Tam v životě nevlezu!
Honilo se mi hlavou při pohledu na zamrzlý rybník. Jedna část mého mozku si hrála na ďábla a neustále mi posílala černé myšlenky.
Určitě umrzneš! Nebo nastydneš! Chytneš zápal plic! Nebuď blbá, tohle není žádná sranda! …
Ta druhá část mozku byla přívětivější. Moje sebevědomí neudupávala a naopak mne konejšivě podporovala. A já se jí rozhodla dát přednost.
Zatímco jedna z kamarádek sekyrkou prosekávala do rybníku cestu, my ostatní jsme se připravovaly na nadcházející okamžiky. Chystaly jsme se vlézt na dvě minuty do zamrzlé vody. Měly jsme si tam jen tak sednout a dýchat. Zcela nahé.
Buch buch, buch buch, buch buch
Dělalo mi srdce, když jsem sundala poslední kus oděvu a vykročila směrem k rybníku. V hlavě jsem měla bouři. Opravdu to dělám? Bože, nejsem já blbá? Co když fakt nastydnu?
Ale né, nenastydnu! Kuš, hloupé myšlenky! Vždyť se už tři měsíce otužuji. Umím v klidu dýchat. Znám své tělo a vím, že si na mne nemoc jen tak nepřijde. Tohle dám, chlácholila jsem svou hlavu.
Tři kroky, dva, jeden …
Kur*a, to studí!!!
Křičelo mé tělo, když jsem se kousek po kousku nořila hlouběji do ledového jezera.
Bylo půl jedné ráno, na obloze svítil jasně měsíc v úplňku a venku nebylo ani živáčka. Jen pět kamarádek u rybníka, z nichž dvě seděly ponořené v temné vodě jezera.
Měsíc odrážel svou záři od ledových ker, vánek tiše zpíval noční melodii a já dýchala.
Byla jsem ta jedna ze dvou, jež seděla nahá, ponořená po krk, v chladné vodě.
Absolutní přítomnost
Zcela zřetelně si pamatuji, jak mi bylo nádherně. Do té doby jsem marně hledala, co to znamená, když člověk žije přítomným okamžikem. Jak se prožívá absolutní přítomnost? Jak vyženu myšlenky z hlavy? Do momentu ponoření jsem nevěděla. A najednou jsem znala vše.
Lidské tělo je naprosto úžasná věc a já se mu klaním. Už vím, že mé tělo je tu pro mne a je vděčné za vše, co pro něj z lásky dělám. Na oplátku mi umí vrátit lásku milionkrát.
V té chladné tmavé vodě jsem prožila naprosté tady a teď. Pár sekund po ponoření jsem začala cítit chlad. V těle jsem měla biliony malých jehliček, jak se mé cévy rozpínaly a zužovaly. Věděla jsem, že panika nepomáhá a tak jsem v klidu dýchala. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. Jednou, dvakrát, třikrát… padesátkrát.
A pak přišlo teplo. Magický okamžik. Čas neexistoval. Bylo jen absolutní tady a teď. Tlukot srdce, dech, hladina jezera ve dlaních. Cítila jsem chlad, který mne obepínal a žár, který mým tělem pulzoval. Slyšela jsem vánek a někde v dálce slova kamarádek. Viděla jsem třpytící se jezero a úplněk na nebi. A uvnitř jsem měla všeobjímající blaho.
Děkuji
Za svou odvahu a za možnost prožít si takto silný zážitek. V přítomnosti žen, které jsou mými důvěrnými kamarádkami.
Křičelo mé tělo, když jsem se kousek po kousku nořila hlouběji do ledového jezera.
Bylo půl jedné ráno, na obloze svítil jasně měsíc v úplňku a venku nebylo ani živáčka. Jen pět kamarádek u rybníka, z nichž dvě seděly ponořené v temné vodě jezera.
Měsíc odrážel svou záři od ledových ker, vánek tiše zpíval noční melodii a já dýchala.
Byla jsem ta jedna ze dvou, jež seděla nahá, ponořená po krk, v chladné vodě.
Absolutní přítomnost
Zcela zřetelně si pamatuji, jak mi bylo nádherně. Do té doby jsem marně hledala, co to znamená, když člověk žije přítomným okamžikem. Jak se prožívá absolutní přítomnost? Jak vyženu myšlenky z hlavy? Do momentu ponoření jsem nevěděla. A najednou jsem znala vše.
Lidské tělo je naprosto úžasná věc a já se mu klaním. Už vím, že mé tělo je tu pro mne a je vděčné za vše, co pro něj z lásky dělám. Na oplátku mi umí vrátit lásku milionkrát.
V té chladné tmavé vodě jsem prožila naprosté tady a teď. Pár sekund po ponoření jsem začala cítit chlad. V těle jsem měla biliony malých jehliček, jak se mé cévy rozpínaly a zužovaly. Věděla jsem, že panika nepomáhá a tak jsem v klidu dýchala. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. Jednou, dvakrát, třikrát… padesátkrát.
A pak přišlo teplo. Magický okamžik. Čas neexistoval. Bylo jen absolutní tady a teď. Tlukot srdce, dech, hladina jezera ve dlaních. Cítila jsem chlad, který mne obepínal a žár, který mým tělem pulzoval. Slyšela jsem vánek a někde v dálce slova kamarádek. Viděla jsem třpytící se jezero a úplněk na nebi. A uvnitř jsem měla všeobjímající blaho.
Děkuji
Za svou odvahu a za možnost prožít si takto silný zážitek. V přítomnosti žen, které jsou mými důvěrnými kamarádkami.
Za svou odvahu a za možnost prožít si takto silný zážitek. V přítomnosti žen, které jsou mými důvěrnými kamarádkami.
Za své tělo a jeho ohromnou sílu a něžnost, s jakou mne nese životem.
A v neposlední řadě za přírodu a její dary, které máme. Už vím, že v ledové vodě jsem nebyla naposledy a že Wim Hofova metoda je jedna z věcí, kterou si ve svém životě s radostí udržím.
Kdo toho pána, Wim Hofa, jež metodu “zpropagoval”, nezná, tomu doporučuji googlit. Protože tahle božská věc za to stojí!
Zdraví zdar!
