Životní zkušenosti: Od kuchyně po zahradu a zpět
Kdo jsem se ptám každý den a každý den to vidím jinak. Jisté je pouze to, že jsem dcera, manželka a matka a každou z těchto nelehkých funkcí vykonávám tu s větší, tu s menší úspěšností. Poměrně dlouho jsem žila v poněkud naivní a žádnými fakty neopodstatněné a nepodložené víře, že jsem po svém všeobecném studiu také všeobecně vzdělaná. Zvolna jsem však zjistila, že to nebude tak žhavé. Můj všeobecný rozhled se častým pobýváním ve stísněném prostoru kuchyně smrsknul na mlhavé povědomí o všem, co zrovna přímo nesouvisí s chodem domácnosti. Nedokážu vyjmenovat hlavní města každého jediného státu, co jich na světě je, ani podat podrobné informace o průběhu Třicetileté války, neposloužím ani výčtem jednotlivých souhvězdí, dokonce ani výpočtem objemu rozličných těžko definovatelných těles. Naopak mám bohaté zkušenosti z jiných, neméně zábavných oborů.
Už vím, jak nacpat do kočky odčervovací tabletu, aniž by ji vyplivla, nebo mi vydrápala oči, vím, že játra a čočka se solí až po dovaření, neb jinak obzvlášť játra chutnají jako dobře provařená na nudličky nákrájená podrážka, taky vím, že je úplně jedno jak důkladně uschovám důležité dokumenty, protože už se stejně nikdy nenajdou, a když už, tak s několikaletým zpožděním a zpravidla na místě, kam by je nikdo příčetný nikdy neukládal, jako třeba na záchodě nebo pod postelí. Vím, že pokud manžel řekne:,,Zítra odstavím tu skříň a dobílím ty zhruba tři metry čtvereční co zbývají,” protože zbytek chodby – odhadem patnáct metrů čtverečních – jsem si už dávno obílila sama, budu se dalších pět let koukat na stále bledší, potrhanější a ohavnější tapetu za skříní, až nakonec ztratím nervy a dobílím i ty tři metry. I kdybych měla skříň rozštípat a po kusech vyházet z okna. To všechno vím, ale když vypadnou dvířka od kredence z pantů, znovu jdu s naivní důvěrou za svým mužem. ,,Zítra se do toho pustím,” přikyvuje rozvážně.
Mým největším koníčkem je četba. Dokážu číst dlouhé hodiny a ztrácím přitom pojem o čase. Mým drahým se to samozřejmě nelíbí. Argumentuji sice statečně vyčteným moudrem, že touha po změně stavu vědomí je základní lidskou potřebou a tohoto kýženého stavu lze dosáhnout s pomocí drog, alkoholu, meditací ale i četbou, kterážto se mi jeví pro mé účely jako nejvhodnější a vlastně úplně neškodná, ale jsem vedle jak ta jedle, manželka a matka musí být stále na příjmu. Neškodilo by dálkové ovládání jako mají garážová vrata, modely letadýlek a bláznivá, sebevražedná autíčka, která stejně nakonec napálí čumákem do zdi. Možná to má něco do činění právě s tím dálkovým ovládáním.
Druhý velký koníček je zahrada. Charakterizovala bych se jako běžec krátkých tratí. Dokážu vyvinout neuvěřitelnou píli a energii na omezený čas. Pár dnů ryju, překopávám, přesazuju všechno krom stromů a plazívám se domů až se soumrakem – zpravidla brzy na jaře, kdy mám deficit a vůně pomalu se prohřívající hlíny mě naplňuje nevyslovitelným pocitem štěstí a pak mě to najednou přejde a nějaký čas si na zahradu ani nevzpomenu. Bohužel musím sebekriticky přiznat, že tento nesystematický přístup neplatí jenom pro práci na zahradě ale i pro jiné činnosti jako třeba žehlení. Není to zrovna ideální, vím, ale na druhou stranu co ideální je?
Nejvíc času pochopiteně věnuji své rodině. Manžel, táta, dvě dospělé dcery, pět koček a pes v jednom baráku dokážou někdy pěkně zahýbat mozkem. Ale nestěžuju si. Jednak nemám komu a pak… vždycky může být hůř. 😉
foto: Pavla Hanychová
