V dnešní době se vytrácí úcta ke stáří. Měli bychom si vážit starých lidí za to, co udělali a naslouchat jim, protože v jejich zkušenostech můžeme objevit moudrost a možná klíč k vnitřnímu bohatství. Když jsme byli dětmi, naší rodiče se o nás s láskou starali. Dali nám to nejvíc, co uměli a mohli. Naše role se obrací, a oni se často na stáří, stávají zase dětmi. Potřebují od nás ltak málo, lásku, úctu, pohlazení nebo obejmutí, naslouchání. Přesto často umírají sami, odloučeni od všech, které milovali v LDN nebo domovech důchodců.
Když je ztratíme, zjistíme, jak moc nám chybí. Jak rádi bychom poslouchali příběhy z jejich života. Co vše jsme jim nestihli říct. Rádi bychom za nimi zase zašli a řekli jim, jak je máme rádi. Ještě teď cítíme jejich teplou dlaň ve svých vlasech, maminčino pohlazení a tatínkův úsměv.
Viděli jste někdy radost v očích staré babičky v nemocnici při návštěvě jejich blízkých? Jak se šťastně chlubí svými dětmi, vnoučaty. V šuplíčku má staré fotky, kterých si cení víc, než pokladu. Jak dokáže často své děti obhajovat, omlouvat, že mají hodně práce, málo času, málo peněz.. Pravda, by ji totiž mohla bolet.
Nedovolme, aby ve stáří naši rodiče zůstali opuštění. Zaslouží si naši lásku, pozornost, péči a něhu. Máme jim být za co vděční. Dáváme tak příklad svým dětem. Jak se dnes my chováte ke svým rodičům, tak se jednou budou ony chovat k nám.
