Osobní zamyšlení dne. Moje středoškolská platonická láska a jeho profesní směřování, je poněkud zajímavé. Nadějná chemická hvězda. Mezi kádinkami, pipetami a periodickou tabulkou byl jako ryba ve vodě. Moje nejlepší kamarádka se srdcem velkým jako oceán by ze sebe rozdala i to poslední. A v neposlední řadě spolužák s více než jistou budoucností v rodinné firmě. Co mají společného?
Asi nic. Jen mě zaujalo, jak mylně si člověk škatulkuje a odhaduje. Nikdy bych neřekla, že talent a vášeň pro vědu vyhoří tak rychle po získání titulu. Stejně tak bych nikdy neřekla, že empatie jaksi už nebudou stačit, a jistota a vděk za jisté zaměstnání se změní ve lhostejnost.
Protože nemám dost odvahy nazvěme mojí tehdejší platonickou lásku bodem A, mojí nejlepší kamarádku bodem B a mého spolužáka překvapivě 😀 bodem C. Bod A je nyní v úplně jiném oboru a vypadá velmi šťastně. Bod B zahodil vše, a tak nějak i mě. Bod C opustil rodinnou firmu a bojuje s korporátními pravidly. A to jsem si myslela … ten se zapíše do historie. Jasná věc. Ta bude pracovat s lidmi. Jinak to přece ani nejde. C? Tady není o čem diskutovat.
Vlastně, proč se divím? Právě jsem se přihlásila na řidiče tramvaje. Já, která absolvovala řidičský průkaz jako úplně poslední z ročníku. Další půlrok mi pak trvalo, než usednu za volant sama za sebe. Tudíž, pokud bych já byla bodem D, jsem dalším písmenkem v abecedě. Oprava. Co mají písmenko A, B a C společného? No, jsou přece v abecedě. 😊 A i když jsme každý úplně jinde a hodně daleko od sebe. Fyzicky i duševně. Přesto jsou pro mě důležití. Natolik důležití, že mám potřebu se na ně ohlížet. Během ohlížení jsem se totiž naučila jednu věc.
„Důležitý není cíl, ale cesta.“ (Konfucius.) Hlavně teda nezastavovat. 😀 A samozřejmě ohlížet se je povoleno.
Obrázek: unsplash.com
