Od doby, kdy se vrátila parta z turné, uplynul bezmála měsíc a začala nádherná letní teplá odpoledne, zkrátka dny jako stvořené pro koupání, chození ven a táboření.
“Dobré ráno.” pozdravila Josefína svého bratra, když vešel do obývacího pokoje.
“Až moc dobré.” Pochválil si. “Nevím, jak to Izzy dělá, ale po pravdě, jsem mu dost vděčný. Od té doby, co jste spolu, mi přijde, že jsi trochu víc dospěla a hlavně, už mi neděláš ranní naschvály. I když mi to nejde do hlavy, protože to byl vždycky on, kdo tě k lumpárnám naváděl.”
“A tobě to očividně chybí.” rýpla si.
“To bych ani netvrdil.” pousmál se a zamířil k lednici. To ale netušil, kdo na něj v kuchyni čeká.
“Ááá! Tady je můj Christopherek!” ozvalo se od jídelního stolu. Richie obrátil svůj zrak k tomu přeslazenému hlasu a spatřil tam malou boubelatou dámu s černými vyčesanými vlasy, hranatými brýlemi a elegantním oblečením. Richie v ní poznal svou babičku z matčiny strany.
“Ahoj.” Pozdravil a pokusil se o úsměv, i když ho to v tu chvíli stálo docela dost přemáhání.
Upřímně se v tu chvíli cítil, jako kdyby mu někdo vrazil do pusy citron.
“Tady je můj koblížek.” Zašvitořila a zvedla se. Už se k němu hnala, rozpřáhla ruce a mile se usmívala.
Josefína, která tohle uvítací divadélko měla už za sebou, se teď jenom vyhoupla na kuchyňskou linku, jedla kukuřičné lupínky a příjemně se bavila.
“Tobě to tak sluší Christopherku. Je z tebe už pořádný chlap.” Rozdrbala mu jeho pečlivě učesané vlasy a rozplývala se. Potom ho vzala a objala. Přitiskla ho k sobě tak mocně, že měl pocit, jako kdyby ho někdo narval do korzetu. „Jsem na tebe tak pyšná, ty můj-„ chytla ho za tváře a štípla ho tak mocně, až mu vyhrkly slzy.
“A na Josefínku taky.” spiklenecky na ni mrkla. Ona jí úsměv oplatila a dál bagrovala v misce. “To byl její nápad, abych přijela. Teď, když mají rodiče tolik práce. Je tak ohleduplná, nechtěla, aby toho vaše matka měla tolik a tak se s ní domluvila a připravila pro tebe překvapení. Není to báječné?! Celý týden tu budeme všichni spolu.” Pronesla babička nadšeně.
“Asi jsem tě trochu přechválil viď? A Izzyho ostatně taky.” Sykl a otočil se směrem k Josefíně. Asi opravdu čekal, že se změnila a na tyhle hlouposti nebude mít chuť a ani čas, ale ve svém odhadu se přepočítal.
“Říkal jsi něco, Richie?” Zeptala se babička sladce a chytla ho jemně za bradu. Bylo roztomilé pozorovat ji, jak se ke svému dvacetiletému vnukovi chová jako k pětiletému děcku.
“No, já už budu muset jít. Mám moc práce,” vymluvil se, jenom aby unikl babiččině přítomnosti. Sice nevěděl, kam vyrazí, ale hlavně to muselo být na míle daleko odtud.
“A to si s námi nedáš ani čaj?” Popíchla ho Josefína. “Vždyť jsi sotva vstal.”
“Víš přeci, že se mám sejít s-” a rukama máchal tak strašně nenápadně, že jí to došlo.
“Myslíš kluky, jo tak to běž. Už tě nebudeme rušit, viď babi,” skoro neudržela smích a sedla si vedle ní do křesla.
“Samozřejmě.” Přikývla babička a posunula si své hranaté brýle o trochu výš. “A doufám, že se mi brzy vrátíš. Buď lítáš na turné anebo někde jinde. Chci si vás také užít.”
“Neboj, ještě užiješ.” Odvětil Richie ve spěchu a vyběhnul nadzvukovou rychlostí rychlostí z domu. Opřel se o zahradní branku a těžce oddechoval. Potom vyndal mobil, rychle napsal jednomu ze svých známých a vyrazil k nejbližšímu obchodnímu centru.
“A ty povídej.” Vybídla Josefínu babička. “Říkala jsi, že máš nějakého chlapce.”
Josefína na rozdíl od Richieho měla s babičkou vztah daleko užší a hlavně důvěrný. Brala ji jako báječnou kamarádku a spoustu věcí jí na sebe často pověděla.
I když její matka s otcem byli ortodoxní křesťané, babička bývala v mládí divokým květinovým dítětem a něco takového, jako svazování se pravidly a motlitbami, to pro ni nic nebylo. Proč se pro tak „útrpnou cestu“ – jak tomu často říkala – rozhodla její dcera, nechápala. Ovšem v její volbě následovat svého muže jí nikdy nebránila. Protože v životě proti žádnému náboženství nebyla, pokud ho do ní nikdo násilně necpal.
