Zejména ženy jsou velmi náchylné k tomu dávat a rozdávat se, i když samy nemají základní potřeby těla i duše nasycené. Jsou chvíle, kdy to je třeba a dočasně nám to určitě neublíží, případně dobijeme baterky jednorázově. Takové první týdny a měsíce, či roky mateřství jsou v podstatě jen o tomto principu. Ale pozor, aby se to nestalo zvykem.
HODNÁ HOLČIČKA – OBĚTAVÁ MATKA – VYSÍLENÁ ŽENA – ZAHOŘKLÁ STAŘENA
Tak.. kde jste?
Pak to naše dávání vypadá asi takto:
– Unavuje nás starost o druhé, štve nás, vzteká nás
– Litujeme rozhodnutí, která jsou vlastně dobrá a následně se za tyto pocity stydíme
– Zhoršují se vztahy s námi, můžeme mít sklony k manipulaci s druhými a citovému vydírání
– Dostáváme se do situací, kdy nás druhý potřebuje, ale pak se ukáže, že nás jenom zneužil
– Za své starání očekáváme odměny – a nedočkáme se
– Do nových vztahů (obecně) jdeme s tím, že se rozdáme, jen aby nás ten druhý měl rád
To vše je známkou vyčerpání a nezdravého vztahu k dávání.
A chcete jít po této linii… Proč tomu tak je?
Proč se často cítíme vysílené a v z této pozice musíme dávat, starat se?
1. V roli, ve které jsme ženy-pečovatelky, zároveň živitelky, jsme historicky krátce. Mnohem delší historii lidstva nás provázela jen péče o rodinu. Obraz dokonalé ženy je příliš stresující.
Dokazují to dokonce výzkumy z USA, kdy v průběhu průmyslové revoluce, kdy ženy dostaly tu možnost (a později se změnila na nutnost) chodit do práce, začala se postupně zvyšovat spotřeba antidepresiv, léků na uklidnění a opiátů. A ten trend stále pokračuje.
Za zdánlivou svobodu ženy obecně zaplatily mnohem víc, než si dovedly představit.
2. Role pečovatelky je v naší společnosti podhodnocená. A to od role matky, po profesionální pečovatele ve zdravotnictví a sociálních službách. Neřknu-li, chce-li někdo pečovat o staré lidi v domácnosti. Cítíme se právem v této cenné a potřebné roli zneužity. A i když to nemusíme vyslovovat, ani si uvědomovat, tak to nevědomky z celého naladění systému kolem nás fungujícího, cítíme.
3. Obětavé matce nezbývá na vlastní boty. Pokud se do této situace žena dostane, je dobré, aby netrvala déle než pár měsíců či let. Záleží na osobním nastavení (hodné holčičky či ženy pod nátlakem blízkého okolí podlehnou dříve), ale vzniká tu plíživý pocit dvojího druhu:
– Že mi mou oběť rodině někdy někdo vrátí (nový partner, nový život, mé děti)
– Že si stejně nic nezasloužím (a tudíž ani nic nikdy nedostanu)
Jak z toho ven?
1. Co nejvíce zefektivnit své role. Nemusíte být vždy dokonalou hospodyní, matkou ani živitelkou.
2. Ve svém typu péče najít poslání, co jiného zbývá?
3. Věnovat si sobě kus čas, kus financí, bez kompromisů…
Protože teprve naše rozdávání z pocitu hojnosti a dostatku nám vrátí mnoho energie.
– Dávám ráda, už jen to mě dokonale naplňuje! To je stav, ke kterýmu je dobré se propracovat.
Tak ať se daří, Renata, U modré kočky
toto je pekný a zaujímavý článok
Bezesporu zajímavá myšlenka, s tím se snad nedáí ani nijak polemizovat. 😉 Já jsem si tohle prožila v bývalém zaměstnání, kdy jsem fakt jela na dřeň, ale málo kdo si toho všimnul. Nemyslím, že by neviděli moji práci, ale to ohodnocení zdaleka neoodpovídalo tomu, kolik jsem tomu věnovala. Tak jsem si řekla o víc a dostalo se mi zamítavé odpovědi. V tu chvíli to pro mě bylo jasné. Zadala jsem do https://cz.jobimi.com/prace/plzen/ práce Plzeň a hledala si nové místo. 😉 Nebudu do nikoho investovat víc než on je ochotný investovat do mě. 😉