Zrcadlo, zrcadlo – část prvá

Jestli kdy žil na světě někdo, kdo raději dárky dostával, než je dával, byla to dvanáctiletá Julie Tiffenbachová. A proto když ze svého pokoje zaslechla, kterak na kamenité cestě k jejich domu zachrčel kočár, s dětskou hbitostí pomalu přecházející v dívčí ladnost vstala od toaletního stolku, u něhož se snažila rozptýlit pohledem na vlastní odraz v zrcadle, jenž jí přišel ze všech odrazů nejkrásnější a nikdy ji neomrzel, a rozeběhla se k oknu, aby se podívala, kdo přijel. Doufala, že to bude otec, ne proto, že by se jí po něm stýskalo, ale protože by to znamenalo, že spolu s ním přicestoval i nějaký dárek, nejlépe víc než jeden. Na dárky se Julie pokaždé těšila víc než na navrátivšího se otce, ale to byly myšlenky, které zůstávaly pouze v její hlavě, s nimi se přirozeně nikomu nesvěřovala, nechávala si je pro sebe a otce pokaždé vítala s nacvičeným úsměvem.

Kočár zakroužil kolem kašny a zastavil u vchodu. Dvířka se otevřela a opravdu z nich vykoukl Juliin otec, pan Edward Tiffenbach, ještě relativně mladý muž, rozhodně mladý na to, aby byl vdovec, což byl titul, o nějž nestál a s nímž se jen neochotně sžíval čtyři roky, které by ohodnotil jako věčnost. Konečně se vrátil z dvoutýdenní cesty, na niž odmítl svou dceru vzít ne proto, že by mu překážela, nýbrž proto, že usoudil, že pro ni coby dvanáctileté dítě bude příjemnější a bezpečnější, když zůstane doma. Julie proti tomuto rozhodnutí nijak neprotestovala a podvolila se mu s největší ochotou, cestování ji nelákalo, bylo s ním spojeno až mnoho nepohodlí. A co se týkalo otce a jeho nepřítomnosti, bez jeho společnosti byla schopná vydržet jak krátkou dobu, tak i tu delší, které dávala přednost, na její vkus by mohl otec cestovat častěji.

Jakmile pan Tiffenbach vystoupil z kočáru, ihned vzhlédl k oknům, kde měla jeho dcera pokoj, ale přes husté bílé záclony ji nemohl spatřit. Něco křikl na sloužící, kteří se vyhrnuli z domu jako vymetené smetí, a zapadl do domu. Julie zaslechla, jak se jeho hluboký hlas naplněný radostí z návratu rozlévá po domě jako mlha, jak halasně volá její jméno a nadšeně křičí.

„Juli! Juli!“

Julie se ohlédla ke dveřím, ale nevykročila k nim.

„Juli!“ volal pan Tiffenbach dál. „Něco jsem ti přivezl! Dárek!“

Po slově dárek Julii nemohlo nic zadržet. Vyběhla z pokoje, až málem porazila služebnou, jež zrovna v tu chvíli procházela kolem s podnosem s šálky od čaje, hbitě seběhla ze schodů, až bylo štěstí, že se z nich neskutálela, a vydýchaná stanula v hale.

„Co pro mě máte, otče?“ vyhrkla a nabírala dech do plic. Zvědavost a nedočkavost ji natolik přemohly, až se opomněla s otcem náležitě přivítat.

Jestli panu Tiffenbachovi vadilo, že ho dcera neobjala, nedal to na sobě znát. Jakmile totiž v jejích očích zahlédl planout jiskry, byl potěšen a natěšen, jak se jí to, co pro ni měl a na co narazil úplnou náhodou, bude líbit.

„Něco speciálního,“ blýskl úsměvem. „Nechal jsem to odnést do salonu,“ trhl hlavou, aby ho Julie následovala.

V salonu Julie objevila stát něco vysokého a úzkého, co zakrývala obyčejná bílá plachta. Její jiskry pohasly. Nedokázala odhadnout, jestli v ní tento pohled vzbudil víc zvědavosti, co se pod plachtou ukrývá, nebo zklamání. Nechápavě pohlédla na otce.

„Tak jen jdi, podívej se,“ pobídl ji a úsměv mu nemizel z tváře.

Julie pomalu přistoupila k utajené věci a s hlubokým nádechem z ní strhla plachtu. Přeci jen byla víc zvědavá. Náhle spatřila samu sebe. Samu sebe v oválném zrcadle se zlatým lemováním a na buclatých nožkách.

„Co tomu říkáš? Není nádherné?“ Pan Tiffenbach vykročil k Julii a ruce jí položil na drobná ramena. Pyšně si prohlížel svůj znamenitý úlovek. Už když ho spatřil poprvé, věděl, že je to ten pravý dárek právě pro Julii.

„Je,“ přitakala Julie zasněně a byla to pravda. Do této chvíle se musela spokojit pouze s malým čtvercovým zrcadlem na toaletním stolku, které by však bylo pro většinu žen dostačující, ne tak pro Julii. Tohle elegantní stojací zrcadlo, to bylo něco docela jiného.

„Nechám ho okamžitě přestěhovat do tvého pokoje,“ prohlásil pan Tiffenbach a zazvonil na zvonek.

Julie byla z dárku ohromená, ale věděla, co se slušelo říct, a také to řekla: „Děkuji, otče.“

Pan Tiffenbach se široce usmál.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay