„Kariéristko!“, „Ty furt někde lítáš!“, „Co si furt dokazuješ?“…Jo tak takhle mě oslovovali moji blízcí, pokaždé když jsem se jim svěřila se svým nápadem, ať už se jednalo o nápad podnikatelský či cestovatelský. Není to tak dávno, co jsem si myslela totiž, že moje životní štěstí spočívá v úspěšné pracovní kariéře a procestovaném světu. Ale pak přišel moment, kdy jsem naprosto změnila svoje priority…
Ve svých 24 letech jsem měla možnost celkem slušně procestovat svět, ať už se jednalo o krátkodobější pobyty po celém světě, přes tříměsíční pracovní pobyt v Japonsku po čtyřměsíčním stáž v Číně, na které jsem právě teď. Honila jsem se za skvělou prací, do toho studium dvou vysokých škol a neustálý zápřah. Moje mamka mi s oblibou říkala, že jsem chobotnice. Místo rukou prý mám chapadla a každým dělám něco jiného. To mě donutilo zamyslet se nad tím, zda to, že toho dělám hodně není spíš na škodu, protože nic nemůžu dělat na 100%.
Partnerské vztahy jsem nikdy moc neřešila, stále jsem měla někoho vedle sebe, ale když přišlo na lámání chleba, vždy jsem dala přednost svým cestovatelským vášním a bezohledně odletěla, třeba i na pár měsíců. Moje cestování vedlo k tomu, že jsem se s dotyčným po nějaké době rozešla, protože jsem během svých cest přišla na to, že ten člověk mi nechybí tolik, jak by měl a ke svému životu ho nepotřebuji. Bála jsem se, že nikdy nebudu schopna navázat takový vztah, který by tímhle prokletím prošel.
Až to jednou přišlo…Začala to kamarádsky a ani jeden z nás od toho nic nečekal. Hlavně z důvodu, že můj protějšek měl za tři týdny odletět na rok pracovně do Jižní Ameriky. Stejně jsme se vídali, a když nastal den odjezdu, já nevěděla, jak se zachovat. Odvezla jsem ho na letiště se smíšenými pocity, nevěděla jsem, jak je to mezi námi, co a jak bude a ani, kdy přesně se vrátí. Každý den jsem strávila minimálně hodinu video hovorem, sdíleli jsme spolu všechno a já byla čím dál smutnější, že ho nemám vedle sebe.
V červnu jsem si uvědomila, že je mi úplně jedno, jak hluboko budu muset sáhnout do svých úspor, ale že prostě koupím letenku a přiletím. Dala jsem výpověď v práci, protože jsem pak měla nějaké cestovatelské plány, koupila letenku a odletěla na 14 dní do Chile.
Setkání bylo velmi rozpačité, nevěděli jsme ani, zda si dát pusu. Ale prožila jsem neskutečných 14 dní. Všechno bylo pohádkové a když přišel den odletu, já zažila první úzkost. Probrečela jsem celý den, celý let a první dny v Čechách. Nevěděla jsem, kdy ho uvidím, ani kdy se vrátí do ČR natrvalo. Každý týden mi posílal kytku, stále jsme si volali, ale pak přišly problémy…
Měla jsem velmi vážné zdravotní problémy, potřebovala jsem ho vedle sebe, ale on tam nebyl. Začala jsem si vyčítat, že jsem se vůbec do něčeho takového pustila, ale on se choval stále skvěle. Přecházel moje výkyvy nálad, moje hysterické záchvaty…úplně všechno. Zdravotní problémy se naštěstí vyřešily, ale mé srdce bylo stále prázdné.
Koncem října jsem do Chile opět odletěla, ale nebyl to úplně pohádkový výlet. Bourali jsme, nebyla to naše vina, ale jeden člověk při nehoděumřel. Viděli jsme všechno a stále celou nehodu mám před sebou. Následoval nejhorší měsíc mého života, vyšetřování, psycholog, nikdo nevěděl, co bude dál. Já musela odletět domů a nechat tam svého přítele na všechno úplně samotného, trhalo mi to srdce.
Věděla jsem, že mě potřebuje vedle sebe jako podporu, ale já tam v tu chvíli být nemohla. Snažila jsem mu být stále na blízku, přivádět ho na jiné myšlenky, ale nehoda byla často silnější než my. V Chile mu ještě ukradli veškeré doklady, mobilní telefon a počítač. Nemohl tak přiletět domů, protože neměl doklady. Jejich zařizování chvilku trvalo, ale těsně před Vánoci přiletěl domů už natrvalo. Začali jsme spolu bydlet a užívali si každou minutu spolu.
To už jsem měla v hlavě ten nápad, za který bych si nejraději nafackovala. V půlce března jsem se rozhodla, že odletím na čtyři měsíce na stáž do Číny. Rozhodnutí, kterého lituji každý den. Probrečela jsem tady toho více než za celý život. A to mě tady ještě měsíc a půl čeká. Dalo mi to ale jednu důležitou věc, za kterou jsem vděčná. Uvědomila jsem si, že v mém životě už je úplně jedno, jak důležitou práci budu mít. Stačí, aby mě to bavilo, a nemusím být zrovna ředitelka zeměkoule. V životě totiž jde o víc, než o kariéru a cestování. Je to o tom, s kým ho prožijete.
Už nepotřebuji všem dokazovat, že jsem nejschopnější na světě, a že zvládnu všechno. Teď bych si přála být ta nejlepší máma, která si bude užívat každodenní radosti a starosti. Protože co je v životě víc než spokojená rodina?
Díky té veškeré vzdálenosti problémům jsem poznala, že mám vedle sebe chlapa, který je snem většiny žen. Vím, že se na něj můžu ve všem spolehnout a že bude stát po mém boku, ať se děje cokoli.
Máte nějaké rady, jak překonat odloučení a zkrátit čas?
