Proč si pořád myslíme, že máme smůlu? Proč obviňujeme jiné ze svého neštěstí?
Kdoví. Je to prostě v nás. Nevěřícnost, podezíravost a lpění na jistotách, tohle nás poslední dobou naplňuje.
Tohle děláme, že věříme v dokonalost, která bohužel neexistuje. A hledáme jistoty ve věcech, které nikdy jisté nebudou a nejsou. Pak se rozčilujeme a obviňujeme Boha nebo jiné lidi, že nám to, či ono nevyšlo a nesplnilo naše očekávání. Není to ale jejich chyba. Věčný kolotoč lpění na jistotách vhání naši duši a tělo do viru nespokojenosti. Můžeme si za to sami. Až moc toužíme po dokonalosti.
Neustále se ujišťujeme, že jsme krásní, úspěšní a že život klape podle našich představ. Neustále potlačujeme zvláštní myšlenky na budoucnost, protože očekáváme NĚCO. Jsme neustále v postřehu, ať NĚCO neprošvihneme nebo NĚCO nepřehlédneme a ať NĚCO hlavně nepokazíme. Takže to, co za všechno může je „NĚCO“ a za tím hledej sám(a) sebe.
Myslím, že se stresujeme zbytečně.
Přemýšlet nad tím, co není a co by mohlo být, vyvolává do budoucna realizaci myšlenky a splňuje do puntíku naší obavu, náš strach. Proč si tohle děláme a způsobujeme sami? Protože si mnohdy dopředu neuvědomujeme následky svého myšlení a chování.
Tvoříme nejdříve věci ve své hlavě a pak se stanou, tohle si musí z nás každý uvědomit. Hezké věci nám přicházejí do života, pokud i naše prvotní myšlenky jsou hezké. Proto si musíme dávat pozor, jaké myšlenky (na počátku) ve své hlavě vytváříme. Nesmíme lpět na dokonalosti, ta neexistuje. Život je plný nepředvídatelných situací a tak je třeba naučit se přetvářet spolu s ním, být jako plastelína, formovat se, modelovat a přizpůsobovat všemu, co přináší. Jedině tak dokážeme žít a přežít.
Na závěr tuto myšlenku dne shrnu slovy: “Buď člověkem, který se má rád a mysli pozitivně.”
Blogerka Michaella
(zdroj obrázku: pixabay)
