Protože jsem matka autistické dcery, mám o denní program postaráno, dělám jí osobní asistentku. Někdy se cítím zoufale, když nevím, proč má dcera pláče nebo co se jí honí hlavou za myšlenky.
Na druhou stranu si ale umím užívat chvíle, kdy se můžeme radovat, když vidím na její tváři úsměv. Neumí mluvit, přestože se snaží o slova, lidské řeči se moc nepodobají. Je to její vlastní řeč, taková “jolanština”.
Naše Jolanka je na svůj věk dost vyspělá, ale v těle velké slečny je duše malého dítěte. O to je vše složitější. Péči dospělé osoby vyžaduje téměř při všech činnostech. S hygienou si sama také neporadí.
Zajímavé je, že s počítačem ji nikdo učit nemusel. Autismus je zvláštní diagnóza. Běžné situace v životě jsou pro Jolanku sloźité, ale technické vymoženosti dnešní doby jakoby znala od narození…
Jelikož v pubertě začala hodně přibírat na váze, musíme před ní některé jídlo schovávat. A ona si oblíbila hlášku z filmi Asterix a Obelix, kterou nám pouští, když své oblíbené dobroty nemůže najít:”Když není co jíst je půst…”, tak to tam zpívají a nám to zní doma stále častěji….