“Takže říkáš, že je to nějaký kluk od vás ze skupiny?” Přimhouřila zvědavě oči a podívala se přes brýle. Josefína jen souhlasně přikývla a nic víc babičce neprozradila.
“Nech mě hádat.” řekla babi a rukou si podepřela bradu. “Kluků je tam všeho všudy pět, z čehož Richieho nemůže počítat, jelikož je to tvůj bratr.” Zachichotala se.
“Jay má slečnu, pokud se nemýlím a Cayce je celkem do větru.” Josefína se jen pousmála, protože teď už zbýval jen Vinnie a Izzy. Docela ji zajímalo, koho její babička trefí.
“Takže bych řekla, že chodíš s… S Izzym.”
“Ou babi, jak jsi to uhádla? Já nevěřím svým očím! Teda spíš, nevěřím svým uším.”
“Bylo to celkem jednoduché. Jak jsi sama slyšela, použila jsem jednoduchou vyřazovací metodu a pak když zbývali jenom ti dva, odhadem jsem se dopátrala k Izzymu.”
„A to je všechno? Žádné kázání o tom, že je starší, potrhlý a tak?“
“Co tě nemá.” Zakoutila hlavou babi a upravila si bílou blůzu. “To je jen tvoje věc. Je ti patnáct a rozhoduješ si za sebe skoro sama. A jakého kluka si vybereš, je jen a jen na tobě.” ubezpečila ji babička. “Mimochodem, tvůj děda se na Izzyho dost podobá. Chováním i věkem. Až na ty vlasy,” uchechtla se pobaveně. „Nevím, jestli by byl děda schopný obarvit se na růžovou.
“Je to zeleno růžová,“ opravila babičku Josefína, jako kdyby na tom záleželo. „Ale jinak máš pravdu, děda je taky takový dobrodruh a srandista. Navíc ty s dědou jsi o třináct let.”
“Tak vidíš. Už se nedivíš, proč ti Izzyho nevymlouvám?” Pohlédla jí povzbudivě do očí. “A mamka o tom ví?” Vyzvídala dál babička.
“Teda…, ne tak docela.” řekla Josefína a zatvářila se provinile. “Neřekla jsem jí, o koho jde, protože to by byl problém. Ono, není problém to, jak bláznivě se chová, ale to, o kolik je starší a jaké požadavky má od našeho vztahu.”
“Copak tě do něčeho nutí.” rozvášnila se babi.
“Ne, kdepak, klid. Asi jsi to špatně pochopila.” Ubezpečovala ji Josefína a natáhla před sebe napjaté ruce. “Já to od toho vztahu očekávám taky.” A maličko zrčervenala.
“Tak odtud vítr vane.” protáhla babička. “Máš strach, aby tě rodiče z něčeho nepodezřívali, když jsi-”
“Jo, když jsem křesťanka.” dořekla za ni smutně Josefína. “Brácha už to ví a slíbil, že to našim nepoví, ale nevím, co bych dělala, kdyby se to dozvěděli. Mamka snad ještě jo, ale táta…”
“Vždyť spolu máte perfektní vztah.” Nechápala babička. “Vždycky jsi byla jeho milovaná dcera. Tedy, mezi tebou a Richiem nikdy nedělal rozdíly, ale on zkrátka víc tíhnul k matce a ty k němu.”
“Já vím, babi, ale tohle by nepochopil. Když jsem mu oznámila, že s někým chodím, tak mi nedal ani prostor na to mu říct, kdo to je, jak moc byl naštvaný. Začal lítat po pokoji a pořád mlel něco do kolečka, jako že to tedy ne, že na to mám ještě dost času a že si pořídí brokovnici a kdesi cosi. Ještě, že přišla mamka.”
“No jo, to je celý Robert. A celkově, to jsou otcové. Pamatuju si, když tvoje maminka přišla domů s tím, že s tvým tatínkem chodí. Děda, i přes svou veselou a bláznivou povahu, byl tak rozlícený, že z toho dva dny nespal. Každý si ale nakonec zvykne.” Ujistila ji babička a spiklenecky na Josefínu mrkla. “Jestli bys chtěla, můžu si s mamkou o tom promluvit.” Nabídla se.
“To ať tě ani nenapadne.” Zavrtěla divoce hlavou Josefína. “Chci říct, že by z toho mohl být opravdu průser. Nebudu ti tady vykládat, jak s Izzym chodím na zmrzlinu, když je to celé úplně jinak.” Pozvedla obočí. “A když to řekneš našim, ne jenom, že nebudou chtít, abych s Izzym byla, ale odvolají mě ze skupiny a udělají ze mě tučňáka.”
“Tučňáka?” zmateně pohlídla na svou vnučku. “To je nějaký nový termín pro obzvlášť krutý trest?”
“Ne, myslím tím, že mě zavřou do kláštera, udělají ze mě jeptišku a bude po hehe.”
“Ježíš, ty jsi moje legrační cácroka.” Zasmála se babička a objala ji kolem ramen. “Neboj se, mamce nic neřeknu, ale mám podmínku.”
