Bezchybná matka neexistuje: Cesta k laskavějšímu rodičovství
Jak dlouho to bylo, co jsem samu sebe vyzvala k tomu, abych přestala na děti křičet? Na celý rok! Bude to něco přes čtyři měsíce. Určitě. Ne, nechci to vzdát, ale čím dál tím víc si uvědomuji, že v životě prostě vždy nastanou situace, kdy člověk prostě ztratí chladnou hlavu. A pokud neztratí chladnou hlavu, tak popustí uzdu svým emocím, protože prostě a jednoduše žijeme ve světě, ve vesmíru, který cítí a city jsou jeho nedílnou součástí. Občas prostě zareagujeme impulzivně nebo dokonce přehnaně. Občas je těžké udržet klidný tón, a někdy zase situace vyžaduje přísný tón a vyšší hlasitost…..To je prostě fakt!
Jak bych mohla žít autentický život, kdybych pořád držela své emoce na uzdě?
Nenechala na sobě nic znát a i v těch opravdu vyhrocených situacích udržovala „poker face“? Jak bych mohla naučit své děti žít autenticky, v souladu s jejich pocity a s jejich intuicí? Někdy prostě zareaguji impulzivně, nebo možná i přehnaně, ale rozhodně se držím v mezích „normálního“ chování.
Jasně výzva běží veřejně přes čtyři měsíce, ale já jsem na cestě k lepšímu já podstatně delší dobu. Postupně si začínám uvědomovat několik věcí. Mezi jiné sem patří i to, že život nás vede různými cestami, a i když se vybereme na tu správnou, tak můžeme trochu zabloudit, nebo zakopnout o nějaký ten kámen, nebo i balvan. Občas se najdeme v situacích, které nám maří naše úsilí, a my se musíme o to víc snažit. A občas naše síly prostě nestačí. Ale i to je fajn. I o tom je život. Život je přece plný protikladů. Bez dobra by nebylo zlo, bez radosti by nebyl smutek nebo vztek. Každá mince má dvě strany, jde jen o to, jak si s tím poradíme (potom).
Takže jednoduše. Uvědomuji si, že v životě se ocitnu v situacích, kdy prostě nezachovám úplný klid a vykřiknu, nebo řeknu něco ne úplně hezkého. Budu reagovat impulzivně. To ale neznamená, že se vrátím k té ječící příšeře Mamsterce. Myslím, že ta je už docela pohřbena.
Ale jsou tady ty situace….
Když jde o život nebo o zdraví
Úplně nejpodstatnější, prostě číslo jedna. Když jde, z mého pohledu o život, prostě zakřičím. Jinak mi to prostě nejde. Jsem temperamentní, ohnivá žena, která ráda ukazuje své emoce.
Ale největší problém zachovat klidný hlas mám, když starší syn ubližuje mladšímu. Nebo prostě obecně, když někdo někomu nějak ubližuje, mám s tím velký problém. Vím, děti jsou děti a ony to tak ani kolikrát nemyslí. Ale někdy jo, někdy to tak myslí. A někdy to je opravdu nebezpečné. Jako, třeba když Šimi švacnul maličkému Kubovi gumovým kladivem po hlavě. Naštěstí ho trefil „jen“ na čelo, ale v té době, když byla fontanela úplně otevřená, to bylo něco opravdu děsivého.
No a když požádám dítě několikrát, aby nedělalo to či ono a pokračuje v „přizabíjení“ toho druhého, prostě hlas zvýším, protože to mě už nebaví. Člověk musí mít nějaké hranice a já si nenechám „přizabít“ dítě jen proto, abych náhodou nezranila dítě na duši svým křikem.
Nemoc, únava a stres
Možná to zní jako výmluva, ale nemoc, únava a stres mají velký podíl na naší schopnosti ovládat naše reakce. Ve velké míře ovlivňují naši celkovou psychickou odolnost a emoční (ne)pohodu. Tedy stres je jasný. Když je ale člověk nemocný, nebo trpí nedostatkem spánku chybí mu ten nadhled, který obvykle má. V takových chvílích má člověk co dělat sám se sebou a kolikrát prožívá emoce silněji než normálně.
V takových chvílích je dobré přeřadit na nejmenší rychlost, ale někdy to prostě nejde. Ale ani to není důvod si něco pořád vyčítat. Z každé situace je možné poučit se a posunout se o krok dál.
Neříkám, že bychom měly jakési povolení v takových chvílích řádit jako smyslů zbavené, ale myslím, že když občas rozumě zvýšíme hlas, nic tak strašného se nestane. I toto je stránka života a je dobré, aby o ní děti taky věděli (samozřejmě úměrně věku). Věděli, že existuje, jak se s tím vypořádat, jak s ní naložit, jak se proti tomu popřípadě bránit v starším věku a podobně. A také je důležité, aby věděli, že to není jediný způsob řešení situací a jak pokračovat dál.
Takže, co můžeme dělat, když se nám nepovede naši reakci uhlídat?
Jsem si jistá, že víš moc dobře, co bude následovat. Potřebujeme se omluvit. Omluva je opravdu moc důležitá pro všechny zůčastněné strany. Ale ono to není jen tak, omluvit se. Je důležité uvést věci na pravou míru a uvědomit si roli naši a toho druhého v dané situaci. Nejdřív si musíme uvědomit, co přesně se stalo. Jaký je důvod našeho vzteku? Co nás dovedlo k přehnané reakci? Pak se můžeme začít omlouvat.
Jak se správně omluvit (dítěti)
Vyjádři lítost a pojmenuj své emoce a činy
Můžeš říct něco ve smyslu : „Moc se ti omlouvám, že jsem se tak moc nazlobila. Že jsem křičela.“
Vysvětli proč jsi tak reagovala
Jaké je tvé rozpoložení, co spustilo tvou reakci. Co bylo tvým spouštěčem? „Momentálně jsem pod tlakem. Pospícháme, přijedeme pozdě a já opravdu nechci přijet pozdě.“
Ještě jednou vyjádři svoji lítost a můžeš i slíbit, že se polepšíš
Protože vždy bude nějaké příště a každý si zaslouží druhou šanci. „Neměla jsem na tebe křičet. Příště se budu víc snažit.“
Musíš zapomenout na tu klasickou omluvu „Omlouvám se ti, neměla jsem to udělat, ALE TY…..“
Tím „ale ty“ se zbavujeme zodpovědnosti za naše konání, naše reakce a emoce. „Ale ty“ má obrovskou moc, a taková omluva může ještě víc ublížit dítěti, než kdybychom se tvářili, že se nic nestalo. Naznačuje, že dítě je důvodem našeho vzteku, že ono je to špatné. Ty, ale víš, že to tak není, jsem si tím jistá. Zaměř se na pravou příčinu a drž se toho.
Drž se faktů. Jednoduše a jasně řekni jak to je. Žádné omáčky kolem nejsou potřeba.
Takže pokud procházíš náročnějším obdobím a občas letí nějaký ten plyšák do zdi, nebo zakřičíš, měj se sebou trpělivost. Ať už máš hodně práce a málo času, ať už se potýkáte s nemocí, nebo ti mimčo nechce vůbec spát, buď k sobě laskavá. Odpusti si a omluv se prckovi, jsem si jistá, že ti odpustí a ještě mnohému naučí.
A pokud hledáš podporu na své cestě, přidej se k nám na FB a můžeš tam také sledovat moji stránku Mateřské Galeje.
Zdroj foto: MiaMirka
