Co vás děti naučí uprostřed lesa bez wi-fi aneb manažerská lekce k nezaplacení

„Letos pojedeme asi už naposledy,“ řekla mi před pár lety moje teta, která pořádala tábor s třicetiletou tradicí pro ZŠ v Prosetíně, kde jsem u babičky a dědy trávila dětství.

Františkovi byly tenkrát tři roky, tušila jsem, že je to poslední šance, jak mu dopřát alespoň na týden to, co já prožívala každoročně jako dítě o letních prázdninách. Kdo by to byl tenkrát čekal, že ta bláznivá Eva si ke své agendě naloží o rok později novou funkci v podobě hlavní táborové vedoucí.

A tak dnes, o 8 let později, sepisuji to, co jsem se jako táborová vedoucí naučila.

Jednou nohou v kriminále

Když jsem šla na povinné školení pro všechny blázny, kteří se vrhají do role hlavních vedoucí, první fakt, který nám oznámili, že je to prostě riziko. Vzhledem k tomu, že jsem v té době už podnikala, uvědomila jsem si, že tam vlastně strkám v tu chvíli už obě nohy.

Hlavně zachovat klid

Jako mě naučily hodiny stresu v podnikání, doby, kdy se nedařilo, kdy bylo třeba převzít zodpovědnost, tak úplně stejně už jsem věděla, že je třeba zachovat klid a uvědomit si ty pozitivní stránky. Co všechno mohu pro děti udělat, jak zapojím syna, že zachovám tradici a budu mít vlastně další týden „dovolené“ pro nás dva…a dalších 80 dětí 😊

Mentální dovolená

Žádná knížka, žádné podcasty a válení se u vody, ale každý den non stop obklopená otázkami typu: „Kdy už bude nástup? Budou dneska diplomy? Co bude k obědu? Co když to nedojím? Můžeme mít vodovou válku? A přijedou hasiči? Kolik je Jenny? Můžu si půjčit morčata? Kde mám hledat ztracený ešus?“ … otázky jsou jedna věc, ale když to pochopíte tak jako já, cítíte tu obrovskou vlnu důvěry a čisté energie, kterou vám ti rošťáci dávají.

Kdo si hraje, nezlobí

Jestli na tomhle táboře něco miluji, tak je to to obrovské „parťáctví“ všech dětí napříč generacemi. Blíží se konec poledního klidu a dle táborového programu by měl být nástup na oddílové hry, ale když se rozhlédnete po táboře, tak vidíte, jak se namíchané skupinky dětí baví. Bez ohledu na věk je vidíte společně hrát vybíjenou, v lese stavět domečky nebo sedět kolem ohně a povídat si … sedíte na konci světa uprostřed lesa, slunce pálí, mobil neznámo kde a zprávy ze světa jsem už týden nečetla… všichni si vlastně hrajeme, na nic jiného nemáme čas.

Když svou práci děláš srdcem

Moje veliké každoroční téma je spolupráce s vedoucími. Bandou nadšenců, kteří si vezmou dovolenou, jedou na týden převzít společně se mnou zodpovědnost a ujmout se jednoho z oddílů, se kterým tráví celý týden, vymýšlí program, baví je, odměňují, čtou pohádky a utěšují, když si rozbijí koleno. Stejně jako v mé práci se k nim snažím přistupovat úplně stejně – jsme tady společně s jasným cílem, víme, proč to děláme. Velký rozdíl je ale v tom, že tady nelze nasadit KPI nebo OKR a honit je, protože už je čas, protože chceme výsledky, protože na to máme jenom týden a tak makat! Ne, ne, víc, než kdy jindy tady vždycky pochopím, jak krásně a hladce by to šlo, kdyby se každý tým skládal z tolika srdcařů profíků.

Vzájemný respekt

70 dětí, 25 dospělých, 5 psů, 2 morčata, tak přesně tohle byla naše skupinka. Velkou neznámou byl pobyt pejsků, kterých jsme letos měli víc než kdy jindy. S odstupem dneska hodnotím tohle složení jako geniální! Špinavé děti, barevní psi, přežraná morčata a banda utahaných dospěláků, kterým jsem na konci zase smekla. S respektem ke všem parťákům, k dětem, k přírodě, k tomu, že vůbec tohle můžeme v dnešní době žít.

A už zase jenom vzpomínky

Letos to bylo poprvé, kdy jsem u něho viděla opravdu obrovský smutek. František seděl u dědy a říká mu: „No a už je to zase jenom vzpomínka a teď musím rok čekat, než pojedeme zase.“… co z toho plyne? Příští rok jedeme zase, protože tyhle vzpomínky zůstávají a já je chci sobě, mému synovi a celé té bandě ještě dlouho dopřávat!

Foto: se souhlasem Evy Čejkové