Chyby, chyby, chyby. Chyby životní a chyby, které se dají změnit, případně odnaučit.
Tak tedy já… Častokrát neumím přijímat porážky (tím nemyslím zrovna ty ve hře). Bývám nervní při vysvětlování. Umím se vztekat, když mi něco nejde. Umím žárlit. Ale stejně tak si umím říct, že stačí. Sama dávám rady do života, snažím se být “chytrá” a moudrá, ale sama neznám svůj životní směr.
Spousta lidí říká, že je moje psaní smutné. Nechci, aby na někoho působilo tak, že se po přečtení cítí snad ještě hůř. Ale jak jsem už několikrát psala, někdy zkrátka stačí jen vědět, že v tom člověk není sám. A při troše štěstí si také uvědomí, že nespočet lidí prožilo a prožívá mnohem horší věci. Ale častokrát na to zapomínáme a myslíme si, že jen nás samotné něco bolí.
Je dobré vědět, že vám ještě někdo rozumí. Zvlášť dnes, kdy se lidé změnili ve vedoucí individua. Neustále přemýšlíme a hledáme, ačkoliv kolikrát vlastně ani nevíme co. Bereme se z lásky, a přesto většina manželství končí rozvody, protože nevíme, co vlastně od druhého chceme. Koho chceme. Co očekáváme. Chceme měnit? Chceme doufat? Možná jsme taky ztratili mínění o tom, co je ještě slušnost – ve vztahu i mimo něj.
Možná je to jen dost individuální. Každý žijeme sám za sebe. A možná mnohem víc než kdy dřív.
Přesto je důležité říct, že ačkoliv píšu smutně, jsem šťastná. Protože jsem zdravá. Protože vím, že se jednou mohu těšit na dny, kdy k sobě přitulím svoje děti, a kdy jim všechno vynahradím. Kdy jim dám to nejlepší ze sebe. To, co jsem vždycky chtěla a co jsem si přála…
Vím, že táta to moc nedělal a kdyby chtěl, už to nikdy neudělá. A o to víc se těším na dny, kdy to udělám já…