“A jéje, jakou?” zděsila se Josefína. V tuhle chvíli opravdu neměla chuť na nějaké výměnné obchody, ale pokud chtěla, aby její tajemství zůstalo v bezpečí, tak musela přistoupit na babiččinu hru.
“Neboj, nic děsného. Ale byla bych ráda, abyste si konečně udělali všichni čas a přijeli k nám. Chris se pořád vymlouvá a děda už vás dlouho neviděl. A vzala bys sebou i toho tvého Izzyho. Já ho trochu znám, ale děda ho ještě neviděl.” Přednesla svůj návrh babička.
„Něco mě totiž teď napadlo. Vaši tě chtějí mít pod dohledem, hlavně teď, když máš toho chlapce, že? No, a protože neví, že tím klukem je Izzy, mohla by přijet celá parta k nám, stanovat. Zahradu máme velkou, jak si jistě pamatuješ a nejenom, že si tebe a Christophera děda užije, ale zároveň budete mít s Izzym více klidu pro sebe. To ti ale povídám, žádné extra vylomeniny, jasné?”
„To budou ty nejúžasnější prázdniny, bábrlinko!“ Zašvitořila Josefína a vrhla se babičce kolem krku. „Moc mi chybí večery na verandě s cappuccinem, dekou přehozenou přes nohy, to, jak jsme si vždycky vykládaly karty a děda spokojeně fajčil ty jeho voňavé doutníky,“ zasnila se. „A víš co? Na oslavu toho tvého báječného nápadu nám udělám zmrzlinový pohár,“ napadlo Josefínu.
„Pomůžu ti, chceš?“
„Nechci,“ udělala malé pukrle. „Byl to tvůj nejbáječnější nápad pod sluncem a tak si zasloužíš, abych tě teď chvilku obskakovala jako královnu.“ Usmála se na ni.
“Nebudu popírat, že mi to nedělá radost.” přiznala babi a vyhlídla z francouzského okna na krásnou letní rozkvetlou zahradu.
Bylo to pozoruhodné! Pokaždé, když jejich babička přijela, je musela objímat a chovat se k nim jako k malým dětem. A když tohle přivítání přežili, mohli se setkat s druhou babiččinou polovinou – skvělou, chápavou a vynalézavou špionkou.
Chudák Richie to ale vždycky vzdal už jen při pohledu na ni. Ne snad, že by ji neměl rád, ale tohle vítání vždycky nenáviděl. Raději pokaždé někam zmizel a vrátil se zpátky, až když bylo po všem.
Josefína zanedlouho přiklusala do obývacího pokoje s červeným podnosem a dvěma velkými bílými sklenicemi. Postavila to všechno před babičku a zašla do kuchyně ještě pro nějaké sušenky a bábovku.
“Hospodyňka mi z tebe roste.” zasmála se babi a vzala si nazdobenou misku se zmrzlinou. “Než se naděju, tak si mě tě ten tvůj Izzy nadobro odvede.”
“Ále, zase nepřeháněj, babi. Udělat pohár není složité a nakrájet bábovku, kterou pekla mamka, taky ne.” Usmála se. “Ale… ta druhá věta by nebyla až zas tak k zahození.” zamyslela se a šibalsky se usmála.
Nakonec se přesunuly na zahradu chvilku si ještě povídaly, nacpávaly si břicha dobrotami, a pak se Josefína se vysvlékla do plavek a chtěla skočit do bazénu, když v tom jí zazvonil mobil. Pokusila se pád vyrovnat, ale místo toho, aby se zastavila, hodila do bazénu nepovedenou šipku. Nebo, spíš by se tomu dal říkat krutý placák. Voda se rozstříkla všude možně a ona vylezla s úplně rudým břichem. Otřela si ruce a chňapla po dosud zvonícím mobilu.
“Bože brácha, to jsi si taky nemohl vybrat lepší dobu? Zrovna skáču do bazénu a kvůli tvému hovoru mám břicho jako Japonskou vlajku.”
“Tak to mě opravdu mrzí,“ pronesl škodolibě a dodal. “Mrzí mě, že jsem nemohl být u toho.” Vyprsknul smíchy.
„Haha,“ utrousila suše Josefíny a vymačkávala si vodu z vlasů.
“Ale teď k věci, proč ti vůbec volám. Už se babi uklidnila? Chci říct, už to není to :”Ahoj koblížkové!” ?”
“Neboj, povídala jsem si sní a už je ta jeji eufórie pryč.” Ujistila bratra a sedla si na okraj bazénu. Spustila nohy do vody a chadila se.
“Kdy vůbec dorazíš?” zeptala se ho.
“Počítej tak na oběd.”
“Ale to už je za chvíli, to stíháš?” podivila se.
“No jasný. Už jsem prakticky na cestě. Za půl hodinky mě tam máš a ostatně, babička taky.” řekl.
„Dobrá, jdu udělat míchaný salát. Ten se v tomhle vedru bude hodit víc, než svíčková, kterou mamka uvařila, než odjela. K večeři, až se ochladí, bodne víc,“ usoudila. Potom ukončila hovor, babičku nechala odpočívat na zahradě a sama se vrhla na přípravu lehkého letního oběda.
