Když se třeba přestěhujete a už nemůžete čerpat výživu ze svého prostředí a ze svých vztahů, musíte najít zdroj v sobě. A kde to není, tam to hledáte – a vidíte, k jakým úhybným manévrům se různě uchylujete. A tak se to vše tak nějak více zvědomuje. Velmi intenzivně to můžete vidět, když se přestěhujete do zahraničí.

Když jsem se bála závislosti…

Měla jsem potřebu si dokazovat, že jsem nezávislá, aby mi nikdo už nikdy nemohl skrze tyto mé potřeby ublížit. Měla jsem v oblibě názor, že moderní vztahy a manželství jsou velmi krátká z prostého důvodu, a to že se své partnerské lekce učíme rychleji než naši předkové (a tudíž potřebujeme stále nové „učitele“).
Dneska vidím prostou pravdu – nebylo tam tolik lásky, prostě mi to nestálo za to, abych čelila svému strachu a jeho výzvám, a tak jsem většinou utekla nebo svým chováním nevědomě druhého dotlačila, aby odešel…
Naučila jsem se těmi rychlokurzy mnoho, to bezpochyby, lekce se měnily, poznání rostlo do šíře, ale zcela mě míjelo jiné, hlubší, poznání – to, o které jsem ve skutečnosti stála mnohem více, ale strach mi nedovolil za tím jít – že ze srdcového vztahu se neodchází, že láska má schopnost překonat jakýkoli vztah, že když mi to za to stojí – zůstávám a peru se se svými vnitřními démony.
Když mi bylo dáno poznat sílu srdcového vztahu, ať už s přáteli nebo muži, došla jsem konečně k tomu vytouženému poznání mezilidské důvěrnosti, síly závazku a posilujícího účinku volby, díky nimž partneři nebo i přátelé spolu nezůstávají z povinnosti nebo pocitů viny, ale z pozice vnitřní síly svého ducha se rozhodují, že překonají překážky – přesně ty překážky, které by mě dříve odradily hned na začátku, a tak bych si sbalila svých pár švestek a šla dál a nesla bych si výčitky vůči sobě nebo vůči tomu druhému.
Anebo bych ještě chvíli zůstala a bojovala s větrnými mlýny, kdyby mě můj rozum přesvědčil, že v daném vztahu je stále pro mě něco, co potřebuju a bez čeho nemůžu žít (závislost). Takhle se přesně žije program oběti. 
Z tohoto úhlu pohledu mi dnes přijde, že jestliže jsem v bodu, kdy potřebuju deklarovat svou nezávislost, jsem hoooodně závislá. 
Když mi moje nenaplněná citová nebo materiální potřeba nasadí klapky na oči, neučím se bez zdravé sebereflexe vlastně vůbec nic, protože nevidím ani sebe ani druhého v pravém světle (tedy bez příkras i bez zošklivování), bloudím v kruhu, a proto s ním a později i s dalšími pořád dokolečka opakuji stále stejný vztah, jen v různých odstínech. Vztah k sobě.
Já a on reprezentují dva hlasy, dvě názorové tendence v mé hlavě. Člověk třeba i odejde (nebo ho odeženu), ale vnitřní dialog (konflikt) trvá.
Často se mi to dělo, aniž bych se do opravdového vztahu vlastně vůbec odvážila vstoupit, proto jsem si nenáhodou vybíráme takové povrchní vztahy a takové partnery, kteří se mnou chtěli být pouze „na volno“ – vyzobávali si ze mě jen to lepší – protože přiznejme si to – přesně tohle zpočátku děláme my ve vztahu k sobě, k druhým a k světu a životu obecně.
Chceme to líbivé a ostatní odmítáme nebo před tím alespoň zavíráme oči…

Proč nás pronásledují takové nezdravé vztahy?

Tak třeba…

Strach ze závazku (Budu muset dělat i to, co se mi nelíbí. To je však velmi omezené, trochu infantilní, pojetí vztahu, protože v srdcovém vztahu slova „muset“ a „líbí“ dostávají docela jiný význam.)
Strach ze sebe sama. (co v zrcadle uvidím)
Strach z podléhání vlastním kompromisům (nejsme schopni asertivně a srozumitelně a zcela jednoznačně říct, co nechci, a požádat si o to, co chci, a čekáme, že se to stane samo nebo přičiněním druhého).
Strach, že by nás vztah zavedl na zraněná místa, kde bychom to neustáli – a místo uzdravení by došlo k prohloubení rány.

To jsou zcela opodstatněné důvody! Jenže…

Člověk se zdravou sebedůvěrou se nebojí vstoupit do intimního vztahu.
A nebojí se v něm zůstávat sám a svobodný.
Čili tyhle strachy se výrazně mírní, když za 1. se člověk stává sám sebou a za 2. – líbí se mu to.
Člověk s egem vyfouknutým nebo přefouknutým nemá jinou možnost, jak vyjadřovat své potřeby oklikou – tudíž svou náklonností vyjadřuje souhlas a svým uzavřením nesouhlas.

Když se „ano“ a „ne“ naučíme vyjadřovat slovy a činy (a tak nějak celkově svou vnitřní pravdu vyzařovat), nemusí být tím dotčena láska. Nemusíme hnedka odcházet nebo utíkat…

Jestliže jsem někdy byla ve vztahu a protestovala proti jeho podobě a svému opakujícímu podléhání kompromisům, ve skutečnosti mi to vyhovovalo – protože to byl vztah rozumu (něco jsem získávala za cenu mnohem vyšší, než jsem si byla ochotná přiznat). Ale na povrchu mi v tom bylo pohodlně – protože

• a) nedostatek intimity, pozornosti a důvěry jsem mohla hodit na druhého, protože on něco a něco… a já jsem v cajku.
• b) nikdo mi nenakoukne pod postel, jaké bubáky tam schovávám. Takže důvod, proč si ze mně dotyčný vyzobával to lepší, byl proto že jsem to ani jinak nechtěla. Nechtěla jsem se odhalit ve své nedokonalosti, zranitelnosti či slabosti – o to víc zranitelná, nedokonalá a slabá jsem byla.

A pak jsem si musela přiznat, že…

Když já sama se sebou nemám vztah, který by byl intimní

natolik, aby byl založený na tom známém „volím si sebe v každém okamžiku, volím si sebe, protože chci„, když nemám se sebou vztah „v dobrém i zlém„, že beru roha a při prvních náznacích komplikací se opouštím a znovu podléhám kompromisům. Vztah, v němž by přes občasné bouřky a vnitřní konflikty převládala celistvost v podobě opravdového zájmu o můj svět, možná i obdivu, ale hlavně důvěry, schopnosti dodržovat zdravé hranice, poskytovat si citovou výživu a laskavě se podporovat v růstu a lásce…
Tak vlastně vše, co jsem si do té doby tak zarputile nárokovala na svém vysněném partnerovi, je jenom a jenom o mně. Takže cesta do srdcového vztahu je velmi jednoduchá. Stačí si začít vědomě osvojovat přesně ty kvality, které hledám vně…
—————————————
Další úhly pohledu si můžeš přečíst na (Ne)závislost ve vztazích, aneb Kudy vede cesta do srdcového vztahu.