Zpěvačka a herečka Hana Hegerová se narodila jako Carmen Farkašová v roce 1931 v Bratislavě do rodiny bankovního ředitele Jano Farkaše a Margity Čelkové. V letech 1937–1942 navštěvovala baletní školu Národního divadla v Bratislavě, takže v podstatě už od dětství ji provázela hudba. Manželství jejích rodičů ale brzy skončilo rozvodem – od té doby používala matčino příjmení Čelková. Po gymnáziu v Komárně, které úspěšně zakončila maturitou (mj. i z francouzštiny), chtěla studovat VŠE, ale pro nevyhovující kádrový profil rodiny jí to nebylo umožněno. Nakonec pracovala jako úřednice v místní loděnici, patřící pod Škodovy závody, a navíc dělala učitelku v tamní učňovské škole. Následně v letech 1951–1953 absolvovala odborný divadelní kurz při státní konzervatoři v Bratislavě a od třiapadesátého získala angažmá v Divadle Petra Jilemnického v Žilině. V roce 1954 si zahrála svou první filmovou – a hned hlavní – roli ve venkovském dramatu Frona: zde už je uvedena pod uměleckým jménem Hana Čelková. Ve stejné době se také vdala za divadelního dramaturga (a pozdějšího ředitele Slovenského národního divadla) Dalibora Hegera, o rok později se jim narodil syn Matúš. Stejně jako u rodičů, i její manželství bylo krátké, trvalo jen tři roky. Příjmení Hegerová si ale nechala. Jako zpěvačka začala trvaleji působit od divadelních prázdnin roku 1957, když získala angažmá v bratislavské Tatra Revue. V tomtéž roce se objevila ve filmovém dramatu Tam na konečné.
Když se pak Hana přestěhovala do Prahy, nechala syna Matúše u jeho otce na Slovensku. V hlavním městě nastoupila v roce 1958 do divadla Rokoko, přičemž prvním představením, ve kterém si zahrála, se jmenovalo Vykradeno. V Rokoku se také seznámila s režisérem Jánem Roháčem, a vzápětí spolu také začali žít. V šedesátém si Hegerová zahrála menší role hned ve dvou filmech: cikánku ve válečném dramatu Přežil jsem svou smrt, a prostitutku Vandu v historickém sociálním dramatu Policejní hodina. V tomtéž roce vystupovala v Alhambra Revue, a poněvadž zpívala šansony, všiml si jí šéf pařížské Olympie, která zrovna pobýval v Praze. A pozval ji na krátkou stáž do Paříže. Potom ji Roháč doporučil do divadla Semafor, kde posléze působila v letech 1961–66.
O Haně Hegerové se vědělo, že je perfekcionistka – kupříkladu, co se týče písní, pečlivě si vybírala repertoár a jednotlivé songy velmi podrobně studovala (u šansonů ji velmi pomohlo, že uměla francouzsky). Byla přirozeně noblesní, bez pozlátek, proto zároveň uvěřitelná – bylo v tom srdce a cit: když zazpívala o čemkoliv, věřili jste jí každé slovo, každý tón, každý vzdech. Zpívala šansony převzaté, ale i původní, a zpívala je tak, že se z ní postupně stala umělkyně evropského rozměru. Kupříkladu díky její brilantní němčině už od poloviny 60. let vozila zahraniční pobočka Supraphonu Artia její desky (SP, EP) do Západního Německa. A na konci dekády jí tam pod labelem Philips vyšla hned dvě její alba. V roce 1967 vystoupila s úspěchem v pařížské Olympii, a protože kromě francouzštiny a němčiny zpívala i anglicky a jidiš, jezdila po Evropě a hostovala i na světové výstavě v kanadském Montrealu v roce 1967.
Od první poloviny 90. let také začala spolupracovat s pianistou Petrem Maláskem a jeho skupinou. V roce 2006, době svých pětasedmdesátin se objevila na dalším albu dvojice Hapka & Horáček „Strážce plamene“.
Hana Hegerová také získala řadu ocenění. Už v roce 1974 jí Francouzská akademie udělila titul Chevalier de l’Ordre pour le Mérite de l’Education Artistique (rytíř Řádu za zásluhy pro vzdělávání v oblasti umění). Dále byla v roce 2002 za svůj umělecký a kulturní přínos oceněna z rukou prezidenta Václava Havla medailí Za zásluhy. V roce 2011 získala Diamantovou desku Supraphonu, od roku 2012 je čestnou občankou Prahy, v roce 2013 byla povýšena na komandéra francouzského Řádu za zásluhy, následující rok pak získala z rukou prezidenta Miloše Zemana řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy, v roce 2016 ji slovenský president udělil Řád Ľudovíta Štúra II. třídy.
Hana Hegerová zemřela 23. března 2021.
