Áčka a já – blinkací
Mám za sebou balicí marathon. Po skoro šesti letech na mateřské jsem v balení mistr, ale tohle byl vskutku takový balicí oříšek, jak by uvedl mistr Cimrman. Od pátku do neděle mě čeká vystřídat několik mých, poměrně rozdílných rolí. První začíná hned v pátek – kapitánka týmu na firemních hrát a aktivní hráčka volejbalu, v sobotu pak aktivní účastnice beachvolejbalového turnaje, máma a kámoška, kterou někteří hodně dlouho neviděli = musím vypadat fakt dobře. Víkend zakončím jako podnikatelka na akci, kde kromě šatů a lodiček budu potřebovat i kosmetický kufřík. Je noc, všechno perfektně dobaluji, je jedno, že s dvouhodinovým zpožděním oproti plánu. Hromádky nachystané, ráno jen uvařím kafe do termohrnku, oblíknu děti a jedem. Abych odcházela spát vyklidněná, otvírám si svoji novou „koučovací“ knížku, kde domácí úkol je „co je pro vás v životě nejdůležitější“. Vyhodnotím, že je to vskutku těžké téma, a že na něj momentálně nemám „morál“. Vyšlu do vesmíru záměr, ať se mi odpověď vyloupne z podvědomí během spánku a jdu do peřin. Celá domácnost spí, včetně králíka a já polomrtvá usínám ještě s nohama vedle postele. Za pět minut mě budí zvracející Amálka. Nebylo by to nic divného, venku sluníčko, část dne strávila na zahradě, nicméně se jí také podařilo spadnout 2x na hlavu. Jednou ze schodů přímo na čelo a podruhé ze židle, přímo na spánek. Takže první, co mi okamžitě naskočí na mysl je otřes mozku. Googlim jak se to pozná, čelovkou jí svítím do očí a pozoruji zorničky, což se jí moc nelíbí. Zorničky jsou naštěstí v pohybu, a když ji ukazuji prst, který má očima pozorovat, chmatá po něm jako rozpustilé kotě a chce si hrát. Následně mě pak napodobuje. Usoudím, že je ok, schovám ji k sobě pod peřinu a nastavuji pro jistotu budíka o 2 hodiny později, abych zorničky ještě zkontrolovala. Není třeba, Amálie zvrací ještě dvakrát, takže kromě poblitého povlečení musím ještě měnit pyžámko její, moje i Adinky, která se mezitím přišla k nám přitulit. To už jsem polomrtvá únavou a budík zvonící za dvě hodiny úspěšně ignoruji. Ne však ránu, která by probudila i mrtvého. Adinka spadla z postele. Kupodivu jsem jediná, koho to probudilo. Usuzuji, že jsou obě ok a vysílám tohle přání do vesmíru a ještě než upadnu do kómatu, stihnu SMSkami instruovat kolegu, aby ráno na 20.km D1 vyzvedl kolegyni, kterou jsem měla brát já. I když všechno dobře dopadne, po tak „dlouhém“ spánku rozhodně nebudu plnohodnotný řidič. S vidinou posunutého budíku o pár hodin usínám. Kupodivu velmi rychle. Zlatíčka jsou jiného názoru. Amálka sice už nezvrací, ale jediný, kdo si posunul ranní budíček jsem já. Adinka i přes „bungeenight“ vstává dřív než normálně a obě vyžadují mojí veškerou pozornost. Při pohledu do zrcadla se fakt leknu, o to víc, když si nasadím kontaktní čočky. No a co, nemám sílu to řešit a věřím v sílu Mary Kay, která mě zachrání. Nejdřív si ale uvařím kafe, Yerba maté a z ledničky vydoluji schovanou plechovku coca-coly. Všechno to postavím před sebe na stůl a položím si poměrně zásadní otázku:“ Co dál?“ Obě Áčka vypadají v pohodě, takže seberu zbytky sil, připásám je do autosedaček a jedeme. V autě se mi na podlahu záhadně vyleje celá cocacola. Už se ani nedivím. Zastavím na první Shellce a ve dveřích se na mě usmívá Tomáš Klus. Napadne mě, jestli jsem to s tím Yerba maté nepřehnala, ale je to fakt on, z masa a kostí a já mám hned hezčí den. O společnou fotku si neřeknu, fotku s múmií sice asi ještě nemá, ale nemusím to zrovna být já, že? Sedám do auta a naskočí mi myšlenka na domácí úkol: „co je pro mě nejdůležitější?“ už mi to nepřijde ani trochu těžké. Jsou to moje děti, zdravé, pokud možno usměvavé a vlastně jsem ráda, že blinkací jenom kvůli tomu, že něco blbého snědly. Krásný vyrovnaný den i vám, nejen maminkám 
🙂
