Blogerky, přiznejme si to – prostě rády píšeme, že ano?? 🙂
Jaké jsou ty vaše důvody? Proč vás to tak baví? Proč trávíte svůj čas před obrazovkou počítače a ťukáte a ťukáte??
Co všechno vám to ťukání dává?
Mé literární začátky
Vzpomínám na své první výtvory. Na svou první zamilovanou básničku o holoubcích. Psala jsem ji v druhé třídě spolužákovi. (Po letech mi pak fotil na svatbě.) Nebo příběhy o koních. Nejvíc si ale vzpomínám na začátek jedné své dětské detektivky (a zároveň konec mých literárních snah). Důkladně jsem tenkrát popisovala mrtvolu ležící ve výtahu. A vedle ní dýku ráže 38. 🙂 Má starší sestra se pak každému dalšímu mému literárnímu pokusu jen vysmívala…
Přesedlala jsem tedy na překládání a dokonce jsem překladatelství studovala. Kupodivu s překládáním jsem sekla ve chvíli, kdy jsem po letech, inspirovaná jednou svou spolužačkou z gymnázia, napsala svou první báseň v próze. Došlo mi tenkrát, že psaní je mnohem víc než jen vymýšlení příběhů, které je pak možné překládat z jednoho jazyka do druhého podobně jako překládáme zboží z jednoho kontajneru do druhého…
Psaní tryská z nitra a vypráví o tom, co se v nitru děje
Tuhle inspiraci mám nejspíš od Raye Bradburyho. Četli jste od něj někdy něco? Nejznámější je asi 451° Fahrenheita nebo sbírka povídek Marťanská kronika (nad tou jsem se kdysi opravdu pořádně nasmála…).
Jeho knížečka Zen a umění psát je sbírka esejů o stylu psaní, která mě zjevně velmi ovlivnila. Uvědomila jsem si to vlastně až zpětně, když jsem doma tu knížku nedávno opět vzala do ruky a začala v ní listovat. Popisuje takové to psaní plné vášně, kdy nahlížíme do té naší vnitřní studnice a čekáme, co za příběh se v ní objeví. U Raye to bývala dokonalá inspirace pro horory…
Podobně jsem kdysi psávala své básně v próze a když jsem před 6 lety začala psát i blog, zjistila jsem, že hodně podobně často píšu i články. Napíšu nadpis, úvodní větu a pak už jen zírám, co se mi rozvíjí pod prsty. 🙂
Podobně jako u oněch básní v próze, které jsem psala před cca 20 lety, konec textu v případě takové inspirace skrývá určitou pointu. Poselství onoho nitra a cestu, kudy v životě dál jít…
Také se vám to stává??
Terapeutické psaní
Pak jsem se dočetla i o terapeutickém psaní. O tom, jak si můžete přepsat traumatické zážitky. O tom, jak si můžete vést deník a dát tak myšlenkám řád, směr, nebo se prostě vypsat z toho, co se vám v hlavě točí a ne a ne se toho zbavit. O tom, že můžete napsat dopis těm, kteří vás zranili – a pak ho spálit. A s tím i to, co vás bolelo. Nebo si zapisovat to, zač jste vděční – a uvědomit si, jak mnoho dobrého vlastně v životě prožíváte. Jen si toho všimnout. Existuje nepřeberné množství toho, co nám psaní může dávat.
Tuhle inspiraci mám nejspíš od Raye Bradburyho. Četli jste od něj někdy něco? Nejznámější je asi 451° Fahrenheita nebo sbírka povídek Marťanská kronika (nad tou jsem se kdysi opravdu pořádně nasmála…).
Jeho knížečka Zen a umění psát je sbírka esejů o stylu psaní, která mě zjevně velmi ovlivnila. Uvědomila jsem si to vlastně až zpětně, když jsem doma tu knížku nedávno opět vzala do ruky a začala v ní listovat. Popisuje takové to psaní plné vášně, kdy nahlížíme do té naší vnitřní studnice a čekáme, co za příběh se v ní objeví. U Raye to bývala dokonalá inspirace pro horory…
Podobně jsem kdysi psávala své básně v próze a když jsem před 6 lety začala psát i blog, zjistila jsem, že hodně podobně často píšu i články. Napíšu nadpis, úvodní větu a pak už jen zírám, co se mi rozvíjí pod prsty. 🙂
Podobně jako u oněch básní v próze, které jsem psala před cca 20 lety, konec textu v případě takové inspirace skrývá určitou pointu. Poselství onoho nitra a cestu, kudy v životě dál jít…
Také se vám to stává??
Terapeutické psaní
Pak jsem se dočetla i o terapeutickém psaní. O tom, jak si můžete přepsat traumatické zážitky. O tom, jak si můžete vést deník a dát tak myšlenkám řád, směr, nebo se prostě vypsat z toho, co se vám v hlavě točí a ne a ne se toho zbavit. O tom, že můžete napsat dopis těm, kteří vás zranili – a pak ho spálit. A s tím i to, co vás bolelo. Nebo si zapisovat to, zač jste vděční – a uvědomit si, jak mnoho dobrého vlastně v životě prožíváte. Jen si toho všimnout. Existuje nepřeberné množství toho, co nám psaní může dávat.
Psaní je totiž mnohem víc než jen shluk písmenek, kterými si předáváme informace…
Můžeme jím poznávat sami sebe, můžeme se jím léčit a můžeme se jím vzájemně inspirovat.
A tak si již od puberty vedu deník. Nejvíc jsem si ho psala v době, kdy jsem byla nešťastně zamilovaná – a právě díky té nešťastné lásce vytryskla tehdy ohromná spousta oněch básní v próze. Ale protože zároveň s tím jsem se dostala kamsi, kam jsem předtím neměla přístup, došlo mi, když jsem je znovu četla, jak univerzální sdělení mi vlastně předávají…
Jak ke mně promouvají i po těch 20 letech a říkají mi, že kdykoliv se cítím špatně, je to jen proto, že nevnímám to, co mi život chce sdělit. A tak jsem z těch textů a nejen z nich před 3 lety stvořila knížku Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty). Darovala jsem ji svému školiteli místo disertace o vlivu islámu (súfismu) na výchovu dětí, kterou jsem již nedopsala. 🙂
A pak vyšly i další mé knížky a ebooky, ale žádná z nich není tak výjimečná tím, jak vznikla, a tím, jak je hravá, jak je stručná, jak pracuje se symbolikou a jak přímo jde k věci. Ovšem o to náročnější je. 🙂
Máte se psaním podobné zkušenosti? A toužili jste také někdy vydat knížku? Já po tom toužila už jako malá a nakonec jsem je vydala samostatně v té elektronické podobě. I to je cesta 🙂
