Vždycky jsem chtěla mít víc dětí. Nikdy mě ale nenapadlo, že budu prvo- a druhomateřství prožívat tak odlišně…
První těhotenství bylo bezvadný (bez sarkasmu). Otěhotnění byla první rána kapitána, špatně mi bylo jen asi dva týdny, testy všechny na jedničku, v podstatě jsem nepřibírala, krevní obraz se mi naopak zlepšil, miminko rostlo… Pak jsme se dozvěděli, že to bude holčička, začali vybírat jméno a nakupovat výbavičku. Prostě idylka.
I porod byl vlastně super. Sice jsem měla zkaženou vodu, takže mi museli po jejím prasknutí kontrakce trochu povyvolat, ale celkem za 9 hodin bylo hotovo. A navíc díky epidurálu zcela bezbolestně. Akorát K. byla hodně nalokaná, začala nějak hůř dýchat a tak ji po pár minutách odnesli. Kvůli zkažené placentě se báli infekce.
A moje pocity? “Hmm, dobrý, už můžu dát nohy k sobě a jít domů?” Pořád jsem čekala, kdy vyletí srdíčka a přijde ta mateřská euforie. Ale ono nic. Samozřejmě jsem se o malou starala, jak nejlíp jsem mohla, ale spíš tak nějak, že se to ode mě čekalo, než že bych to dělala z nějaké obří lásky. Cítila jsem se kvůli tomu pochopitelně strašně. Jako že jsem nikdy neměla mít dítě, že si ho nezasloužím, že nikdy nebudu dobrá máma. Naštěstí malá byla úžasné miminko, v podstatě jen spala, jedla a broukala. Moc neplakala, takže jsem si ty první měsíce mohla užívat, chodily jsme na dlouhé procházky, výrazně jsem díky tomu zhubla… Ale taková ta pravá mateřská láska nějak pořád nikde. Možná za to mohlo právě to odloučení hned na začátku. Nebo přehnaná očekávání. Nebo jsem byla moc natěšená. Nebo mi to celé nedocházelo. Nevím.
Nakonec ta obrovská vlna lásky samozřejmě přišla. Ale trvalo to. Teď už přesně nevím, jak dlouho, jestli to byly týdny nebo i měsíce, ale nakonec to přišlo a teď už bych Klárku nikdy za nic nevyměnila. I když strašlivě zlobí a je to uvztekaná a ufňukaná hysterka, udělala bych cokoliv, aby byla šťastná a spokojená a chci pro ní všechno.
Proto jsem nevěřila, že bych mohla někdy někoho milovat stejně. Ano, i na druhé miminko jsem se moc těšila, ale, a to nebudu lhát, chtěla jsem holčičku. Takže když jsme se (v podstatě omylem) dozvěděli, že to bude kluk, brečela jsem několik dní. Nedokázala jsem si ani představit, že budu mít syna. Co s ním jako budu dělat? Vždyť auta, bagry a takové věci mi naprosto nic neříkají. Ve výsledku jsem se na něj ani netěšila. A opět ty pocity, že si děti ani nezasoužím a že jsem strašná máma.
Navíc těhotenství nebylo žádný med. První trimestr byl v podstatě jedna velká žlučníková kolika, takže následovala operace ve 13. týdnu. Pak zase vyšly špatně testy a já skončila na amniocenéze. Musel toho, chudáček, vytrpět celkem dost. A nakonec přišly váhové odhady, které byly až děsivě veliké. Dva týdny před termínem asi 3 800 g. No radost jsem vážně neměla.
Až přišel porod. Byl vyvolávaný, právě kvůli velkému váhovému odhadu. Šlo to opět celkem hladce. Opět s epidurálem, takže bolest miminální, až ke konci jsem myslela, že spadnu z kozy. Ale na tři kontrakce byl venku, i s obvodem hlavy 36 centimetrů…
A, světe div se, jakmile jsem M. dostala na břicho a on se na mě podíval… Milovala jsem ho. V ten okamžik to tam prostě bylo. Když byl u mě, byl potichu, jen se na mě koukal a zkoumal mě. Když si ho pak půjčil pediatr na převážení, začal plakat, ale hned, jak se vrátil ke mně, se zase uklidnil. Takhle jsme strávili hodinu, M. se přisál, užívali jsme si jeden druhého. A já brečela jako blázen. Tentokrát láskou a dojetím.
A od té doby se nic nezměnilo. Miluju ho tak strašně moc. I když v noci často špatně spí a jak je velikej, chce pořád jíst. Jako by mezi námi bylo už od začátku něco speciálního, něco, co jsme si s K. musely složitě vybudovat. Když je M. u mě, je potichu, často se koukáme z očí do očí, v podstatě jen já ho dokážu uspat v náručí, jakmile mě vidí, směje se jako blázen… I když je to druhé miminko, je to úplně jiné než napoprvé.
A proč to všechno píšu? Myslím, že se o tom, jak a kdy se rodí mateřská láska, mluví hrozně málo. Všude najdete jen to, že to byla láska na první pohled, atd. atd. Já sama jsem se styděla o svých pocitech mluvit, připadala jsem si strašně. Jak jinak. Měla jsem úžasně hodnou holčičku, ale nedokázala o ní říct, že ji miluju. Kéž bych si tehdy měla s kým promluvit. Ano, manžel říkal, že to jsou hormony a všechno to přijde (a měl pravdu), ale asi by mě uklidnilo, kdybych našla víc takových maminek. Tak třeba svým příběhem nějaké takové pomůžu…
