Odešel/a jsi od nás bez jediného slovíčka a já se ptám pořád proč? 22.9.2014, datum a den kdy jsem musela podstoupit kyretáž. Musím říct, že i dnes mě to neustále bolí a přemýšlím nad tím, jaký/á by jsi byl/a.
Termín porodu byl stanoven na 23.4.2015. Ale všechno to skončilo ještě dřív než začalo. V 8tt jsme o tebe přišli. Odešel/a jsi od nás. Moc jsme se na tebe těšili, ale ty jsi se rozhodl/a jinak. Ti, co to zažili ví, jaké to je přijít o miminko, na které se těší, o které se snaží. Ti, co to nezažili, těm to ani nepřeji. Není to nic dobrého.
Dodnes se sama sebe ptám, co jsem udělala špatně. Co jsem mohla změnit, aby jsi od nás neodešel/la.
Ale nikdy se to už nedozvím. Nikdy neuvidím jaké děláš pokroky ve vývoji, nikdy neuslyším tvůj křik, tvůj smích, tvůj hlas, prostě nic. A je to ta největší bolest, jakou jsem kdy zažila.
Někdo si možná řekne, vždyť to byl teprve začátek, někdo neví ani, že je těhotný. Bohužel každý to vnímáme jinak a pro mě to byla bolest, pláč, smutek.
Dnes po pěti letech, mám u sebe už tři děti, dvojčátka Adrianku a Natálku (4roky) a skoro devíti měsíční Gábinku. Možná to tak mělo být, ty jsi neměl/a být a měly být jenom holky. Nebo to mělo být tak, že ty jsi měl/a být, ale nešlo to, tak jsi nám poslal/a hned dva andílky. Za to moc děkuji a na tebe NIKDY NEZAPOMENU.
Dneska to všechno vidím jinak, ale ta bolest tam stále je.
Zamlklé těhotenství
ZT je velmi zrádné. Dozvíte se to až od vašeho gynekologa. Nemáte žádné příznaky, vše je v pořádku, ale plod se ve vaší děloze dále nevyvíjí. Vaše tělo se ho ale nedokáže zbavit, tak vysílá signály, které prožívají ženy, které jsou těhotné. A vy nic nevíte. A to je nejhorší.
Musím říct, že postupem času, když si na vše vzpomínám, tak se to u mě nevyvíjelo dobře již od začátku. V sedmém týdnu plod odpovídal pátému, ale připisovali jsme to pozdější ovulaci a tím pádem i pozdějšímu početí. O týden později již nebylo nic. Pouze plodový obal, který se musel vyjmout. Tehdy jsem nebyla ani schopná řídit, manžel pro mě musel dojet a já celou dobu brečela v autě, v nemocnici, na pokoji i po zákroku, doma. S manželem jsme brečeli oba. Oba nás to zasáhlo. Bez něho bych to nezvládla.
Tento kousek článku mi trval napsat asi týden. Při každé vzpomínce tekly slzy a říkala jsem si proč to vlastně píši. Jestli to má vůbec cenu. Nakonec jsem si řekla, ano má. Bude to taková vzpomínka pro mě. A třeba i pro někoho, kdo si tím prošel nebo prochází. Aby věděl, že v tom není sám.
