107

Stojím v dlouhé frontě. Přemýšlím, co asi uvidím. Otevírá se první sál, druhý… Spousta lidí mi před obličejem bliká mobilem, aby si mohli zachytit ten okamžik.
A já začala přemýšlet od detoxikaci od mobilu. Dokonce i od focení, které jsem mívala dost podobně. Najednou cítím, že chci fotit jen zajímavé věci, hry světel a stínů, zajímavé kompozice, úhly.
Uvědomění si, že nejvíc je ten pocit, který je nenahraditelný. Pocit z místa. Užít si to, kde jsem. Vnímat, jaký ve mně zanechává dojem, co mi říká, s čím uvnitř mě rezonuje.
V období posledních měsíců jsem se dozvěděla nejvíc sama o sobě. Co chci, co nechci, naučit se vnímat samu sebe a své pocity. Ujasnit si, kam mířím a proč. A děkuju za ten čas, díky kterému jsem takto přemýšlet mohla. Za vyslovení slova miluju… 
…oporu v naprosté odlišnosti…
…nekonečno…
…moře…
…oceán pampelišek…
…cokoliv, co neuchopíš…
 
A víte co? Mě začaly bavit i ty roušky. Baví mě úsměvy přes masku. Baví mě hra očí, jeden pohled, který mnohdy prozradí víc než celá tvář. Jaké tajemství provází sundání roušky. Jak je o to cennější jeden úsměv, který dokáže vykouzlit mnohem víc než jsme si kdy mysleli.
Vděčnost.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account