevadilo by pod ní rukou vklouznout.
Tak, jak se mění náhled na svět, když roky přibývají, tak mění se potřeba a touha. Ruce pomalu vrásky nabírají, druhá brada se občas objeví, bříško se zakulacuje a hroty ňader už na ostrosti ubraly. Věk mírně deformuje ladné křivky těla, ale ne mysli. Touha lovce sice maličko přibržděna je, avšak laň na útěku už tak rychlé nohy nemá. Unavené údy však jsou jen některé, jiné rády vzchopí se zas. To, co ubral věk, znalost dohání a tak snad jen se trochu krátí doba činu konání. A že zrak potřeba není, tak nevadí, že brýle zůstaly ležet kdesi. Tu stačí ruka cvičená a touze lehce pomoženo jest. Ač ta ruka už mnohdy mozolnatá je, nevadí to, když do vlnitého klínu ženina se noří. Vždyť ani pleť na ňadrech tak jemná není a vůbec to nikomu nevadí, stejně jako když hlavu s vlasy prořídlými ruka hladí.
Vadí jen, když nelze do dlaně mozolnaté ňadro uchopit, protože tu žádné není, vadí, když, tu ruku není do ženina klínu vložit, vadí, když postel jen pro jednoho neustále je, vadí jeden talíř na stole a vody na čaj je vždycky příliš.
Svoboda není totožná se samotou. Svoboda těší, je ale zle, když v samotu přejde. Potom by člověk rád uvítal ty pouta, není však nikdo, kdo by je lehce nasadil. Děti dveře rodného domu dokořán otevřeli a jak ptáčci vylétli. Snad krouží opodál, ale jen občas přistanou na chvíli na prahu domácím jen proto, aby zas za chvíli vzlétli k hnízdu svému.
Ach jo, živote.
