186

Čekala jsem to přece! Věděla jsem, že mě může zabít kdykoli si zamane, a já přesto křičela a bála se. Tohle jsem nechtěla. Tohle ne. Vždy jsem si myslela, že svou smrt dokážu přijmout statečně a důstojně, ale teď…
Pevný stisk okolo jedné z mříží mi pomohl se pomalu narovnat. Bolestivý záškub v boku mi palčivě připomněl indrovu zběsilost. Dokážu vůbec jít rovně, aniž bych se prozradila? Uvidíme. Zkusmo jsem přenesla váhu na zbitou polovinu svého těla a zasykla bolestí. Živě jsem si představila rodící se modřinu, hrající již brzy všemi barvami. Co by se stalo, kdybych neposlechla a zůstala zde? Přinutil by mě? Znovu by mi ublížil? Zachvěla jsem se a nemohl za to vítr, vnikající pod vrstvu látky. Bylo třeba zachovat si alespoň trochu důstojnosti, urovnat šat, vrátit zpět ramínko od živůtku – zdálo se mi, že v té chvíli můj věznitel nesouhlasně potřásl hlavou, ale neřekl nic. Nebo mám jen tak bujnou fantazii a vidím věci, které nejsou? Neudeřila jsem se před chvílí do hlavy snad příliš?

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account